|
Pamatuji se na starou píseň lodníků Irských:
Bylo nás tam léta onoho patnáct
vlků a patnáct lodníků,
všichni chtěli píti přemnoho
a křičeli: „Johoho, johoho!“
Proč to připomínám? Jedině proto, abych poukázal
na to, že není námořníka, který by nepil.
Tak i na našem parníku Košíře, který konal
pravidelně plavby do Chuchle a nazpět, celá
lodní posádka ba i pasažéři, ti všichni chtěli
píti přemnoho a tu, pánové, abych zachoval
kázeň, přiznávám se, vypil jsem sám jednou láhev
rumu, aby snad nevypukla na lodi vzpoura, kdyby
byli oni rum ten vypili.
Posádka parníku Košíře, jehož jsem byl
kapitánem, sestávala ze mne, pak z pokladníka,
kterým jsem byl též já a dále ještě z
proštipovače lístků opravňujících k plavbě, tím
byl pan Vojtěch Scheinosta, tak se totiž
jmenuji. Ve strojovně byl zaměstnán starý
zkušený topič. Nechci se chválit, ale zkoušku
topičskou vykonal jsem s výborným prospěchem.
Dále nacházel se na palubě starý zšedivělý
námořník ve službách naší paroplavební
společnosti. Bože, jakpak bych nezešedivěl za tu
celou dobu, kdy neviděl jsem ani mys Dobré
naděje, jen samý Podol, Bráník, Chuchle, či jak
se jmenují všechna ta místa na zeměkouli, kde
jsme zakotvili nesčíslněkráte.
Když se nám ztratila někdy kotva, neboť
obyvatelé těchto míst provozují loupežnictví,
hodil jsem prostě do vody nějakého pasažéra.
Nehodil jsem ho sám, hodil jsem ho tam s prvním
lodním poručíkem. To byl dobrý hoch, jmenoval se
Kaňourek. Ten házel lano na kůl u přístavního
můstku, když jsme se přibližovali a přitáhl pak
celý parník k můstku. Jeho jedinou vadou bylo,
že když se opil, stal se krátkozrakým a jednou
hodil lano na nějakou starou bábu, očekávající
na přístavním můstku v podolské zátočině náš
parník. Považoval ji za kůl a strašně se divil,
když ten kůl, kolem kterého lano bylo obtočeno
jako had, dal se do řvaní. Teprve když tu babu
vytáhl na palubu, seznal svůj omyl a ještě
dodnes nemůže ten zázrak pochopit.
Pak tam byl stevard. Chlap jako hora, strašně
klel a šlapal pasažérům na kuří oka. Měl vždy v
kapse láhev kontušovky, aby nedostal mořskou
nemoc. Ten chlap mně jednou zachránil život.
Kdysi jsme vyčerpali zásoby uhlí a zůstali jsme
stát uprostřed rozsáhlých vod mezi Bráníkem a
Chuchlí. A tu vypukla vzpoura na lodi. Cestující
chtěli mne hodit pod kotel, aby se mnou
přiložili a náš stevard hezky chytil jednoho za
druhým a srazil ho do vody. Pak jsme slezli do
vody také a táhli parník ve vodě za špagát až ku
břehu.
Abych nezapomněl řeč, hádky s cestujícími byly
stále na denním pořádku. Nebyli spokojeni ani s
krajinou, stále chtěli vidět vlny nebo žraloky
nebo křičeli: „Tak, pane kapitáne, kdypak už tam
budem.“
Nestačil jsem je ubezpečovat, že tam musíme
zcela určitě dojet, aby se nic nebáli. Já totiž
měl rozkaz, abych loď v proudech co nejvíce
šetřil. Dostal jsem také prémii od paroplavební
společnosti. To jsme jednou vyjeli ráno v sedm
hodin z Prahy a do Chuchle přijeli jsme druhého
dne v osm hodin večer. To byl můj největší
rekord.
Jednou se stalo, že se nám loď začala topit.
Cestující vyběhli na palubu, voda valila se do
zádě lodi otvorem, tak jsme díru vycpali jedním
klukem, který to udělal za dva šestáky. Ten hoch
později stal se admirálem na jedné velké lodi,
která z Davle vozí cihly.
Zajímavější bude vyprávět vám o svém prvním
setkání se v oněch vodách s námořními lupiči.
Tito piráti žijí hlavně v Podole a Bráníce.
Původně byli v podskalských vodách, ale pak byli
vyhubeni a jen jeden zbytek pirátů utekl se do
hor u Pankráce, kdež se rozmnožili a opět
sestupovali k vodám. Počali se skrývat v Bráníce
a v Podole. Měli malé loďky, s kterými vyjížděli
na lup. Sbírali hlavně šaty koupajících se
klidných obyvatelů u břehu, loudili cigarety,
chytali ryby a hlavně měli namířeno na menší
parníky vezoucí náklad.
Tak jednoho dne, když rejdili jsme mezi Bráníkem
a Chuchlí, ozval se výkřik prvního lodního
důstojníka: „Pane kapitáne, pirátská loď za
námi!“ Ohlédl jsem se a vskutku. Dvojveslá loď
obsazená čtyřmi muži divokého vzezření letěla
jako šipka po hladině k nám. Dal jsem zatížit
kotle a plnou parou ujížděli jsme kupředu.
Piráti však napjali všechny síly a již nás
doháněli křičíce: „Nemáte sportku?“
Pasažéři na palubě se hlasitě modlili a pirátská
loď ocitla se již na samé zádi našeho parníku a
zahákovala se. Ženy plakaly a stevard zpíval „Až
nás na Olšany povezou“ a do toho zněl řev
pirátů: „Dejte nám sportku!“
Tak jsem jim hodil jedno dramo a tím jsme
získali času, že jsme mohli ujeti. Aby pak ještě
kotel byl víc zatížen, sedla si na něj jedna
hokynářka z Bráníka a tak jsme jim ujeli.
Ale o tom jsem nechtěl povídat. Chtěl jsem
vyprávět, proč jsem dostal diplom od zeměvědné
společnosti a proč mi říkají „Novej Kolumbus“.
Měl jsem nařízeno, abych neplul dál, než do
Chuchle, poněvadž za Chuchlí ještě nikdo z nás
nebyl. Třebas bychom se tam setkali s divochy.
Jednoho dne však jsem si myslel: „Copak asi je
tam za Chuchlí?“ Já byl vždy zvědavý. Slyšel
jsem mnoho bájek o zemi směrem k jihu od
poslední stanice parníčků v Chuchli. Říkalo se,
že prý tam je neznámé město s podivným pivem.
A víte, to mně nedalo. Jednoho dne jsem se opil
na kuráž a pustil jsem se v neznámé kraje.
Pasažéři i lodní posádka se sice vzbouřila, ale
já to hnal od Chuchle plnou parou na jihozápad
proti proudu a nedovolil jsem nikomu přistát v
Chuchli.
Marně mne prosili. Vytáhl jsem z kapsy revolver
a hrozil jsem každému, že ho zastřelím na místě,
když bude trvat na tom, že chce jeti jen do
Chuchle. Křižoval jsem v neznámých vodách až do
půlnoci a pak jsem najednou uviděl světlo.
Na březích shromáždili se domorodci a já úplně
opilý rumem a slávou, přistál jsem, v cizím díle
světa. Byl jsem několik dní před tím v
kinematografu na obraze Kryštof Kolumbus, tak
jsem také věděl, s jakou vážností má se
vystoupit na břeh.
Z jedné strany mne držel stevard, z druhé první
lodní poručík a tak jsem vylezl na břeh za
všeobecného proklínání.
„Copak je to k sakru za novej díl světa,“ otázal
jsem se nějakého domorodce.
„To je Zbraslav,“ bylo mně řečeno.
Druhého dne mne paroplavební společnost
propustila ze svých služeb, ačkoliv jsem objevil
Zbraslav. Kolumbus také zažil nevděku, ačkoliv
nezavezl chuchelského starostu násilím místo do
Chuchle na Zbraslav. |
