|
Slušně vychovaný člověk vyhoví rád drobným
přáním kolemjdoucích spoluobčanů. Mezi tato
skromná a malá přání patří zajisté otázka:
„Kolik je, prosím, hodin?“ nebo: „Nebyl byste
tak laskav a nezastrčil byste si tkaničku u
kalhot?“
Vyhovíte milerád i této skromné žádosti, ačkoliv
celý případ vypadá trochu podivně pro
nezasvěcence. Ten vidí jen, že jdete po ulici,
najednou k vám přistoupí neznámý člověk, zašeptá
vám něco do ucha a vy spěšně zajdete do průjezdu
nejbližšího domu. Nejedná se však o spiknutí,
nýbrž o zastrčení tkaničky u kalhot.
Chodíte po ulicích a zcela neznámí lidé dožadují
se vaší podpory. Nemyslím tím však žebráky ze
zaměstnání, ani dámy, které vás prosí, abyste
šli s nimi, myslím tím hlavně lidi, kteří se u
vás o něčem informují. Jste-li na konci Karlína,
jistě se vás někdo zeptá, kudy se jde do nějaké
zastrčené uličky v Michli a jste-li na
Václavském náměstí, můžete být ubezpečen, že se
vás přece jen někdo zeptá, kde je Václavské
náměstí a kde Muzeum.
Stal se mně jednou případ, že v Žitné ulici
zastavila mne nějaká starší venkovská žena a
ptala se mne, zdali nevím, kde je na Malé Straně
domovník Válek.
Takovému přání nemůžete při sebelepší vůli
vyhovět. Spíše vyhovíte, když přistoupí k vám
někdo a požádá vás, vida, že kouříte, o oheň neb
o zápalku. Toť jest praktický komunismus z dob
pravěkých, kdy jednotlivé čeledi vypůjčovaly si
oheň od druhé.
Podobný případ přihodil se mně na Ferdinandově
třídě. Kouřil jsem viržinku a procházel se, když
tu přistoupil ke mně neznámý pán, mající v
ústech viržinko a tvářící se strašně zklamaně.
„Račte odpustit,“ řekl, smekaje klobouk, „že
obtěžuji. Mám viržinko a to mně nechce hořet.
Byl byste tak laskav a dovolil mně připálit.“
„Ó prosím.“ Přitiskl radostně konec mého
viržinka k svému a počal dýmat. Koulel přitom
očima a když vypustil kouř ústy i nosem,
vítězoslavně pozdravil a odcházel. Sotva jsem
udělal několik kroků, uslyšel jsem za sebou
spěšné kroky a někdo mně zaklepal na rameno.
Otočil jsem se a uviděl jsem pána s viržinkou,
která mu nechtěla hořet.
„Je to osud, sotva jsem si od vás připálil, zas
mně mrcha zhasla. A přece je to na první pohled
pořádné viržinko. Odpusťte, že vás obtěžuji již
podruhé, nedal byste mně zapálit?“
„Milerád.“ Zapálil si o mé viržinko.
„Děkuji,“ řekl a odešel opačným směrem.
Šel jsem nahoru k Národnímu divadlu promenádou a
obrátil jsem se zpět. U kavárny Louvru potkal
mne pán s viržinkou. Vypadal ještě sklíčeněji,
než při prvém setkání. Když mne uviděl,
vyjasnila se mu tvář.
„Poklona, pane kolego, prosím vás o oheň, zas
mně potvora zhasla. Ale nemyslete, pane kolego,
že jsem netahal. Tahal jsem, co jsem mohl. Před
Choděrovou restaurací počalo v ní syčet, i
obrátil jsem se hned s naději, že vás uvidím. A
nezklamal jsem se. Namačkal jsem ji trochu a teď
snad už to půjde. Co myslíte?“
Důvěřivý člověk! Kdyby byl měl pod sebou
personál a důvěřoval mu jako tomu viržinku, byl
by za chvíli na mizině. Zapálil si a přešel na
druhý chodník. Odtamtud mně kynul přátelsky na
pozdrav, zastavil se, stáhl tváře a již několika
skoky byl u mne zase.
„Co tomu říkáte? Nezbláznil byste se? Potvora
mně zas zhasla. To je strašné. Doposud jsem vždy
viržinko na jedno zapálení vykouřil až na konec,
až tahle bestie mě dopaluje. Ani mne nenapadne
ji zahodit, musím ji, potvoru, překonat a
zahubit.“ Mlátil přitom holí, až se lidé stavěli
kolem a křičel v náhlém výbuchu hněvu: „Platíme
přímé i nepřímé daně a za to erár za naše peníze
vyrábí takovéhle mizerné zboží. Půjčte mi
laskavě, pane kolego, sirky, snad to těmi půjde
lépe. Takhle bych se celý utahal.“
Když vytahal asi dvanáct sirek, podařilo se mu
viržinko zapálit. Příjemný úsměv rozložil se na
jeho tváři, poděkoval mně velmi způsobně a
vrátil se na druhý chodník.
Čtvrt hodiny procházel jsem se po straně k
Národnímu divadlu, když uviděl jsem svého muže s
viržinkou, stojícího bezradně před kavárnou
Union. Viržinku držel v ruce a díval se na náš
chodník pátravě. Zahlédl mne, překročil ulici a
již byl u mne. Tentokráte nebylo znát v jeho
řeči ani trochu revolučního výbuchu. S
neobyčejným odevzdáním se do osudu pravil ke
mně:
„Tak vidíte! Nehoří a nehoří. Pochybuji, že bude
hořet až do konce, když mně teď dáte zapálit.
Zkusit to mohu, ale ztrácím již všechnu naději.“
Usmál se smutně, zapálil si, stiskl mně ruku a
řekl: „Na shledanou!“
Vsedl jsem do elektrické tramvaje a odjel z
místa tragického zápasu s viržinkou.
Za dva roky cestoval jsem po Uhrách. Na velké
pustě za Puszta Madarádem pásla ze samotná stáda
vepřů a koní. Kolem dokola v šírém kraji táhla
se rovina, zamlžená do modra na obzoru.
Asi uprostřed pusty viděl jsem zdáli u studně
státi člověka. Když jsem k němu blíže přišel,
zpozoroval jsem, že muž ten má v ústech
viržinku.
Byl to můj známý z Ferdinandovy třídy.
„Krajane,“ zvolal vroucně, „jaké to setkání
uprostřed uherské pusty. Prosím vás o oheň.
Potvora mně nehoří. Vyškrtal jsem všechny sirky
a ne a ne ji pořádně zapálit...“
Když si zapálil, šli jsme spolu. „Já rád
cestuji,“ pravil, „na rok pojedu do Indie.“ Jsem
přesvědčen, že i v Indii mu nebude viržinko
hořet. |
