|
Před odvolacím tiskovým senátem projednává se
právě líčení o námitkách konfiskace nějaké
brožurky. Státní zastupitelství shledalo v
brožuře přečin proti veřejnému pokoji a řádu.
Členové senátu sedí za dlouhým stolem a z místa,
kde jindy stojí advokát, obhajuje mladý nadšený
autor, redaktor socialistického deníku, svou
brožurku. Je v proudu řeči a mluví jako anděl.
Vykládá, co to znamená revoluce a evoluce,
praví, že právě ta a ta věta nemohla někoho
pobouřit, poněvadž jest to prosté citování
dějepisu, jakému se učí na školách.
Předseda senátu dívá se na něho, ale neposlouchá
ho. Naučil se již během dlouholeté praxe, že
může se mluvícímu dívat na ústa a neslyší, co
mluví. Je mu také úplně lhostejné, co mu chtí
říct. Kouká, kouká a jeho stav je takový, jako
unaveného vojína, který spí, ale jde, pořád jde.
A pan předseda zas hledí a hledí a přemýšlí o
zcela jiné věci.
Nadšenec, který obhajuje svou věc, myslí si, jak
to pana předsedu zajímá a spouští tím víc
stavidla své výmluvnosti, hovoří oduševněle a
hledí přitom panu předsedovi do očí, který
přemítá, co vlastně mohlo dnes jeho ranní kávě
scházet. Smetana byla prý dobrá, říkala paní,
káva jako obyčejně z pražírny, cikorka kolínská
a přece to nebyla ta káva jako jindy. Dívá se na
řečníka a myslí si: „Také bys mohl mít manžety.“
Nadšenec hovoří dál živě a gestikuluje rukama.
„Aha, manžety máš na stole,“ uvažuje pan
předseda a podívá se na svého souseda, soudního
radu, druhého člena senátu.
Oči toho živě mluví, že mu námitky zdají se být
příliš dlouhými a že bude třeba chvilku si
zdřímnout. Dá si tedy hlavu do dlaní, takže to
vypadá, jako když srovnává text zabavené
brožurky a aby na něho nebylo vidět, nahromadí
před sebe zákoníky jako zeď a chrupe.
Ne však dlouho, neboť třetí člen senátu šťouchne
ho a zašeptá: „Zas mě píchlo v zádech, pane
kolego.“ Má revmatismus a musí se opřít o lenoch
vycpaného křesla, takže nemůže zavřít oči, aby
ho řečník neviděl.
Vyhlíží ztrápeně, zívne a dívá se na lejstra
před sebou. Namaloval tam tužkou psa a pomalu mu
nyní umazuje gumou ocas, nohy, hlavu, činí tak
bezmyšlenkovitě a přemýšlí o svém novém mazání.
Šťouchne zas do rady po levici a pošeptá: „Co
myslíte, pane kolego, bude na to dobrá pára?“
Ten se probudí a zabručí v rozespalosti: „Tužku
mu nechte,“ a spí dál.
A ten blouznivý autor mluví a mluví, hájí bystře
svou věc a na druhé straně předsedy zívá zas
čtvrtý člen senátu a nahýbaje se přes pana
předsedu, bere chytrák druhému členu tu hradbu
zákoníků, dovoluje se: „Dovolte, pane kolego!“
Ten se probouzí a vytřeštěně podívá se na
protikonfiskačně namítajícího, jak zní
pojmenování takového chlapíka v úředním slohu.
Čtvrtý člen senátu si staví nyní hradbu ze
zákoníků sám před sebou a podepře si bradu a
sní. Takový spánek není klidný na první pohled,
ale kdo má delší praxi, jako tento člen senátu,
zbaví se lehce starosti, že usne jako dřevo při
líčení.
Jest to takový umělý spánek, pravý zázrak v tom
oboru. Za chvíli je vzhůru, vezme z vrchu
ochranné hradby jeden zákoník, podívá se do
něho, dá ho zas na místo a spí znovu.
Řečník všímá si toho stěhování zákoníků a tím
více mluví důrazněji, aby je přesvědčil o
bezvýznamnosti konfiskace své brožurky.
Stěhování zákoníků z ruky do ruky je mu
neklamným svědectvím, že se o případ hrozně
interesují.
Předseda sklopil hlavu a točí prsty pod stolem.
Přemýšlí, zdali se ráno při koupi doutníků
nepředal. Vytáhne zpod taláru z kapsy u kalhot
tobolku a počítá obsah. Vidí, že mu schází
koruna a pak si, když se podívá na řečníka,
vzpomene, že si koupil ráno o pět kub víc než
obyčejně.
Rozhlédne se po členech senátu. Spí tu jen jeden
za zákoníky, kdežto po jeho pravé straně oba
usínají. Usínají jako králíci s otevřenýma
očima.
A dál slyší nějaký hukot po soudní síni. Rychle
si uvědomí, že ten ještě pořád hájí své námitky,
podívá se na hodinky a shledává, že mluví již
dvě hodiny.
Nalevo za spícím radou, skrytým ve svém pelechu,
je čilý dosud zapisovatel. Ten si maluje tužkou
na papír různé obludy a podpisuje se z dlouhé
chvíle, jedině z dlouhé chvíle stenografuje
občas nějakou větu z proslovu nadšeného mladého
muže.
„Vždyť přece, slavný soude, ve větě ‚Mozolné
ruce zdvihají se s proklínáním k nebesům’ není
nic pobuřujícího veřejnost...“
Bum! Rána! Čtvrtý člen senátu spadl z křesla.
Zdálo se mu o Číňanech. Neztrácí však
duchapřítomnost a praví hlasitě, zvedaje kus
papíru ze země: „Vida, teď by nám byl ulít jeden
akt!“
Řečník vyrušen hřmotem podíval se na něho a dívá
se mu nyní do očí a mluví zas jako anděl a ten
na něho se dívá vztyčen, pak si sedá a předseda
si rovná jeho hradbu před sebe.
Je však pozdě na spánek. Řečník končí s prosbou,
aby slavný senát vzal zřetel na tyto odůvodněné
námitky a konfiskaci zrušil.
Členové senátu berou ze stolu své birety a
předseda prohlašuje slavnostně: „Soud se nyní
odebere k poradě.“
Vcházejí do poradní síně a zavírají za sebou.
Napřed předseda a pak za ním členové senátu.
Uprostřed síně jest dlouhý zelený stůl.
Zapisovatel jde naposled. Vážně a mlčky obejdou
stůl a již předseda bere za kliku do soudní
síně, když se zastaví a řekne: „Ještě jednou
kolem, bylo to moc dlouhý.“
Jdou zas kolem stolu, přejdou a vkročí do síně.
Pln naděje dívá se nadšenec na ně, když berou na
hlavu birety.
Dozorce praví k němu: „Vstaňte!“
A předseda čte z prázdného archu: „Jménem Jeho
Veličenstva a císaře tiskový senát jako odvolací
usnesl se po poradě, že námitkám zde uvedeným
místa se nedává a konfiskace v plném znění
potvrzuje! Důvody budou dodány písemně.“
„Tak spánembohem!“ |
