|
U Mramuchů v Súlové ubytovalo se „panstvo“ z
Peštu, a od té doby nastaly pro starého Mramucha
smutné časy. „Ti kluci toho panstva,“ stěžoval
si sousedům, „ti mne utrápí, ba že nedožijem
zimy, zemřem. Kluci lezou do stáje, nenechají
nic na pokoji. Mou zapekačku
[Dýmka z plechu, jež jest velmi rozšířena
zvláště v horách mezi Slováky.] zničili,
pravda, že pán velkomožný daroval mi dýmku,
pěknou dýmku, ale co platno, zapekačka je
zapekačka. A rozumět těm klukům nelze.
Švandrkuje to maďarsky, jako pes když v dáli
štěká.“
Po takové řeči plival starý Mramuch kolem sebe
hodnou chvíli, pak sňal beranici s hlavy, hrábl
si do dlouhých šedivých vlasů, otočil se,
zahromoval a šel si na zlost vypít sklínku do
krčmy.
„Ať jim, těm klukům, pán bůh uši odřeže,“
křičel, převrátiv do sebe několik kalíšků
slivovice.
„Ale copak, vždyť panstvo dobře platí, tak
nehromujte,“ tišil Mramucha rychtář, „podívejte
se, těch rýnských, co budete mít. To stojí už za
tu zlost.“
„Pravda, páni hodní, ale ti kluci. Pán
velkomožný dobrý člověk, včera mně povídá, abych
v neděli s nimi obědval, ať prý vidím panský
oběd. Paní bude sama vařit. Tak člověka si i
takové panstvo váží, ale pán bůh mne netrestej,
ti kluci, mít je zde v ruce! Tak na mne přichází
někdy myšlenka, netrestej, bože, ale ta moje
radost, kdyby kluky někdo spráskal, až by leželi
po celou tu dobu, co zde budem mít pány,“
zlostně pronášel Mramuch, „člověk už teď ani
nemá čas sbírat mravenčí vajíčka a jít je prodat
do Predmiru. Kluci všude za mnou, ta
zodpovědnost.“
„Však pan notarius, když jsem byl včera v
Predmiru, stěžoval si, že má již malou zásobu
mravenčích vajíček a prý chytil opět jednoho
kosa,“ pravil rychtář, „tak abyste došel s
nějakými.“
„Půjdu ráno, když ti kluci budou spáti, beztoho
později nebude lze. Zítra je neděle, zval mne
velkomožný pán k obědu, aspoň vytrávím,“ pravil
Mramuch, dopíjeje láhev slivovice. Nežli na seně
doma usnul, těšil se, jak pozítří bude notář
platit za mravenčí vajíčka . . .
Bylo ráno. Starý Mramuch opatrně, tiše slezl s
půdy, vzal nůši, sekyru, režný pytlík a lopatu a
vydal se mezi skalami k lesu.
Slunce ozařovalo strmé, ostré vrcholky
Súlovských skal a z lesů vycházela pára. Bylo
krásné jitro.
„To je pěkně,“ zašeptal si Mramuch, „tak ticho
všude, kluci zde nejsou, boží krása, vzduch
čistý, pršet dnes nebude. Notář bude musit víc
platit za vajíčka než teď. Člověk má větší
vydání. Jde do krčmy, zapije si, utratí hromadu
peněz, a to jen ti kluci jsou vinni. Kdo jiný?
Na zlost piju, jen na zlost a pro ně. Tak,
seberu vajíčka a pozítří draze prodám. Jen ti
kluci.“
Došel v přemítání pomalu do lesa. „Zde bylo
mraveniště, někdo ho rozházel,“ zašeptal vida,
jak černí mravenci se hemží na rozestlaném
jehličí.
„Patrně ti kluci, zbít je,“ výkřik pro sebe. Šel
dále. U druhého místa našel totéž. „Ať mne pán
bůh netrestá, klukům něco udělám.“
Konečně po dlouhém hledání podařilo se mu najít
velké neporušené mraveniště. Postavil nůši na
zem a počal lopatou nabírat mraveniště. Naplnil
nůši, nakopal trochu hlíny, pokryl povrch, aby
mravenci nemohli ven, a opatrně ubíral se dolů
na silnici.
U potoka nařezal několik vrbových větví.
Opatrně rozestlal mraveniště na silnici do
dlouhé řady, kolem které rozložil vrbové větve,
a sedě na trávě u potoka, díval se, jak spousty
velikých mravenců vynášejí s chvatem malá bílá
vajíčka mezi listy větví.
„Tučné mraveniště,“ šeptal si, dívaje se na
množství vajíček, které za malou chvíli
nacházelo se mezi listím. „Nejmíň za pětadvacet
grošů. To je na tři deci slivovice. Tak se
člověk musí namáhat. A pro koho jen? Pro ty
kluky. Ba, jest to samá stálá rvačka s nimi.“
Slunce již stálo výře na obloze. Mlha se
ztratila a bílé, nádherné skály Súlovské ostře
vystoupily. Různé podoby tyčily se mezi sráznými
stěnami.
Bylo asi deset hodin, když Mramuch ocitl se opět
doma. Uložil nasbíraná vajíčka v komoře a
pokusil se vyhnat rozpustilé synky
„velkomožných“ pánů od seníku, kdež pustošili
právě nemilosrdně mladé štěpy. Nic platno. Hoši
se vrátili za chvíli zase, aby pokračovali ve
svých vandalských výkonech.
„Ej, hrom se s nimi vypořádej,“ pomyslil si
stařík, „jsem pozván k obědu, vadit se nebudu.
Půjdu nyní do kostela a pak ještě se stavím na
nějaké sklínce slivovice.“
A tak se i stalo.
O poledni vybral se trochu posilněný Mramuch k
obědu k velkomožným pánům, který uvařila
velkomožná paní sama.
Vstupuje do jizby, pozdravil uctivě a chtěl se
usadit na prahu.
„I jen si sedněte sem,“ vybídl ho pán. „Vždyť
jste jako mezi svými.“
Mramuch si sedl. Díval se nejisté kolem, jako
kdyby nechtěl tomu věřit, že on, prostý sedlák
ze Súlova, bude nyní obědvat s pány. Tak ho
vidět nebožka žena!
„Víte, dnes budeme mít polévku a v ní něco, co
jste jaktěživ nejed,“ pravila paní k staříkovi.
„Co jsem jaktěživ nejed,“ pomyslil si Mramuch,
„to bude něco dobrého.“
„Velkomožná paní, uctivě prosím, jak se to
jmenuje?“ optal se třesoucím se hlasem.
„Ságo, jest to z palmy,“ pravila paní.
„Tak, ságo, ságo, ba věru, co tečí už se
nevynajde,“ zašeptal Mramuch, „takový název
zvláštní, ságo. Ba svět je široký a mnoho
jídel.“
Služka přinesla polévku na stůl. „Ságová polévka
jest zdravá a chutná. Není sice ságo zvláštní
chuti, ale my to rádi,“ promluvila paní,
nalévajíc polévky udivenému Mramuchovi, jehož
staré, vrásčité ruce nervosně se třásly.
Pohlédne stařík na polévku. V ní plave cosi,
není to vidět, ale chopíš lžíci, a plno toho na
ní. „Ba, je to zázrak,“ myslil si, pojídaje s
chutí dosud neznámou polévku.
„Dnes jest obzvláště dobrá,“ podotkla paní. „A
zvláštní jest to druh, větší,“ poznamenal pán,
dávaje si na talíř novou porci.
„A nějaká zvířátka jsou v tom,“ pronesl uctivě
Mramuch, „jako mra ...“ a stařík chyt se zuřivě
za hlavu, vyskočil, převrhl židli a zmizel ve
dveřích.
„Ježíši, on se zbláznil,“ pravila zděšeně paní,
když se vzpamatovala ze svého leknutí.
Vtom již objeví se ve světnici starý Mramuch s
režným pytlíkem v ruce.
„To není ságo,“ pravil smutně, „to jsou mravenčí
vajíčka, poníženě prosím, velkomožný pane, byl
plný a teď jest půl v polévce, tak mně přijde
dvacetpět krejcarů. Byly velký ...“
Od toho času, když paní „velkomožná“ šla do
komory pro ságo, brala si vždy s sebou lampičku.
A druhého dne v Predmiru pravil starý Mramuch,
prodávaje zbytek mravenčích vajíček panu notáři:
„Jakpak by to kosi nežrali, když urozeným pánům
to chutnalo. Říkali tomu ságo ...“ |
