|
Je po sedmé hodině. Návštěvníci již odešli a psi
mají volný výběh. Promenují se, čichají k sobě a
svěřují si navzájem různé intimnosti.
Černý královský pudl k bílému pudlíkovi: „Všiml
jste si, pane kolego, toho ruského chrta
Moskala, který právě očichuje mopslíka Rišku?
Nezdá se vám, že je smutný?“
Bílý: „Dnes v noci plakal. Slyšel jsem ho, jak
naříkal: Co jsem jim udělal, že mne chtí
prodat?“
Černý: „Ba, to je osud většiny z nás. Včera mně
pravil mopslík Riška, že nás vystavují naši páni
jen ze ziskuchtivosti. Povídá se to všeobecně.“
Bílý: „Chtějí, abychom dostali medalie, aby nás
pak lépe prodali. Myslíte, pane kolego, že budu
mít z medalie radost?“
Černý: „Aspoň maličkou radost budete mít. Byl
jste již někdy nějakou cenou vyznamenán?“
Bílý: „Doposud mne nevystavovali. Jsem tu poprvé
a také tu neznám nikoho kromě vás. Pamatujete
se, kde jsme se ponejprv viděli?“
Černý: „Ano! V Žitné ulici, vy jste se zastavil
u nějakého sudu se švestkami, ale nepovedlo se
vám to. Ten malý člověk vás kopl a vy jste běžel
a najednou jste mne uviděl. Chytali jsme se pak
a já vám v průjezdě okazoval, že umím
panáčkovat. Vy jste to neuměl, ale zkusil jste
to a šlo vám to dobře. Jak jste mně potom
vyprávěl, velice se tomu divili u vás doma.“
Bílý: „Rozhodně je to překvapilo. Jakmile mne
služka chytla a přivedla domů, byl velký rámus,
poněvadž jsem si s vámi hrál od rána až do té
doby, kdy už to u nás voní. Měl jsem být
potrestán a ze zoufalství jsem panáčkoval. Má
paní, jak to viděla, svolala všechny domácí a já
panáčkoval a dostal jsem cukr. Ta malá holčička
mne objímala. Tak jsem viděl, že když budu
panáčkovat, že dopadne všechno dobře a to mne
mravně zkazilo. Mohu vám to říci otevřeně. Já
jsem se naučil krást. Napřed jsem ukradl jeden
párek. Byl jsem chycen a panáčkoval jsem. Tak
mně to odpustili. Pak jsem snědl kus smaženého
kuřete. Ale z toho jsem neměl žádné
nepříjemnosti. Naše služka totiž také ukradla
kousek a paní na to přišla. Tak i ten můj kousek
byl jí přičten na vrub a já, když ji hubovali,
chodil kolem a vrtěl radostně ocasem.“
Černý: „Mohu vám říci, že i ze mne se stal
zloděj, ale když jsem jednou ukradl slanečka,
tak mne to přešlo. Navrátil se mně charakter.
Vrací se vám už také charakter?“
Bílý: „Doposud ne, pane kolego, právě než mne
poslali na výstavu, přivlastnil jsem si chléb s
máslem a medem. Je to jistě nepříjemné; když se
vrací charakter.“
Černý: „K tomu jest třeba pevné vůle. Najednou
to nejde, ale když konečně se k tomu odhodláte,
pak se vám vrátí také výčitky svědomí.“
Bílý: „Co jest to prosím svědomí?“
Černý: „To se bojíte, že budete bit!“
Bílý: „Pak mám svědomí. A všiml jste si, že nás
poslouchal mopslík Riška?“
Černý: „Na toho si dejte pozor! To je intrikán.
Víte, co se stalo předevčírem? Znáte přece
leonbergra Marko? Ten vám se dal do hovoru s
Riškou a na nic si nepomyslil a Marko se mu
svěřil, že měl prašivinu. Mopslík Riška mluvil s
ním ještě chvilku a pak běžel mezi ostatní a
všude o tom vykládal a teď se každý Markovi
vyhýbá, s ním opovrhuje. Vidíte ho, jak rád by s
někým promluvil. Teď se přiblížil tamhle k
dobrmanovi Mirzovi. Slyšíte, že pan dobrman
zavrčel a odvrátil se od něho. Pak se nedivte,
že ho slyšíte v noci výt. Musí mu to být líto,
když s ním nikdo nechce mluvit a každý se ho
štítí, pojďme k němu...“
Leorcberger Marko k bílému pudlíku: „Děkuji vám,
že mně chcete dělat společnost s vaším panem
černým kolegou. Snad ale nevíte, co o mně
rozhlašuje mopslík Riška. Ach, vy to víte a vy
se mne neštítíte. Jistěže jste měli už také
prašivinu?“
Bílý pudlík k černému: „Ten pán nás uráží. Pak
se nedivím, že s ním žádný nechce mluvit.“
Leonberger: „Jistěže vás také ostříhali a mazali
mýdelnatým lihem?“
Černý: „Vy sprosťáku!“
Bílý: „Vy nestydo!“ (Odcházejí.)
Černý: „Tak vidíte, není možno s ním po dobrém
vyjít a teď chápu, proč předešle řekl k němu
buldok Robur: Ještě slovo a kousnu vás a proč
včera novofoundlák Rek málem byl by se do něho
pustil.“
Bílý: „Který jest ten Rek? To je ten vzadu,
který sedí naproti tomu bílému špiclíkovi? S tím
novofoundlákem nechce nikdo také mluvit a musí
si vybrat ku svému chvástání vždy nějakého
naivního, aby ten tomu věřil. Říká každému, že
vytáhl z vody sto padesát lidí.
Když tu byl první den, tak mluvil jen o dvou. Za
tři dny vzrostlo to na sto padesát. A měl jste
vidět, jak se rozčertil, když mu to vytkl
bernardýn Várga. Byl u toho i foxteriér Džak a
airedaleteriér César.
Vypravovalo se o tom po celé výstavě. Bernardýn
Várga povídá: Tak kdypak jste vytáhl toho
posledního, milý příteli? Haf, haf, odpovídá
Rek, den předtím, než jsem šel na výstavu.
Pardon, to jsem vytáhl těch deset lidí: A jak se
to stalo? Probořil se most. A kde prosím? U
Neratovic. Vždyť tam ale žádný most není. Cože
není, začal hulákat Rek, jsou tam dokonce tři
mosty. Když spadl ten první, tak jsem zachránil
patnáct, když spadl ten druhý, jen osm a teď
když spadl ten poslední, jen deset. A tu mu pan
bernardýn Várga pošeptal do ucha, ale hodně
hlasitě: Vinohrady, Puchmajerova ulice číslo
patnáct. Rek stáhl ohon mezi nohy a odplížil se
a pan bernardýn, aby to všichni slyšeli,
zaštěkal: Přátelé, ten lhář se z Vinohrad za
celý svůj život ani nehnul. Už o tom také ví
policejní pes vlčák Rutka. Říká se, že
novofoundláka zavrou pro podvod. Vidíte pana
Rutku. To je ten, co mluví s dobrmanem Mirzou a
airedaleteriérem Césarem. Ten s tím bílým límcem
je kolie Škot. Ten vždy chodí s nimi a oni si z
něho dělají jen legraci. Ale on toho nepozoruje
a myslí, že z něho bude také dobrý policejní
pes. Chce jim vždy něco namluviti a předešle jim
povídal, že chytil zloděje. Jak jste to udělal,
pane Škote? tázal se ho pan vlčák. Nu běžel jsem
za ním. A co ukradl? Železnou pokladnu. A chytal
jste ho dlouho? Celý den přede mnou utíkal. Tak
ho za tu lež pokousali, ale on stále s nimi
chodí a když mu řekli, že napřed musí všechno
očichat, když hledá zloděje, třebas i jen
pohozenou sirku, našel předešle jednu ohořelou
zápalku a nosí ji stále s sebou v zubech a ve
svém oddělení k ní i v noci čichá. Jest z toho
velká švanda, ale on toho nepozoruje. Čichá
stále ku každému předmětu a vrčí, aby se dělal
důležitým.“
Černý: „A prosím vás, co je to tamhle za
trpasličího buldoka, který vždy se tváří tak
nafoukaně a nikoho si nevšímá?“
Bílý: „Myslíte toho, co se teď líže vzadu s tou
nohou nahoru? To je šlechtic Hans von
Kleinbuldogien. Má nejvíc předků. (Nahne se a
šeptá k černému): „Ale má také nejvíc blech.“ |
