Můj památník

Studie skoro vědecká

Mám též památník. Sametové desky, na nich plechové angrešty či snad růže. Kdo by se v tom vyznal? Dostala jsem ho k svátku. Myslím, že to bylo asi před 10 roky.

Chodila jsem tenkrát do obecné školy. První nešťastník, jehož jsem s milým památníkem přepadla, byl velebný pán.

Nevím, měl-li radost, když jsem mu památník podala, ale verše, které napsal, byly smutné a mluvily něco o milosti boží.

Snad kdy ho pánbůh zbaví milostivě toho psaní do památníků, kterému se nemůže vyhnout, nechce-li školačky rozplakat.

Hned za těmi verši smutnými a bohabojnými je krátký verš čtyřřádkový, s datem o 8 let pozdějším, psaný veselým, mladým malířem, který snad, aby dokázal uměleckou všestrannost, verše ony sám spáchal. Nemohu si odepříti, abych necitovala ony verše, protože právě teď s dotyčným jsem, jak říká náš dobrý lid „na kordech“. Znějí:

Bolest v srdci, kuří oka,
oběma se trpí muka,
skrze Vás mám ona oka,
srdce mi teď hořem puká.

Verše obsahem i formou zajisté dokonalé a dobře se hodící za tu milost boží od velebného pána.

Na stránce třetí skví se nádherný obraz. Tři špendlíkem dojemně probodnuté fialky a z kopce psané připomenutí, abych povždy voněla jako skromná fialinka. Brala jsem ty verše vážně na vědomí celých 5 let, až jsem konečně poznala, že ne každé naučení, psané do sametového památníku přítelkyní „až do hrobu Ti věrnou“, hodí se pro život praktický, a praštila skromností do starého železa.

Strana čtvrtá představuje Karlův Týn, přes který vine se jakási silnice, která má znamenat snad stužku čili pentli a na které je psáno:

„Život jest sen. Sni blaze. Od Tvého věrného bratra.“

Po věrném bratru následuje věrná sestra, která mi napsala:

„Milujme se vespolek.“

Věrnou sestru, jak se ještě pamatuji, tahala jsem hned nato zuřivě za vlasy, poněvadž nad slovem „Milujme se“ udělala kaňku.

Pak je několik až do hrobu a jedna až za hrob věrná přítelkyně. Jedna před slovem hrob napsala slovo „tmavý“ a dvě „černý“.

Jsem na rozpacích, je-li věrnost do tmavého hrobu lepší než do černého.

O žádné z těch věrných přítelkyň, podotýkám, jsem nezaslechla od té doby, co jsme se rozešly.

Na stránce páté jest krásným rukopisem napsáno jediné slovo:

„addio“ a podpis.

Tahle stručnost se mi líbila, a teď jakmile dostanu památník do ruky, naškrábu přes celou stránku to krátké a výmluvné slovo a památník zavru, aniž bych to osušila.

Působí to blahodárně.

Mé addio bývá vskutku rozloučením dle věty, kterou napsala mi „jedna věrná“:

„Nemohu mluvit s osobou, která kazí cizí věci.“

Celkem vzato je můj památník vlastenecký. Jeden verš začíná:

„Vlast budiž Ti vezdy drahou“, jiný: „Vlast je Tvoje máti drahá“.

Jsou tam však i jiná méně vlastenecká připomenutí, datující se z let pozdějších, kupříkladu

Dívko hleď, bys kvetla vždy co vonná růže,
pak Tvé srdce získá bohatého muže

a jeden plod ducha mého staršího bratra, který mi napsal a dojímavě ilustroval slova:

Vím, že pilná vždycky jseš,
dej pozor, ať se nepředřeš!

a malé připomenutí rovněž malé sestřenice, která s dětskou prostomyslností mně památník ozdobila nemotornou svou ručičkou takhle:

„Už jsi mi dávno slíbila krejcar."

Upozorňuji, že krejcar skutečně následoval, přičemž jsem se začervenala, neboť jsem kdysi četla, že „blaze dívce, která se umí červenat“.

Nevím ovšem, je-li mi vždy blaze, když se červenám, skoro o tom pochybuji.

Milý památníku! To je skoro všechno, co mohu o tobě napsat, totiž o mém bývalém památníku, neboť před půlhodinou půjčila jsem ho „na hraní“ malému synovci a v takových rukách vezmou zasvé v půlhodince nejen nejčernější hroby, nýbrž i nejvěrnější milovaní...