Maďarské moře |
|
|
|
Divy o Blatenském jezeru slyšeli jsme už od
Zalaegerszegu. „Balaton tó - magyar tenger,“ říkali sedláci v dlouhých širokých kalhotech s třepením, které podobaly se sukním. „Blatenské jezero - maďarské moře.“ Pak ve Velké Kaniži stále opakovali všichni totéž: „Balaton tó - magyar tenger!“ Byla toho plná stolice vašská (železná), stolice Bala i Somogy. Pro ně nic neexistovalo než toto jezero, dlouhé sedmdesát šest kilometrů, s velkými bařinami a spoustami komárů. Čím více jsme se směrem od Kaniži blížili k jezeru, tím více vzrůstala chlouba dobrých lidí a hodinu od jezera, v obci Kemes-Sarva, pohádali jsme se s tamějším starostou v krčmě „Svatého Štěpána“. Seděli jsme tři kolem stolu a starosta, který byl přítomen nějaké pitce a zbyl poslední z těch, kteří vydrží vypít, kolik vám libo litrů vína šomodského. Dobrý ten muž patrně se nudil, a proto po chvíli přisedl k nám a pravil, že pochází ze Siófoku, lázeňského města u moře. „Jaké moře?“ tázal se udiveně můj druh, Slovák Šulen. „Maďarské moře, pánové,“ řekl vznešeně starosta Aladár, „moře čistě maďarské, Balaton tó - magyar tenger, jezero Blatenské, maďarské moře, moře největší na celé zemi, strašné moře a nejhlubší. Konce nevidíš, kdybys tři dny a tři noci bez přestání vesloval; kdyby ses utopil, vlny te^ nevyplaví, poněvadž to moře je tak veliké, že vlny ku břehům nedojdou.“ „Nikdy jsme o něm neslyšeli,“ podotkl jsem. „Není možná, zlatí pánové,“ volal starosta Aladár, „vy že jste neslyšeli o maďarském moři, o obrovském moři, největším na světě?“ „Pane, jsou ještě větší moře na zemi,“ podotkl třetí můj společník, člen baletu. „Nem lehet, nemožno, pánové. Jsem ze Siófoku na břehu mořském, znám Balaton-Füred, lázně na břehu mořském, kam přichází tisíce Maďarů se koupat. Každý den stojí na březích, dívají se na hladinu a říkají: Nem lehet, nemožno, není většího moře! A věřte, pánové, víc vody nenaleznete na světě pohromadě, kdybyste se i zbláznili.“ „Pane Aladáre,“ řekl jsem, „vezměte si ku příkladu Indický oceán.“ „Pánové zlatí, o žádném oceáně Indickém nechci nic slyšet, to povídám já, Aladár ze Siófoku, nyní starosta v Kemes-Sarva, odkud k našemu moři malá hodinka. Co jsou všechny oceány proti našemu moři!“ „Středozemní moře je také velké,“ namítl vesele Šulen. „Veliké je, pánové, ale co je to proti Balaton tó. Proti magyar tenger? Jste vzdělaní pánové dle všeho, a proto posuďte sami. Odtud byl u námořníků v Pulji jistý Csereg. Vrátí se chlap bídná za tři roky na dovolenou a povídá: .Obepluli jsme svět. Viděl jsem moře veliké, vlny větší, než je náš slovutný královský notář a ryby delší než věž našeho kostela.’ Lhal, bídák, proklatě. Mohou-li být větší vlny než na našem moři, které jsou tak strašné, že myslíš, že zatopí celé Uhry? A ryby máme tak velké, že tě polknou i s loďkou, a ještě zbude dost místa pro druhého nešťastníka. On ale, zhovadilec, lhal dál, že viděl větší moře. Duši jsme z něho mohli pěstmi vymlátit. A když ho vzkřísili, řekl: ,Nem lehet, nemožno, není většího moře nad Balaton tó.’ Sedlák Górgó měl syna, který byl v Terstu mezi těmi psy. A když se vrátil, řekl Jánoš Gorgo: ,Za den přepluješ celé moře od Terstu až do jednoho města naproti.’ Ale naše moře nikdo nepřeplul. Na Balaton-Füred, Siófok, Almádi a Fülöp pluje parník týden, a to je pořád jen Balaton-Füred a Fülöp. Dále je zase jen voda a moře a nad tím nebe a nic než nebe, když se díváš kupředu. A kdyby tě s lodičkou pustili, tak bys mohl plout celý život, a nedoplul bys. Ztratíš se na té nesmírné hladině a nikdy se nevrátíš k šomodskému vínu. Takové je naše maďarské moře, nesmírné a největší na celém světě.“ A což Atlantický oceán, přes který jezdí vystěhovalci do Ameriky, pane Aladáre?“ Pan Aladár zavrtěl hlavou. „Jakýpak Atlantický oceán? Dnes tam jedeš, jak říkají, šest dní přes to celé ,moře’ (.moře’ řekl strašně pohrdavě). A všude vidět věže s hroznými světly, aby lodi neuvázly na mělčině. To je k smíchu, pánové. U nás, na našem moři blatenském, jsou hloubky hrozně hluboké, strašné, až se z toho zbláznil Gyula Varányka. Byl to stařeček moudrý jako svatá babka z Bakoňského lesa. Přemýšlel o všemohoucnosti boží a o tom, jak je hluboké maďarské moře. I koupil si jednou provazy, na provazy zavěsil závaží od hodin, dal to všechno do loďky a vyplul od našeho Siófoku. Daleko od břehu se zastavil, spustil provaz se závažím do vody a měří hloubku. Samo sebou se rozumí, že provazem nedosáhl dna, i pomátl se z toho, běhal po Siófoku s provazy a křičel: ,Nelze změřit, nelze změřit!’ Tak ho bůh potrestal pro jeho zvědavost.“ „Na Tichém oceáně jsou hloubky osmi tisíc metrů, pane Aladáre.“ Jaktěživ jsem neviděl někoho se tak upřímně smát. „Osm tisíc metrů, ráčili jste se zbláznit, pánové? Neračte věřit všem hloupým žvástům. Učte se přírodně myslit. Nevěřte hlupákům. Udělejte to tak jako já. Přišel jednou sem jeden člověk, ukáže knihu a povídá: ,To je atlas.’ ,Co mně je do tvého atlasu,’ myslím si. Chlapík však seděl na mně jako komáři. ,Tohle je atlas,’ povídá poznovu a otevře knihu. ,To jsou mapy!’ povídá dál. ,Tady je mapa uherského království.’ Tady je jezero Blatenské, magyar tenger!’ Podívám se a vidím, že tam je něco malinkého modře namalováno, chytnu chlapíka a vyhodím oknem. Hnali právě kolem stádo vepřů a prasnice ho pokousaly, darebáka. Dobře se mu stalo. A jednou zase přišel do vsi nějaký pán se ženou. Sedíme zde a pijeme víno, hovoříme a přijde řeč na jezero. Ženu jsme ušetřili, pánové, neboť žena nemůže za pitomost svého muže. Dostal fokošem přes palici, poněvadž mluvil o slané vodě a křičel, že bez soli žádné moře. Vzepřel se vůli boží. Bůh může moře udělati i neslané. U boha je všechno možno. Nějaký student také zle vyšel. Vyprávěl, že jsou moře tisíckrát větší než Balaton tó. Nevykládal to mně, ale mému bratru, který bydlí ve vedlejší obci Kis-Róga. Váleli ho, chlapečka, jako sud až k moři, šaty na něm roztrhali a nabili mu, co se do něho vešlo. A cikána jednoho div jsme v Siófoku neutopili. Byl opilý a hulákal, že Balaton tó je louž proti Neziderskému jezírku. A já přece, pánové, viděl Neziderské jezírko. Jel jsem koněm na Šoproň a ptám se tam po tom kanálku a uviděl jsem stoku. Bahna bylo po pás a lidé říkali, že uprostřed jezera je vody po kotníky. Také jsem tam jednomu rozbil prolhaná ústa. Byl to nějaký německý sedlák a pravil, že Neziderské jezírko je největší v Uhrách. Pak jsem jel domů, a kdybych byl potkal toho cikána, nebyl bych si nic z toho dělal, kdybych ho koněm zašláp jako červa, neboť cikán není člověk, je to zvíře. A vidíte, pánové ...“ Pan Aladár zesmutněl. „Ve škole teď děti učí samým ohavnostem. Blatenské jezero je prý dlouhé tolik a tolik mil, široké tolik a tolik. A děti už se neučí o magyar tengeru, o maďarském moři, jen o Balaton tó. Až jsme odtud vyhnat museli učitele Zoltána Bedréga, kterému jsme říkali ,Nedonosený’. Kazil nám děti žvástem o nějakých velikých mořích. Dali nám sem pak za učitele starého písaře ze severu, někde od Bakabanyi v Hontu. Byla to poctivá duše! Když uviděl Balaton tó, říkal dětem ve škole: ,Nem lehet, nemožno, nikde na světě není tolik vody, jako v tomto maďarském moři.’ Srdce radostí se chvěje, když vidíš tu naši vodu. Nejlepší jsou ryby na paprice z našich mořských vod. Nedávno u Fülöpu chytili sumce, který měl v žaludku nemluvně i s kolébkou. A když navečer si zajde člověk na Balaton, tu slyší zpívat duše utopených. Vypravuje se, že mají v Balatonu zvláštní obec, svého starostu, písaře i zvoníka. Krásné je naše maďarské moře, má vodu zelenou jako listy kukuřice na jaře, a pak přijdete vy, psí synové, usmíváte se a říkáte: .Indický oceán, Středozemní moře, Atlantický oceán a osm tisíc metrů hloubky v Tichém oceánu.’ Jste bídáci, slyšíte, jste jako všichni, kteří přišli z dálky. Kéž by bůh zabil vaši matku, otce a bratry’. Jste jako všickni, kteří přijdou z ciziny, mluví mezi sebou cizí řečí a lámou náš nebeský jazyk. Jaké máte nosy, ničemové. Do všeho je strkáte, i do našeho Balatonu. Nelíbí-li se vám, řekněte to. Rozbiju vám hlavu, jako že se jmenuji Aladár ze Siófoku nad Balaton tó - maďarským mořem!“ Hostinský ho mírnil, a obraceje se k nám, řekl: „Uděláte nejlíp, pánové, když půjdete nahoru ležet.“ Šli jsme. Zatím dole, co jsme se odstrojovali, přicházeli sedláci. Byli jsme unaveni a usnuli jsme brzy. V noci probudil nás strašný řev. Vyhlédli jsme oknem a dole stálo asi deset opilých sedláků se starostou Aladárem v čele. Když nás spatřili, jako jednohlasně zařvali do nočního ticha. „Balaton tó - magyar tenger, Blatenské jezero, maďarské moře.“ A odcházeli do temných uliček obce Kemes-Sarvy, mávajíce fokoši. Tak jsme se seznámili s Blatenským jezerem. |
 |