Kdo sleduje se zájmem úřední Pražské noviny, ten
jistě následující zprávy nepřehlédne:
„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel opět
z Prahy do Vídně.“
„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček odjel z
Prahy do Vídně.“
„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf přijel z
Vídně do Prahy.“
A tak se střídá dr. Žáček a dr. Bráf. Buď
přijede do Prahy jeden a odjede druhý, nebo
naopak. Faktum je, že na trati Praha-Vídeň jezdí
neustále jeden z našich českých ministrů.
Pražské úřední noviny jdou však ještě dále.
Udávají přesně čas, kdy přijíždí či odjíždí ten
či onen pan ministr. V 9.20, 8.10, 7.15 a ve 3
hodiny 36 minut. Zvěstují dále, zdali odpoledne,
ráno nebo večer, aby národ nebyl nijak v
pochybnostech.
Také je záhodno v zájmu českého národa udat,
kterou drahou přijeli naši ministři.
Tohoto úkolu opět zhostí se Pražské úřední
noviny jak náleží:
„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se
opět z Vídně do Prahy drahou císaře Františka
Josefa v 9.20 večer.“
„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel
státní drahou do Vídně ve 3.36 odpoledne.“
A tak vidíme, že činnost našich ministrů není
nijak jednostranná. Mohli by sice jezdit
výhradně buď státní drahou, nebo drahou císaře
Františka Josefa, oni však tak nečiní. Zatímco
jeden přes Tábor jede do Vídně, vrací se druhý
přes Brno do Prahy.
Dvě největší a nejdůležitější tratě jsou stále
obsazeny našimi ministry.
Závěr je velmi čestný. Francouzský státník dr.
Armand Dufaure, muž jinak vynikajících
schopností, měl zvláštní odpor proti vlakům a
jezdil z Bordeaux do Paříže k zasedání
ministerské rady kočárem. Jeden z nejlepších
anglických státníků Gladstone nevěřil také
železnicím a jen nerad vstupoval do vlaku.
Německý státník Bismarck, cestoval-li drahou,
měl pocit, že se vlak jistě někde srazí.
Vzdělaný člověk tedy chápe, jak vysoko stojí nad
nimi postavy našich ministrů. Kdo je statečnější
a neohroženější, zda Bismarck, Dufaure a
Gladstone - či dr. Žáček a dr. Bráf? Jsou to
zajisté naši lidé!
„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel z
Prahy do Vídně rychlíkem státní dráhy.“
„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se
z Vídně do Prahy rychlíkem dráhy císaře
Františka Josefa.“
Zajisté nyní chápe každý, proč členové deputace,
kteří přišli zakročit ve prospěch české věci u
ministra Žáčka nebo Bráfa, nenalezli jich v
ministerstvu.
Je velká chyba, že předtím nešli na nádraží.
Byli by oba ministry jistě nalezli buď na
pražském, nebo na vídeňském nádraží. Deputace se
tedy dozví, že jeden z pánů ministrů odjel do
Prahy. Věc velmi spěchá v zájmu české věci.
Deputace jede tedy za panem ministrem do Prahy.
Mezitím pan ministr vrací se do Vídně. Deputace
jede do Vídně. Ministr se vrací do Prahy.
Deputace za ním. Pan ministr přesedne a jede na
Jihlavu a česká věc, jak se zdá, pohoří.
Poněvadž má český národ v zásobě ještě jednoho
ministra a ten právě vrací se rychlíkem o půl
čtvrté z Prahy do Vídně, jede deputace za ním
nejbližším vlakem.
Čekají ho na ministerstvu. Nejde, poněvadž zajel
k svému synovci...
Poněvadž má dr. Bráf také vnuky, přeruší cestu
do Vídně a jede vnoučátkům ukázat ministerského
dědečka. To si však deputace nerozváží a v
novinách se prostě konstatuje, že když přišla
deputace pronásledovaných Čechů z Dolních Rakous
do ministerstva, nebyl přítomen ani dr. Žáček,
ani dr. Bráf. Některé noviny těží z těchto
okolností a zasypou naše ministry výčitkami.
Bude dobře, když jim oba čeští ministři rázně
odpoví a je zakřiknou slovy: „Vlastní rodina
není nic?!“
Ostatně není jistě záviděníhodným neustálý pobyt
v rychlíku. Čtyři hodiny sedíte mezi Vídní a
Prahou v tupé nečinnosti. Krajinu již dávno
znáte. Míhají se lesy a pruhy polí stejně
rychle, jako vzpomínky na politickou minulost.
Nudí vás to stejně jako střídavá scenérie známé
krajiny. Jezdili jste tudy do Vídně jako
poslanci, nyní se vracíte a opět přijíždíte jako
ministři. Vzpomínáte, že jste nikdy, ani v
nejtěžších dobách, neopustili svou pozici, že
jste se měli už dávno poděkovat, ale že jste
neopustili barona Bienertha.
Sedíte dále v tupé nečinnosti a lhostejnosti.
Snad dvakrát třikrát vzpomenete na protesty
národa a pak vás to otupí docela.
Když jste pevně usazeni, chtěl by vás národ
poslat do výslužby. V Kolíně nebo v Táboře čeká
rychlík devět minut. To vám právě stačí k
přemýšlení, jaké penze budete požívati, až vás z
Vídně vyhodí.
V Praze se ubytujete v hotelu U černého koně.
Tam se u vás ohlásí někdo z místodržitelství, od
obce a policie. Pánovi z místodržitelství
řeknete, že vás bolí hlava, pánovi od obce, že
vás bolí zuby a pánovi od policie, že trpíte
lehkou závratí. Potom jdete do Národní rady,
setrváte deset minut před zahájením schůze a
omluvíte se nevolností.
Potom se vrátíte do hotelu a přečtete si noviny.
Shledáte, že většina novin píše proti vám ostře.
Napíšete tedy zprávu, že zájem českého národa je
vám svatým.
Druhý den navštíví vás jeden z vynikajících
politiků, který dosud nebyl ministrem a tomu
prohlásíte, že jste hotov s Bienerthem. Slovo dá
slovo a nakonec ujistíte, že za stávajících
okolností zchladíte rozpálené hlavy vídeňských
politiků tím, že podáte demisi.
Druhý den jedete do Vídně opět v tupé
lhostejnosti a na stanici Tábor nebo Kolín
přemýšlíte, co jste to vlastně řekl.
Čím více se blížíte k Vídni, tím zdá se vám
nepravděpodobnějším, že jste někdy snad mohl
mluvit o demisi a když vystupujete ve Vídni z
rychlíku, je vám jasno, že nyní především sluší
zachovati klid, čili jak píše Týden, „že nebylo
nikdy tak zle, aby nemohlo býti ještě hůře a že
po sebedelších nečasích bývá zase pěkně.“
Tak plyne život českých ministrů.
Mají volné lístky prvé třídy na dráhy celého
Rakouska, znají nazpaměť jízdní řády a občas
promluví k českému národu, že velká doba
vyžaduje velké muže a že rozhodně vláda nutně
musí dojít k poznání, že rozvoj české síly
politické je faktický a že český národ třeba
respektovat.
To řekne dr. Žáček. Dr. Bráf k tomu dodá jako
národní hospodář, že nejen pevné chování české
delegace, ale i rozvoj národohospodářské potence
získá nám plného respektu vlády.
A i dr. Žáček, i dr. Bráf prohlašují oficielním
kruhům: „Není pravda, že chci podat demisi.“
„Ani mne nenapadne podat demisi!“
„Já že bych podal demisi?“
„Kdo to říkal, že chceme podat demisi?“
Za několik dní nato zase čteme klidně:
„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odejel opět
do Prahy z Vídně rychlíkem státní dráhy o 1/2 4
hod. odpoledne.“
„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se
dnes z Prahy do Vídně rychlíkem dráhy císaře
Františka Josefa o 3/4 11 hod.“
Faktum tedy je, že na obou tratích linie
Praha-Vídeň jezdí neustále jeden z našich
českých ministrů, kteří za žádných okolností
demisi podat nechtějí. To myslím národ uspokojí. |