|
Když panu domácímu Turnému oznámili, že je v
Praze pan Pletánek a že si již od pěti známých
vypůjčil po dvaceti korunách, odebral se pan
Turný domů, aby vykonal horečnaté přípravy k
jeho uvítání.
Běžel v pravém toho slova smyslu, aby byl dříve
doma, než ta velká voda přijde.
Předně zamkl pokoje a pak si vypůjčil od
domovníka starý troubel od dýmky a došel si pro
špičku k troubeli do trafiky, kde si koupil
sádrovku. - Pak rozdělal v kuchyni oheň,
vypaloval sádrovku a natřel ji trochu leštidlem
na boty, aby vypadala hodně černě.
Pak nalomil špičku k troubelu, ovinul papírem a
obvázal motouzem. Pak to všechno pěkně ušpinil.
Troubel také ovinul na jednom místě motouzem.
Dýmka vypadala, jako by prodělala švédská
tažení.
Domovníkovi schovával pan domácí Turný vždy
zbytky od doutníků. Kladl je do papírové krabice
za okny. Nyní si je nastrkal do kapes starých
šatů, ve kterých okopával ve své zahrádce
záhony, neboť svlékl své pěkné šaty a zamkl je
vedle v pokoji. Tobolku hodil na stůl v kuchyni,
když tam nechal drobné peníze asi za 1 korunu.
Pak napsal křídou na černou tabulku u dveří:
Dlužen uhlíři 2 K 40 h, řezníkovi 12 K 50 h,
kupci za petrolej 24 h.
Uspořádav to všechno, odešel k domovníkovi, kde
prohlásil, že za nějaký čas bude ho hledat jeden
pán. Ne aby tedy říkali: „Ano, pan domácí je
doma.“ Ať ho jmenují jen pan Turný a třebas
řeknou, že už domácím není.
Když byl zas v kuchyni, oddechl si, a podívav se
na všechny přípravy, spokojeně se usmál. Teď už
může přijít.
A on také přišel. Vtáhl do bytu takový smutný a
pan Turný ihned zpozoroval, že záplata na lokti
jeho hosta jest čerstvě přišita na látku. Někde
se natrhla a pod záplatou bylo vidět poctivý,
neporušený loket kabátu.
„Vida, ty se máš,“ řekl pan Pletánek, „to už je
doba, co jsme se neviděli. Z tebe se stal pan
domácí a do mne, abych tak řekl, život zaťal
svůj dráp.“
Pan Turný zakašlal. „Já že se mám? Já už se
vůbec nemám. Dům mně prodali.“
Pan Pletánek se pousmál: „No, tak zlé to snad
nebude. Ale já mám smůlu. Zas se musím stěhovat
do Prahy, vlastně už mám nábytek na cestě. Bude
to stát tři sta korun. Taková smůla se na mne
přilepila. Když ti to budu povídat, ani tomu
věřit nebudeš.“
„Jest čas,“ pomyslil si pan Turný, „vyrukovat s
dýmkou.“
„Co to máš, prosím tě, za dýmku,“ zvolal pan
Pletánek, když uviděl tu obludu, „ty jsi přece
míval tak krásné dýmky.“
„Míval, pravdaže míval,“ zavzdychl pan Turný,
„ale to už je pryč, musel jsem to všechno
prodat! Inu, hochu, časy se změnily. Ani
pořádnou špičku už si nemohu koupit. Nemáš snad
náhodou s sebou tabák?“
Pletánek se opět smutně usmál: „Já, a tabák? Už
jsem nekouřil, ani nevím. Z čeho taky, a za co?
Kde najdu ty peníze, kde? ptám se.“
„Já bych ti, příteli, tu dýmku půjčil, ale ona
moc zapáchá. Nemám, abych si mohl koupit nový
troubel. Opravil jsem si tenhle, jak vidíš, a tu
sádrovku už mám také přes rok. Podívej se, jak
je černá. Už se ani vypálit nedá. A kde bych
vzal také peníze na jinou. Podívej se tamhle na
stůl. Jen otevři tobolku. Co tam uvidíš? 45
krejcarů. A to je všechno mé jmění. S tím mám
vydržet měsíc, dva měsíce.“
„Ba, je to, ani si nedovedeš pomyslit,“ zaplakal
pan Pletánek, „takový psi život, že mít na
revolver, člověk by věděl, teď bud udělám konec
všemu, nebo za těch dvanáct korun začnu nový
život. Děti obléknu, dám jim najíst.“
„Ty máš děti?“
„Dlouhá historie. Čtyři, páté na cestě, při
šestém matka zemřela. Nemoci stály peníze. Nyní
právě nejstarší hoch má nádor mezi žaludkem a
hltanem. Operace má stát 120 korun. Ale kde je
vzít, abych zachránil život nebohému chlapci.
Kdyby bylo alespoň přátel, kamaráde, my jsme
byli vždy takoví staří dobráci
„Dovolíš, já si nacpu,“ přerušil pan Turný a jal
se hledat slavíky po kapsách. Našel kus
britanika a rozlamoval je do dýmky. „To je z
pošty,“ řekl, „tam najdu vždy největší. Pak také
u německého divadla.“
Pan Pletánek znovu zavzdychl: „Ty máš alespoň
čas na to, ale co já, co já, otec devíti dětí?
Začalo se mně to rodit a už nepřestalo. A můžeš
se dětí dohlídat? Proč musel jsem uject do
Prahy? Poněvadž jeden můj hoch zapálil
nedopatřením stodolu sousedovu. Mám platit osm
set korun, a proto přicházím k tobě, takovému
starému příteli ...“
„Odpusť,“ řekl pan Turný, „ale na něco bych byl
zapomněl. „
Šel k černé tabulce, sňal ji a pak vida, že ho
pan Pletánek pozoruje, psal křídou: „Dlužen
kupci za sirky 2 haléře.“
„Vedu si tady knihu, už je toho hodně, nevím,
jak to zaplatím.“
Ozvalo se klepání a do kuchyně vstoupil listonoš
s penězi.
„Pan domácí Turný,“ hlásil, „račte to podepsat.“
A zatímco on podpisoval třesoucí se rukou, že
továrna na margarín v Libni zasílá mu dividendu
470 korun, vyplácel je listonoš na stůl v
pěkných dvacetikorunách. Když odešel, podíval se
pan Turný na pana Pletánka a máchl rukou náhle a
zvolal: „Vem si z těch peněz, co chceš, ty
podvodníku.“ A dal se do hlasitého pláče. |
