I
Nemohu tvrdit, že by můj kvartýrský nebyl právě
silákem. Měl doma dvě dvoukilogramové činky,
které vzpíral až desetkrát. Častěji se též
stávalo, že náhle vrazil do mého pokoje a
zardívaje se trochu, říkal: „Neměl byste chuť se
se mnou, boxovat?“ Odmítl jsem to, neboť nechtěl
jsem se ocitnouti v nemilé situaci podnájemníka,
který zmaluje do modra svého bytného.
Představoval jsem si též, jak by se na mne
pohlíželo, kdy můj kvartýrský na otázku, kdo mu
udělal tu krásnou bouli nad okem, musel
prohlásit, že mu to udělal ten pán, co je u něho
na bytě.
Schválně jsem řekl krásnou bouli, neboť jinak
nejmenoval můj bytný rozbité nosy a všemi
barvami hrající neobvyklé výrůstky na čele, pod
očima i nad očima zápasníků v rohování.
Mluvil o tom s velkým nadšením. Jednou přijde
pozdě v noci domů, vzbudil mne a počal vyprávět:
„Jsem fotografován s černochem Johnsonem,
světovým mistrem v boxování. Jest to velmi
krásný člověk. Nemá v nose chrupavku, přišel o
ni v Austrálii. Jest to, abych tak řekl,
vznešená postava a má jedno ucho vmáčknuté do
lebky, vzpomínka to na jeho vítězné turné po
Severní Americe. Zápasil právě s jedním dobrým
boxerem. V druhém chodu mu rozbil nos, v třetím
dal mu tak krásnou ránu do oka, až mu naběhl
celý obličej do fialova. Neviděl jsem nikdy tak
nádherné a krásné boule. Ano. V zdravém těle
zdravý duch. Cvičme své tělo a naše inteligence
poroste. Nechcete jednu do nosu? Uvidíte, jak
vás to osvěží.“
Odmítl jsem to.
„Nezříkejte se toho požitku,“ varoval mne,
„uvidíte, že si jednou sám řeknete o pořádnou
ránu. Dobrou noc.“ Přál mně sice dobrou noc, ale
nespal jsem až do rána.
Můj bytný zkusil totiž vedle v pokoji srazit
pořádnou ranou pěstí jednu starobylou skříň k
zemi a srazil přitom se skříně lampu. To by
nebylo právě to nejhorší. Strhl však na sebe
skříň a pod těmi troskami naříkal až do rána,
dokud ho nevysvobodila správcová domu,
přinášejíc mu snídaní.
Uděšeně vyprávěla, že sotva ho vyprostila, že jí
ukazoval jednu ránu nad ucho.
„Nevím, co se to děje s milostpánem,“ stěžovala
si, „dával mně korunu a prosil, abych mu
dovolila, aby mně dal tu jeho zvláštní ránu, že
mne skolí.“
Když jsem se s ním dal o tom do řeči, prohlásil,
že bývaly kdysi ve starém Římě lepší časy.
Boxeři měli na rukou zvláštní armaturu, mirmex
zvanou, což byla rukavice hřeby posázená. To
musely být překrásné rány.
„Kdybych vám s ní dal jednu,“ řekl dobrácky,
„byl byste hotov. Bohužel u nás jsou jen samé
rány suché. Jak to bylo krásné, když zápasilo se
ve slohu pankration. Byl to souhrn zápasu a
rohování. Bylo možno použít všech nedovolených
chvatů a bezohledných záludů a ran. Naše zápasy
ve volném slohu ani zdaleka nepřibližují se
kráse zápasu onoho, ačkoliv, je-li vám libo,
vykloubím vám za třicet vteřin obě nohy a ruce a
přiškrtím vás drobátko.“
Odešel a tu noc jsem opět nespal, neboť vedle v
pokoji můj kvartýrský křičel ze spaní v
pravidelných přestávkách: „Kde chcete ležet,
zbabělče? Řekněte si o tu ránu dřív, aby se také
na vás dostalo.“
II
Jednoho dne slyšel jsem ho křičet ze spaní:
„Pane, co to se mnou děláte, tohle přece není
žádná kravata.“
„Aha,“ pomyslil jsem si, „už to začíná. Teď
přijde na řadu Varieté se svými zápasy.“
Nemýlil jsem se. Druhého dne večer přišel si ke
mně dlužit líh na pálení.
„Budu něco vařit,“ řekl, ukazuje na balíček,
který měl v ruce, „neboť musím si počínat
systematicky. Máte rád atletiku? Ne, vám nemůže
to být lhostejné, vždyť jedná se o otužení těla,
zvýšení jeho sil. Stávám se atletikou povšechně
dokonalý, má krása tělesná se zvyšuje. Ve mně
budí se touha po vyznamenáních.“
„Očekávají mne,“ mluvil dál kouleje očima,
„znamenité pocty, dary a důstojenství. Má
junácká ctižádost nikdy nezvrhne se v marnivost.
Jsem jako ti staří atleti, kteří oddávali se
zvláštnímu způsobu života, pojídajíce před
spaním spousty masa vepřového a hovězího. Taky
si to nesu s sebou.“
Rozbalil balíček. Byla tam tenounká kotletka a
malý bifteček, plátek smutně vypadajícího
hovězího.
„Tak si to ukuchtím,“ řekl a zmizel v kuchyni s
těmi spoustami masa hovězího a vepřového.
Asi za tři čtvrtě hodiny slyšel jsem v kuchyni
strašný rámus a hekání. Vrazil jsem tam a
spatřil svého kvartýrského, jak zápasí sám s
sebou. Právě si dával masáž a snažil se chvatem
zákrčním. povalit sebe na lopatky.
„Odpískejte surovost,“ zvolal s divokým supěním,
„copak nevidíte, že sebe škrtím?“
To bylo však dílem okamžiku. Udělal most a
křičel: „Plácněte mne, ať jdu do parteru.“ Nežli
jsem mohl zakročit, prolomil si most a klesl
unaven na lopatky.
Zamkl jsem se před ním v pokoji. Do deseti hodin
vytrvale však klepal mně na dvéře, volaje:
„Není-liž pravda, že jsem byl aut, velectěné
obecenstvo?“
Ráno slyšel jsem z jeho pokoje nový povyk.
Rozeznal jsem hlas domovnice: „Ale, milostpane,
praboha, co ta děláte.“ Načež slyšel jsem
rozzuřený hlas svého kvartýrského: „Že vás,
bavorský lve, nedostanu na lopatky?“
Druhého dne přinesl mu snídaní domovník. Co se
odehrálo mezi nimi, nevím, neboť jsem byl na
obvyklé ranní procházce po různých ospalých
doupatech velkoměsta. Našel jsem ho však
ležícího v posteli na břiše, s křenovou plackou
na zádech.
„Dobrý výkon,“ vypravil ze sebe namáhavě,
„krásný nelzon, praštil se mnou skvostně,
pirueta, záda, dvě žebra...“
Pak dostal horečku a křičel, že není žádný
profesionál nebo řemeslný zápasník a že nechce,
aby se atletika zvrhla v řemeslo.
Přivolaný lékař marně mu domlouval, aby neležel
na břiše.
Nechtěl naprosto ležet na zádech, hulákaje: „To
je záludnost, myslíte, že jsem Madráli, arménský
medvěd a že mne tak položíte na lopatky?“
Když se za týden uzdravil, šel přát k jmeninám
svému strýci. Neslyšel jsem od něho, jak to
bylo, ale sděleno mně to bylo ze strany jeho
příbuzných. Jeho strýc, těžce nemocný, seděl v
lenošce a můj kvartýrský, když mu blahopřál k
svátku a brzkému uzdravení, počal ho bavit
vypravováním o zápasech a mezi řečí vžil, se do
toho tak, že na těžce nemocném strýci
demonstroval některé surovosti, které prováděl
Carlos na Šmejkalovi.
Pak jednoho dne můj kvartýrský nepřišel domů.
Ráno pak ke svému překvapení četl jsem v
novinách zprávu: Zuřivý zápas s výběrčím. Včera
o deváté hodině večerní zabočil na most
Palackého neznámý muž. Když výběrčí natáhl ruku
pro 2 haléře, vrhl se neznámý na něho volaje:
„Dobrá, když chcete zápasit, tak to hned začne.“
Výběrčí marně odkazoval výtržníka na meze
slušnosti a byl neznámým povalen k zemi. Teprve
když byla přivezena obecní truhla, podařilo se
dvěma strážníkům několika „nedovolenými chvaty“
výtržníka dopravit do truhly. Na policii udával,
že jest známý habešský tygr, a vedl různé
zmatené řeči, takže bylo vidět, že ubohý muž je
choromyslný. Po jeho totožnosti se pátrá.
Můj kvartýrský je tedy v Bohnicích. Aby nezuřil,
zaopatřili mu tam velkou činku z papírové masy,
na které je napsáno na každé kouli 100 kg. Zvedá
ji po celý den a opatrovníkům říká, že je známý
habešský tygr, který za dva roky položil na obě
lopatky norvéžského vlka. |
