Na Valhallu

Kdysi viděl jsem Walhallu v Řezně.
Němci dali si velice záležeti na stavbě svého velkého památníkového domu, ozdobili jej postavami z německých dějin a jméno mu dali ze své mytologie, dle které Walhalla bylo něco podobného jako u Turků ráj Mohamedův.

Byl to příbytek německých reků padlých v boji, kteří zde nalézali vše, co je těšilo za života.

A to je také znázorněno obrazy na řezenské Walhalle.

Zde se hrdinové němečtí potýkají po jednom i v celých řadách, druh druha těžce zraní, ale jakmile dáno zvukem rohu znamení ke stolu a hodům, zahojí se ihned jejich rány. Při stole pak nesmírná hojnost medoviny, kterou statečným Němcům do zlatých pohárů nalévaly panny valkýry. A Němci pili, co hrdlo ráčilo, a když se dokonale zpili, odpočinuli si v náruči krásných, věčných panen, aby ráno mohli počít nanovo. Rvát se, pít do němoty atd.

Tedy ideál německého národa, který představuje tato mytologická Walhalla.

Jsou též tam v Řezně sochy bohů a bohyň starých Němců. Vlk Fearis, had Jermangadur a německá bohyně podzemní Hela. Tato Hela Němců byla i lidožroutka. Nejraději žrala lidský mozek a z kostí lidských pila morek. To se úplně srovnává s německou povahou.

Také si tam Němci přidali sochu krvežíznivého Attily, tvrdíce, že Attila je German Etzel. Proti tomu jednou protestovali Maďaři v uherské sněmovně, zapřísahajíce celý vzdělaný svět, že Attila, vůdce známých loupežníků a paličů, byl Maďar.

Císař Vilém II. dal však svého syna nazvati Etzel, štrasburský profesor Perlbach nezvratně světu dokázal, že Attila byl Němec Etzel, a Maďaři přišli o jednoho slavného loupežníka.

Jako kdyby celá historie Němců neměla dosti podobných zjevů. Dějepis učí nás znáti, co se stalo a jak se co stalo. Umožňuje nám přehlédnouti tisíciletý život nejrůznějších kultur. Tak poznáváme duši národa.
Pozorujeme-li historii Němců, uvidíme, že jejich minulost jest historií zločinů a nízkých pudů, a postaví-li si sebevědomě do řezenské Walhally sochu Attily, neznamená to nic jiného než o jednoho lupiče víc v dějinách Němců.

Tma je jejich úvodem do dějin.

Germáni měli kulturu primitivní, daleko nižší kultury řecké a římské. Proto další život staré kultury zničili. Hyne klasická velikost starého Říma pod palicemi opilých Longobardů.

I to Němci si pěkně znázornili vlysem na řezenské Walhalle.

Ale staletí od Karlmanna, krále Longobardů, až po Viléma II. Neznamenají pro slávu Němců opět nic jiného než velkou kroniku různých žhářských, vražedných epizod a vystoupení různých řezníků pod názvem „König“ nebo „Kaiser“.

Když první prapory Němců překračovaly hranice Belgie a rakouští Němci dávali povely k přechodu přes srbskou Drinu, po tolika stoletích otřásla se opět Evropa ve znamení barbarů.

Dnes celý vzdělaný svět vyciťuje:

Abychom dosáhli toho, co se ukazovalo ve snách, života plného světelných paprsků, plného slunce a radosti, musí býti zkrocen národ s pudy tak nízkými.

Musí býti zkroceni Němci! Proto jdeme společně se všemi, kteří chtějí zbaviti Evropu německého násilí, posledního zbytku barbarské hanby.

*

Od řezenské Walhally šel jsem tenkrát po obou březích řeky Řezné přes bavorskou Koubu k hranicím českým, cestou domažlickou, oním přirozeným přechodem od bavorského Osi (Eschlkamu) k Nové Kdyni, jenž širokým pruhem rozděluje pohraniční horstvo a od strany bavorské otvírá do Čech volnou cestu. Tudy se přijde ke kostelíku svatého Václava na Brodku.

Často dnes si vzpomenu na ten kostelík, kolem kterého se odehrával kus českých dějin.

Bylo to v pátek 22. srpna roku 1040, tedy před 877 lety. Tenkrát německý císař Jindřich III. táhl kolem Brodku do Čech. Kupředu na české opevnění posunuje se zvláštní sbor, složený z vybraných bojovníků a vedený hrabětem Werinharem, jemuž náležel čestný úkol nositi v boji říšskou německou korouhev. A tu se na ně obořili čeští bojovníci, kteří bránili vlast dokonale a císaři Jindřichu III. zchladili náležitě jeho choutky na českou zem.

Zde padl hrabě Werinhar, zde nalezl smrt majordomus kláštera fuldského Reginhard s nejpřednějšími německými šlechtici, z nichž staré kroniky jmenují Wolframa, Gebiniho, Reginboda, Deidarua, Meuewinna. Zde vykrvácel porýnský hrabě Buggo Richwin ze Šváb.

A po pátku přišla ještě horší sobota. Čechové potřeli vojska markrabího Otty. Německá vojska byla ztracena. Padli tam říšská hrabata Geberhard, Dětřich, německá říšská korouhev padla do rukou Čechů.

V nekrologiích té doby ten den poznamenán jako „den pobití Bavorů v Čechách“.

A na ten den vzpomínám dnes, v době tak důležité pro národ, i na ten kostelík svatého Václava na Brodku, kde se odehrál slavný zápas s Němci. Byli to lidé našich hor, kteří tak slavně bojovali a bránili svou zem.

A naše hory ještě stojí a je tu ještě lid našich hor.

*

Pak jsem šel tenkrát od Brodku po Šumavě až dolů k Tachovu a od Tachova hluboko do země, až přišel jsem na český jih, odkud vyšli naši boží bojovníci.

A na ty české kraje vzpomínám dnes v dáli. Kolik zápasů od bitvy na Brodku, než z Trocnova vyšel Žižka.

Vzpomínám, jak tenkrát vryli jsme vytrvalostí Husovou a Žižkovým mečem svou sloku do obrovské písně věků.

A pak jak po dvou stech letech vynořilo se opět české jméno. Ale to již tenkrát zněly edikty Ferdinandovy, vítězný jásot dobyvatelů, monolog kata Mydláře a zahořklý povzdech vyhnance Komenského.

A ještě tři sta let, a český národ vztyčuje poznovu český prapor se svým lvem.

Jde nová revolta od Východu proti německé Vídni.

Revolta poslední a vítězná, ve které český národ mečem zasáhne i řezenskou Walhallu …