Mladé směry |
Humoreska |
|
První, co mně padlo do očí, když jsem přišel k příteli Ladislavovi na návštěvu, bylo několik prázdných půlarchů, které ležely před ním na stole. Na jednom z nich bylo napsáno „novela“. Slovo „novela“ bylo přeškrtnuto a napsáno vedle „povídka“. Jiného nebylo na těch půlarších nic napsáno, kromě toho, že byly na nich pečlivě číslovány stránky: 1., 2., 3., 4., 5. Ladislav seděl nad těmito prázdnými půlarchy, péro držel v ústech a hlavu v dlani. „Ach, to jsi ty,“ pravil, když zpozoroval můj příchod, vytahuje násadku ze svého chrupu, kde ji tiskl. „Ano,“ odvětil jsem, „jdu se podívat, co děláš.“ „Jak vidíš, píši povídku,“ odpověděl Ladislav hrdě. „O čem bude jednat?“ „To nevím,“ odvětil již s menší hrdostí, „přemýšlím právě o názvu.“ „Sedni si,“ pravil důvěrně, „a poraď! O tom snad víš, že v mém rodném městě vychází časopis, který dosud nepřinášel žádnou zábavnou přílohu. Ale předevčírem dostal jsem z redakce toho listu dopis, ve kterém napřed redaktor mluví o tom, že k listu bude přidávat v neděli zábavnou přílohu. Potom mluví se ve psaní o moderně, která nyní v literatuře panuje, pak ve psaní stálo, že mně redakce posílá dvacet korun.“ „Odpusť, nemám v bytě ani kapky kolínské vody,“ poznamenal přítel, vida mé rozčilení, a dále pokračoval: „V psaní chválí redaktor dále můj talent a zmiňuje se ještě jednou o dvaceti korunách a nakonec praví: Těch dvacet korun posílám vám napřed, buďte tak laskav, pošlete obratem pošty nějaký delší příspěvek do naší nové nedělní zábavné přílohy, ovšemže příspěvek moderní, neboť chceme všude propagovat mladé směry v literatuře ... Tak, to je to celé! Ale teď přijde to hlavní. Celý den sedím před papírem a dosud mne nenapadla ani jediná myšlenka, ačkoliv dle listu jsem prý harcovníkem moderny. Buď tak laskav, poraď mi, co mám psát, dej mně sujet, dej mně nějaký nápad.“ „Dostal jsi vskutku těch slíbených dvacet korun?“ odpověděl jsem klidně. „Ano, právě dnes ráno.“ „Toť mění rázem celou situaci,“ odpověděl jsem živě, „dám ti výborné sujet, čistě moderní. Piš např. o jedné bledé dívce, která se zlatými vlasy stála v zamžené krajině, odhodlána utéci z domova, kde nenáviděla svého strýčka se zelenýma očima, který jako kocour, u červeného krbu, napiš, že praskal oheň z dubových klád, který tedy koulel očima zelenýma po ní, pamatuj, že byla jeho schovankou a ztápěla se v ilusích o nedosněném štěstí, které poznávala z písně švarných převozníků, kteří ji převáželi přes tůně černé, zasmušilé řeky. Napiš, že řeka podobala se mdlé síle chvějících bloudění, večerních milenců, to je, myslím, přece moderní. Piš o zahoustlém soumraku, o rozvášněných očích, piš o vášnivých touhách větru, který se smyká přes mdlá království lásky, to je také moderní. Dej do toho několik vět, jako: ‚Neboť tam by mohl být jiný svět.‘ ,Zvuky odešly po ztrnulých špičkách.‘ ‚Lhostejný praotec dnů.‘ ,Lethargické snění zapadlo do vysátých žil.’ Rozveď to všechno pěkně a konči svou moderní povídku nějakým veršem, např.: ,Černý trpaslík proti okrové bledosti západu, a kohoutí křik po dolinách umlkl v touhách v podsadu.’ “ „Už nemám nikoho, komu bych si postěžoval,“ pravil přítel, když jsem skončil. „Nezlob se,“ řekl jsem, neboť smutný přízvuk jeho hlasu mne dojal, „zde v místnosti nepřijdeš na žádnou myšlenku, pojď trochu na procházku.“ „Co na procházce?“ „Inu, hledat nějaké sujet. Půjdeme, budeme si prohlížet lidi. Například půjde kolem nás nějaký pán s dcerou, půjdeme za ním. On nás bude považovat za milovníky své dcery …“ „Myslil jsem, že jsi vtipnější,“ povzdechl přítel, oblékaje si kabát, „půjdeme trochu ven, snad nám něco napadne.“ Vyšli jsme z domu a kráčeli chvíli, mlčky pozorujíce kolemjdoucí. „Mně něco napadá,“ pravil jsem, „posud málo lidí popisovalo život na nádraží, pojďme na nádraží.“ Přítel svolil němě a za chvíli procházeli jsme se v chodbě nově přestaveného Františkova nádraží. „Samé otřepané thema,“ bručel přítel, „lidé se procházejí, odjíždějí, čekají na známé, otec jede nebo matka domů, do vsi z Prahy, kde byli na návštěvě u syna.“ „Nebo u dcery,“ dodal jsem, načež přítel bručel dál: „Nebo u dcery. Tragické zápletky. Otec najde syna, který má pilně studovat, někde v hospodě. Popis otce. Vysoký, hranatý, oholený, s dýmkou v ústech. Matka najde dceru na smrtelné posteli, otrávila se kostíkem. ,Tím vším je vinen Karel,’ vzdychá dcera a umře. Nešťastná matka doví se, že Karel byl milenec její dcery.“ „Je v tom mnoho romantismu,“ pravil jsem k příteli, „chceš-li bručet, pobručuj si potichu, ne tak nahlas. Lidé se ohlížejí a myslí, že blázníš.“ Přítel se zamyslil. Usedli jsme na lavici v chodbě.
„Také to nejde,“ ozval se. „Již jsem myslil, že
jsem našel sujet, zcela moderní. Totiž založené
na tvé větě: Lidé myslí, že blázníš. Dobře. My
ale blázníme skutečně a čekáme na svůj příjezd.“ „Nech být mladé směry,“ radil jsem, ,,a radši pozoruj okolí. Myslím, že máš pozorovací talent.“ „Pozorovací talent,“ povzdechl si přítel, „lehce se to řekne; ale podívej se kolem sebe. Mohu z toho něco vytlouci? Když se to vezme kolem, co vlastně vidím? Několik tuctů všedních lidí, pachtících se, aby nezmeškali vlak, dva tři konduktory, hlídače čekáren, košíky a ruční kufříky, vojáky jedoucí na dovolenou, lavice se zakroucenými opěradly, několik zamilovaných lidí, kteří si dali sem dostaveníčko, několik slečinek, které hodlají zde zapřísti známost. A z toho všeho chceš, abych udělal povídku čistě moderní?“ „Slíbil jsem jednomu dobrému známému,“ pravil jsem, „že ho někdy přijedu navštívit. Dnes by se hodila příležitost. Jest to nedaleko Prahy. Vlakem jsme tam za půl hodiny.“ „Nevím ještě, co vlastně chceš a proč jsi mne zavedl na nádraží?“ odpověděl přítel. „Milý Ladislave,“ odpověděl jsem, „koupíš dva lístky do Koloděj. Jest to tak zcela prosté a jednoduché. Budeš čerpati své nápady z ovzduší venkova. Koloděje jsou ves netknutá ještě ruchem velkoměsta, budeš moci napsati povídku čistě moderní z vesnického života. Půjdeme s mým známým do hospody, uvidíš tamější honoraci. Vyslechneš jejich hovor, přibarvíš dle libosti, můžeš popisovati ve své povídce ochočeného kulhavého srnce, což jest zvláštností celého okolí, můžeš se rozepsat o rybníku v blízké oboře. Budeš moci psáti o lesních stínech, poskakujících po vodě. Myslím, že jest to velmi lákavé. Povídce můžeš dáti název: ,Z ovzduší obce Koloděj u Prahy.’ Koloděje nepopisoval ještě nikdo, vykonáš tak zároveň záslužný čin v oboru místopisu. Možná, že tě obecní rada kolodějská bude jmenovati čestným občanem.“ „Poslední dobou,“ zabručel Ladislav, „nevím, mluvíš-li nejapné nebo vážně.“ „Zcela vážně,“ ujišťoval jsem, „kup jen dva lístky na dráhu a nebudeš toho litovat. V dnešní době, chceš-li provésti něco originálního, nesmíš litovat žádných obětí.“ Mluvil jsem k němu ještě nějakou chvíli, až konečně šel a koupil jízdní lístky. Za čtvrt hodiny seděli jsme již ve vlaku. „Budeš možná zklamán tímto podivným výletem, ale můžeš potom napsat povídku O zklamané naději,“ pravil jsem, když vlak už jel, „v dnešní době shánět myšlenky je těžké.“ „Ba je,“ povzdechl přítel, „napsal jsem například dramatickou scénu: ,Oběť bídy’. Hlavní osobou byla zklamaná žena, jménem Márinka, která pláče přes celou scénu a přitom umírá. Byla to myšlenka naprosto dle mého mínění zvláštní. Zatím co lidé ve světnici hovoří, Márinka stále naříká: Achich, achich. Na jevišti, myslil jsem, bude to vypadat nádherně. Ale kritika psala: Staré, otřepané thema, špatně zpracované, jemuž autor dal přiměřený název: ,Oběť bídy.’ Pak jsem začal psát moderní básně jako ,Už tisíc žen jsem snad měl rád’ ‚Vášnivé políbení‘ a podobně. Výsledek toho byl, že v mém rodném městě skrývaly matky své dcery přede mnou. Začal jsem tedy psát něžně a jemně a výsledek ... Slyšel jsem z mnoha úst: ,Aha, to je ten, co v novinách brečí jako stará děvečka’.“ Přítel máchl malomyslně rukou. „Chci teď psát něco většího,“ pokračoval, „nějaký román, ale nevím, z jakého života. Chci psáti něco velkého, něco, v čem bych mohl uplatnit své mladé směry. Zabýval jsem se v poslední době pozorováním života zvířat. Toto pole, myslím, není ještě v románové literatuře náležitě využitkováno.“ „Chceš psát román,“ řekl jsem, „a nevíš ani, co napíšeš do nedělní besídky onoho krajinského listu.“ „To věru nevím,“ smutně pronesl přítel, „spoléhám se, že v těch Kolodějích naleznu potřebný materiál.“ „Běchovice!“ volal konduktor. „Vylezeme,“ pobízel jsem přítele, „z Běchovic je do Koloděj nedaleko.“ Sestoupili jsme a vyšli z nádraží po blátivé silnici. „Můžeš si dělat poznámky,“ vybízel jsem, „hodí se ti to do popisu krajiny. Poslouchej tedy: Jednotvárné kopce, na nich hnědé hroudy zorané půdy. Silnice vine se do kopce a sestupuje na planinu, která rozdělena jest pruhy polí na čtverce, obdélníky, kosoúhelníky a kosočtverce. Podzimní, umořená tráva zelená se spoře a listy řepy, snesené na polích na hromady, prodělávají chemický proces zahnívání, čekajíce na vozy rolníků, které je odvezou na místa určená vševědoucí přírodou. Nedaleko vystupují z podzimního dne obrysy obce, která má název Koloděje. Za obcí černají se obrysy obory a v dáli ztrácí se pruh jirenského lesa. Za chvíli jsme v Kolodějích.“ Přítel svěsil hlavu. V Kolodějích navštívili jsme mého známého. Vysvětlil jsem mu příčinu návštěvy, že totiž přítel hledá materiál k povídce, že je harcovníkem mladých směrů a že má v kapse dvacet korun. „Půjdeme do hostince,“ odvětil na to přítel, „tam najde se hodně materiálu, můžete tam také večeřet.“ „To jsme mohli jít v Praze také do hostince,“ naříkal přítel, obraceje se k mému známému, „nedovedete si ani povážit, co jest! to za trýzeň, psát něco na objednávku.“ „Dovedu to pochopit,“ odvětil známý, „neboť se o literaturu zajímám a hodně čtu.“ Podobnými nejasnými větami bavili jsme se i v hostinci první čas, dokud následkem požitého piva nepočali jsme obhajovati své názory. Zatím se již v hostinci rozhlásilo, že jsme přišli psát povídku ze života kolodějských občanů.
Karty zmizely u vedlejších stolů a bodří občané,
kteří před chvílí pronášeli různé nadávky a
slova nepříliš vybraná, stávali se zdvořilejšími
vůči sobě a řeč jejich změnila svůj hrubý ráz v
tón něžnější. Přitom stále pil a šeptal mně do ucha: „Ještě nemám myšlenky.“ Později bubnoval prsty o stůl, broukaje v jakémsi neznámém nápěvu: „Mladé směry, ryryry, mladé směry.“ O desáté hodině v noci opustil jsem svého přítele, poněvadž nechtěl opustit místnost, a šel jsem k nádraží. Do tiché obce zaléhal z hostince nepřetržitý zpěv mého přítele: „Mladé směry, ryryry, mladé směry ...“ *Druhého dne po obědě navštívil jsem svého přítele, a co mně do očí padlo, byly opět prázdné půlarchy, pečlivě číslované, na jednom z nich bylo jediné slovo „novela“ přeškrtnuto a nahrazeno slovem „povídka“. „Bolí mne hlava,“ řekl přítel místo uvítání, „v noci to nešlo, musil jsem jet až ráno vlakem.“ „Odpusť,“ pravil jsem, „jdu se podívat, co děláš, musím jít domů psát ...“ „Co?“ tázal se přítel. „Inu,“ odpověděl jsem již ve dveřích, „o této honbě za nápadem k povídce, dám tomu název Mladé směry.“ „Lumpe!“ slyšel jsem ještě za sebou. Byla to poslední slova, která jsem od něho slyšel, poněvadž od toho okamžiku se mnou nemluví. |
 |
|
|