|
V jednom z minulých čísel XXXI. ročníku Času byl
jsem napaden. Uznávaje úplně zbytečným a
bezúčelným dávat úřední opravy, ve kterých věta:
„Není pravdou, že..., nýbrž jest pravdou...,“
vždy celou záležitost ještě více rozmaže v
neprospěch napadeného, omezuji se na tyto řádky.
Pokusím se proto naučit redakci Času zdvořilosti
a promluvit jí do duše. Jsem přesvědčen, že se
polepší. Upřímná domluva velmi často přivedla na
lepší cestu i mnohem starší nezdvořáky, než je
XXXI. ročník Času.
Prostudovav Kahliga, Josefa Kožíška i Andersena,
upozorňuji Čas na několik myšlenek o zevnější
stránce slušného chování, jež výše zmínění
pánové nazývají zdvořilostí.
Naši zeměkouli obývá přes půldruhé miliardy
lidí, což jest zcela slušné číslo. Ti všichni,
jak bude asi ctěné redakci Času známo, dělí se
opět na různá plemena a národy, které se
podrobují, každý po svém způsobu, jistým
pravidlům a zákonům o mravech i slušnosti,
nevyjímaje ani pány redaktory Času. A každý z
těch různých národů vydává různé časopisy, což
jest nepochybně známo i panu Gustavu Dubskému,
nakladateli Času.
Bohužel, když jsem v Času četl poslední útok na
mne, shledal jsem, že půjde-li to takhle dále,
bude Čas kotvou, která zdržuje lásku k bližnímu.
Jsem přesvědčen, že ještě není pozdě a že se
všichni redaktoři zmíněného deníku mohou
napravit.
A proto je upozorňuji, že zdvořilost je dvojí:
Zdvořilost srdce a zdvořilost manýr. První Času
velmi často nedostačovala a druhá scházela, až
do uveřejnění a přečtení tohoto článku, který,
jak pevně a srdečně doufám, bude mít své
následky.
Obě výše zmíněné stránky zdvořilého chování,
které byly ctěné redakci Času španělskou
vesnicí, rozdělují se opět na jemný takt a dobrý
tón. Jemným taktem rozumíme ono chování, které
jest diktováno naším srdcem a pro které Čas už
tolik přetrpěl. Dobrý tón jest oproti tomu
znalost zevnějších způsobů a forem, která velmi
často bývala i jest definována slovy: „Čas opět
nadává.“
Jemný takt velí nám například nečinit nikoho
směšným a nevysmívat se mu, když ho potkala
nehoda, neštěstí, že vstoupil do Armády spásy,
jak to učinil Čas ve svém výpadu na mne.
Dobrý tón učí nás zase, jak máme postupovat ve
vnějších věcech, což naprosto vylučuje způsob
psaní Času, že prý prodávám autografy svých knih
podle kabátu.
Jak by bylo například panu redaktorovi Kuntemu z
Času, kdybych dal do novin inzerát: „Vyměním
autograf redaktora Času za gramofon nebo za
kohouta bílých wyandotek?“ Neučiním tak, neboť
lidi dobrého srdce a nezkažených mravů jsou
zdvořilými, aniž by se tomu zvláště z Času
musili učit. Oni jednají prostě dle zásady: „Co
nechceš, aby ti jiní činili, nečiň jim.“
Lze to často pozorovat na nezkušených a bodrých
redaktorech venkovských časopisů, jejichž
nenucenost bez trapné ostýchavosti přivádí je
před poroty pro tiskové delikty.
Zdvořilost redaktora jeví se přirozeně nejvíce v
jeho článku. Jak by to bylo krásné, kdyby Čas
nikoho nezarmucoval, neurážel a snažil se učinit
každému nějakou radost a sebral mně například tu
kladenskou rudou gardu, o které psal, že se mně
rozeběhla, opět dohromady.
Jak by to bylo pěkné, kdyby Čas choval se vůči
svému okolí tak, že by s ním bylo spokojeno,
rádo s ním obcovalo a jeho vyhledávalo, ale
takto luští pan Dubský příšerný problém: „O
ztracených předplatitelích.“
Jestli by se Čas tak choval, pak by byl zván
sestrou skromnosti, výkvětem lidskosti a vůní
lásky k bližnímu. Ale takhle se o něm mluví
zcela jinak.
„Zdvořilými máme býti při všem napomínání a
kárání.“ Čím šetrněji a zdvořileji napomínáme a
domlouváme, tím hlubšího docílíme dojmu,
velectěná redakce Času.
Pamatujte vždy, že kárání, provázené nadávkami a
klením, mine se účinkem, protože zevnější hrubá
forma odsuzuje vnitřní dobrý obsah, jak pravil
Is. Kahling ve své knize O džentlmenu, z kteréž
úryvky uveřejňoval kdysi Čas.
Zdvořilost se nazývá francouzsky la politesse,
což značí obroušení všeho hrubého, drsného.
Co by tomu řekl Čas, kdybych dal do novin
inzerát: „Redakce Času hledá schopné brusiče.“
Zajisté že by se zlobil.
A tak zajisté i mne mrzí, když Čas píše špatně,
ne o mně, to je vedlejší, ale o lidech vůbec.
Neupadám do sentimentality, jestli poznamenávám,
že jsem vám, ctěná redakce Času, nikdy neublížil
a že si nic více nepřeji, než aby tento můj
článek vám otevřel srdce a vy jste psali tak,
aby se na sporná mínění nenarazilo, aby city
jiných nebyly uráženy, aby se nevyslovilo nějaké
podezření, abyste se nedotekli předmětu, jenž by
mohl někoho urazit nebo zarmoutit.
Není daleka doba, kdy pan Gustav Dubský
přestane, vzhledem k stálému ubývání
předplatitelů, vydávat Čas. A tu přál bych si,
abych mohl na náhrobní kámen redaktorů Času
napsat takovýto nadpis: „Žili životem tak, jak
jej snili a psali. Snili jej umělecky,
ušlechtile, s jemnocitem téměř ženským. Pravda,
četba Času nebyla zrovna oblíbeným duševním
pokrmem...“
Dívaje se na poslední větu, vidím, že i při
nejlepší vůli jest strašně těžké být zdvořilým.
Kde jsem se to octnul! |
