|
Boll János seděl toho odpůldne před svým statkem
na jakési verandě, stavěné dle zvyků tohoto
kraje na způsob podloubí, které se táhne až k
domu a poskytuje útulku před žárem slunce.
Odtud byl krásný výhled do okolí. Stráně,
svažující se dolů, zelenaly se a modraly
vinicemi, nepřehledná zeleň révy táhla se dolů,
namodralá místy, kde vinice byly postříkány
svinibrodskou zelení, chránící proti révokazu.
Samá vinice až dolů s boudami pokrytými slaměnou
střechou, kde bydlí hlídači, pak doleji pruhy
kukuřičných polí a ještě dál bylo vidět luka,
odkud ozýval se dušený cinkot kravských zvonců a
bučení stád.
A za lukami prostírala se hladina Blatenského
jezera, rozkládalo se Balatontó, čili jak zde
říkají hrdě „Magyar tenger“, „maďarské moře“, s
vodou zelenou, bouřlivou, splývající s obzorem,
na kterém v modru objevovaly se pruhy kouře,
když paroloď brázdila vlny jezera dlouhého od
tohoto cípu až za Vesprim sto dvacet pět
kilometrů.
Ano, toť „Magyar tenger“ se svými víny, s
bouřemi a se zkazkami o vodních dívkách, které
za večera stahují rybáře z lodí do hlubiny, se
starými bájemi o vodních čarodějkách, které v
noci vynášejí mladé chlapce ze stavení,
roztrhají a mrtvá těla položí před práh.
Toť Blatenské jezero, kde za noci, v tichu,
ozývají se divné zvuky křik a pláč dětí vodníků,
kterých odnepaměti jest v hlubinách kolik rodin,
poněvadž současně objevují se v Bodafalu, v
Megesfalu, Olvasfalu, v Olmó a v jiných
vesnicích kolem jezera, staří s dlouhými vousy a
vlasy, sta a sta let staří, neboť vypravovali
již o nich dědové dědů pradědečků dnešních
obyvatelů.
Boll János neobdivoval se nijak tomuto výhledu
do kraje. Seděl na židli, zahalen jsa v kožichu,
ačkoliv bylo neobyčejné vedro.
Na stolku u něho ležely hodinky. Tvář Bollova
byla zachmuřena. „Záchvat se nedostavuje,“
zabručel, dívaje se na hodinky, „jindy již v pět
hodin třese se mnou zimnice a dnes se zatrolená
zpozdila. V šest hodin přijde stoliční soudce
podrobit mne výslechu a takhle bych nebyl do
šesti se svou zimnicí hotov.“
Pozoroval bedlivě, jak čas ubíhá. „No sláva,“
řekl si ve čtvrt na šest, „cítím mrazení. Je
zde.“
Boll János počal klepat zuby. Zvuk ten byl tak
silný, až přiběhl čeledín s otázkou, co si
přeje.
„Te vagy szamár, tys osel,“ vypravil ze sebe s
namáháním Boll, „přines polštář a zabal mně
nohy.“
Když měl nohy zabaleny, pozoroval, stále se
třesa, okolí. V hlavě mu hučelo, v těle mrazilo
a celé okolí zdálo se mu, že má barvu žlutou.
Vinice, kukuřice, boudy hlídačů, luka, jezero,
obloha. V tom okamžiku byl záchvat nejprudší.
Chtěl říci čeledínovi, že je s ním velmi zle,
ale nemohl vypravit ze sebe ani slova. Žlutá
barva oblohy mizela a nyní viděl vše fialové.
V tom okamžiku mohl již zakoktat: „To je
zkouška.“ A když řekl: „Chválabohu, už to
přestává,“ viděl vše v přirozené barvě.
Oblohu modrou, vinice zelené a namodralé, luka
nažloutlá a jezero zelené.
A když rozkázal čeledínovi: „Sundej polštář,
svleč mně kožich a přines dýmku,“ cítil, jak
slunce hřeje a jak pot vystupuje mu na čele.
Záchvat zimnice pominul.
„Teď přijde druhá zimnice,“ pravil, zapaluje si
černou dýmku, „stoliční sudí.“
Dole v úvozové cestě mezi vinicemi zarachotil
kočár a bylo slyšet hněvivý hlas stoličního
soudce: „Tys mi pěkný kočí. Jestli vystoupím,
tak tě přetáhnu párkrát holí. Cožpak jsem ti
poroučel, abys se opil?“
„Není v dobré náladě,“ povzdechl Boll János,
„bude to zlý výslech.“
Kočár byl jíž zde a z něho vystoupil stoliční
sudí, vážně a důstojně, maje svazek papírů pod
paždí. Kráčel k Bollovi na verandu, který vyšel
mu vstříc, dýmaje z dýmky.
Pozdravili se a stoliční sudí pravil: „Jsem
Omaisz Béla. Přikročíme okamžitě k výslechu.“
Položil papíry na stůl, posadil se na židli,
zkřížil nohy, klepl prstem na stůl a řekl: „He -
stojí to s vámi bledě, milý příteli.“
Boll János si sedl a pokrčil rameny.
„Ba, je to smutné,“ pokračoval sudí, „kdy jste,
milý příteli, zastřelil toho cikána Burgu?“
„Dnes je tomu právě týden,“ odpověděl Boll,
„bylo pět hodin odpůldne. Není libo doutník?“
tázal se, vytahuje z kapsy tobolku s doutníky,
„jest to dobrý druh. Tabák z Banátu.“
Stoliční soudce vzal jeden a okrajuje špičku,
prohodil: „Říkáte, že to bylo v pět hodin
odpůldne dne 21. června.“
„Ano,“ odvětil statkář, „přesně v pět hodin dne
dvacátého prvého, dvacátého třetího měl pohřeb.
Dovolte, ať vám zapálím.“
„Děkuji,“ řekl Omaisz Béla, „pitvou bylo
zjištěno, že byl střelen zezadu a to broky.“
„Ano,“ přikývl souhlasně Boll, „lankasterka,
číslo 11.“
„Jest to smutná záležitost,“ pronesl Omaisz,
„odkud říkáte, že jest tento doutník?“
„Z Banátu, dovolíte, abych poručil čeledínovi,
aby přinesl trochu vína?“
„Budiž,“ svoloval stoliční soudce, „až se
napiji, budu pokračovat ve výslechu.“
Na stole objevily se láhve vína. Statkář nalil
do sklenek a řekl: „Na vaše zdraví.“
„Děkuji, jest to smutná povinnost.“ Stoliční
soudce pozvedl sklenku proti světlu a jako
znatel vína prohlížel barvu.
Sluneční paprsky prorážely sklenkou a červená
barva, čistá, rudá, zbarvila obličej stoličního
soudce. Srkl a pak vypil naráz pomlaskávaje.
„Výborné víno,“ pravil, usmívaje se spokojeně,
„co vás to jen napadlo, zastřelit cikána.“
Boll János kouřil klidně z dýmky. „Jest to
dvouleté víno,“ řekl, „z mých vinic na západním
svahu. Na vaše zdraví.“
Vyprázdnili poznovu poháry a Boll János pravil:
„Mám ještě lepší víno, víno tříleté z vinic na
druhé straně.“
Vzal jinou láhev, urazil hrdlo a nalil. „Toť
nádherné víno,“ chválil stoliční soudce, „vy
jste, celkem řečeno, znamenitý člověk.“
„Až na zimnici,“ stěžoval si mezi pitím Boll,
„před čtyřmi dny chytila mne a drží teď každý
den. Chutná vám?“
„Výtečná chuť,“ pochvaloval sudí.
„A já mám ještě lepší,“ ozval se statkář, bera z
košíku dlouhou láhev, „toť víno pětileté.“
„Vy jste výtečný občan,“ řekl Omaisz Béla, když
vypil první sklenku pětiletého, „podobného vína
jsem dosud neokusil. Ta chuť, ta barva, výborná
harmonie.“
„A já mám ještě lepší,“ pravil Boll János, když
láhev se vyprázdnila, „takového vína jste
nepil.“
„Hleďte,“ řekl, nalévaje z úzké láhve, „toť víno
dvacetileté.“
Stoliční soudce byl nadšen. „Toť tokaj, ba lepší
než tokaj,“ hlučně chválil, pije jednu sklenku
za druhou, „vy jste znamenitý člověk, vážím si
vás, ale povězte mně, proč jste zastřelil toho
cikána?“
„Proto,“ odpověděl vážně Boll János, „poněvadž
ten darebák ukradl z mého sklepa dvacet lahví
tohoto vína...“
„A já,“ řekl stoliční soudce pomlaskávaje, „na
vašem místě nejednal bych jinak. Neb toto
víno... Napíši: Bylo nade vši pochybnost
zjištěno, že cikán Burga byl zastřelen
nešťastnou náhodou. Nalejte mně, drahý
příteli...“
A oba pili víno ze svahů Blatenských hor, víno
rudé, tak rudé jako krev cikána Burgy,
zloděje... |
