|
Nejhorší ze všeho, co člověka může potkat, je
upadnout do rukou přítelkyni literatury, která
kolem sebe shromažďuje v salónu bibliofily a
pořádá literární dýchánky, při nichž podává se
čaj a kde na každého přítele literatury
připadnou dva koláčky.
Pravda, že jsem k paní Herzánové na ty literární
dýchánky nemusil chodit, ale chtěl jsem vyhovět
pozvání svého přítele, kterému jsem kdysi
namluvil, že mám doma originální perské vydání
básní Háfize, vázané v lidské kůži. Přítel to
rozhlásil mezi bibliofily a přáteli literatury a
to stačilo, že si jejich mecenáška, paní
Herzánová, přála, abych jí byl představen.
V salóně nalezl jsem dvanáct upřímných tváří, z
nichž se dívala na mne celá světová literatura.
Můj příchod byl živě uvítán a muž s básněmi
Háfize, vázanými v lidské kůži, měl snad nárok
na čtyři koláčky.
Vzal jsem si tedy z mísy čtyři koláčky a vedle
mne sedící slečně s brejlemi nezbyl ani jeden.
To ji tak zarmoutilo, že počala hovořit o
Goethově knize Vyběravé příbuznosti.
Naproti mně sedící nějaký literární historik se
ke mně obrátil s otázkou: „Račte znát celého
Goetha?“
„Od hlavy až k patě,“ odpověděl jsem vážně,
„nosí žluté šněrovací střevíce a na hlavě hnědý
plstěný klobouk, je dozorcem u potravní daně a
bydlí v Karmelitské ulici.“
Bibliofilové podívali se na mne smutně a
vyčítavě. Hostitelka, aby zakryla rozpaky
společnosti, otázala se mne: „Zajímáte se mnoho
o literaturu?“
„Milostivá paní,“ pravil jsem, „byly doby, kdy
jsem mnoho četl. Přečetl jsem Tři mušketýry,
Masku lásky, Psa baskervillského a jiné romány.
U sousedů schovávali mně románovou přílohu z
Politiky a vždy za týden jsem si přečetl všech
šest pokračování najednou. Čtení mne velice
zajímalo a tak kupříkladu jsem se nemohl dočkat,
zdali si hraběnka Leona vezme trpaslíka
Richarda, který se kvůli ní stal vrahem
vlastního otce, jenž byl zastřelil jejího
snoubence ze žárlivosti. Ano, kniha dělá pravé
divy. Když mně bylo nejhůř, četl jsem Jinocha
Messinského. V devatenácti letech stal se onen
mladík loupežníkem. Jmenoval se Lorenzo. Ano,
tenkrát jsem četl. Dnes však nečtu mnoho. Mne už
to nezajímá.“
Přátelé literatury zbledli a dlouhý člověk s
pronikavýma očima se mne ptal jako vyšetřující
soudce přísně a úsečně: „Zajímáte se o Zolu?“
„Vím o něm velice málo,“ pravil jsem, „slyšel
jsem jen, že padl ve francouzsko-německé válce
při obléhání Paříže.“
„Znáte Maupassanta?“ jaksi zuřivě tázal se onen
muž.
„Četl jsem od něho Sibiřské povídky.“
„To jste na omylu,“ zvolala dopáleně vedle mne
sedící slečna s brejlemi. „Sibiřské povídky
napsal Korolenko a Sieroszewski. Maupassant je
přece Francouz.“
„Myslel jsem, že byl Holanďan,“ řekl jsem
klidně. „Je-li Francouz, snad přeloží ty
Sibiřské povídky do francouzštiny.“
„Ale Tolstoje znáte?“ pravila hostitelka.
„Viděl jsem jeho pohřeb v kinematografu. Ale
chemik jako Tolstoj, který vynašel radium,
zasloužil si důstojnějšího pohřbu.“
Na okamžik všichni ztichli. Literární historik
naproti podíval se na mne očima podlitýma krví a
ironicky se otázal: „Ale českou literaturu znáte
jistě dokonale?“
„Mám doma Knihu džunglí, to vám snad stačí,“
řekl jsem důrazně.
„Ale to je přece Angličan, ten Kipling,“ řekl
jeden nemluvný pán, zakrývající si dlaněmi
obličej, jako kdyby plakal.
„O Kiplingovi jsem nemluvil,“ zvolal jsem
uraženě, mluvím přece o Knize džunglí od Tučka.“
Zaslechl jsem, že dva páni si šeptali tak, abych
to mohl slyšet, že jsem zvíře.
Bledý dlouhovlasý mladík se sepjatýma rukama
jemně pronesl ke mně: „Vy nechápete krásy
literatury, vy jistě nedovedete oceniti sloh,
brilantní sestavení vět, vás nenadchnou ani
básně. Znáte z Liliencrona onu pasáž, ve které
slovy vycítíte, vytušíte krásu přírody: ‚Oblaka
se táhnou, letí, modrá oblaka letí a letí, nad
horami, dolinami, nad lesů zelený pás‘?“
Zvýšil hlas a opíraje se o rameno vedle sedícího
přítele literatury, pokračoval: „A což Oheň od
d‘Annunzia? Kdybyste četl to nádherné, výstižné
líčení benátských slavností a přitom ten román
lásky...“
Podíval se na plynovou punčošku, přejel si rukou
čelo a čekal, co na to řeknu.
„Dobře jsem vám nerozuměl,“ řekl jsem, „proč
vlastně ten d‘Annunzio zakládal o těch
slavnostech ten oheň? Kolik za to dostal let?“
„D‘Annunzio je nejslavnější básník italský,“
vysvětlovala mně neúnavná slečna s brejlemi.
„To je zvláštní,“ podotkl jsem nevinně.
„Co je na tom zvláštního!“ v pravém slova smyslu
pán, který doposud nepromluvil ani slova, „znáte
vy vůbec nějakého italského básníka?“
Odpověděl jsem důstojně: „Zajisté. Robinsona
Crusoe.“ Pohlédl jsem kolem sebe po těch
slovech.
Dvanáct přátel literatury a bibliofilů v tom
okamžiku zešedivělo a dvanáct předčasně
zešedivělých přátel literatury a bibliofilů
vyhodilo mne přízemním oknem na ulici. |
