Náš člověk

I

Celkem vzato, byli voličové nenasytní. Nešlo jen tak říci: „Oni mně dají své hlasy,“ pan Razim, kandidát poslanectví, musel říci: „Má-li ten hlasovací dobytek dobře konat svou povinnost, musím mu napřed naplnit koryto.“
A tak sál hostince, kde měla se konat volební schů-ze, proměnil se ve stáj, kde sytí dobyteček, aby mohl s větší chutí dál dřít. Kdo chtěl vuřta, dostal vuřta, kdo chtěl tlačenku, dostal tlačenku. Nespolehliví voličové pochut-návali si na vepřové pečeni. Piva mohl pít každý, co chtěl a kouřit také, co chtěl, sportky, kuba, viržinky, sultánky.
Jeden vlivný volič dostal jantarovou špičku a bed-ničku trabuk. Při zahájení schůze padesát procent voličů nemohlo říct dobře „popel“. Nálada byla utěšená. Před-seda klubu voličů chtěl říci „Pánové“ a řekl „Člověče“.
„Kdo je proti nám, je proti mně,“ hulákal jiný volič vzadu, kdežto jiný křičel: „Chceme našeho člověka.“
A náš člověk objevil se u řečnického stolu...

II

Řeč pana Razima byla jadrná. Nic nevadilo, že pan Razim byl handlířem s dobytkem. Mluvil učeně a přesvědčivě: „Občané! Vy víte, co chci a já vím, co vy chcete. A poněvadž vím, co vy chcete, myslím, že není nikoho, který by pochyboval o mé dobré vůli. Nejsem z lidí, kteří mnoho slibují. Pravím, a mohu na to přísahat, že všechno vyplním, co vy chcete.“
(Vzadu ozval se hluk a bylo slyšet hlasy: Prase, aspoň teď neblij, když řeční pan Razim.)
„Neříkám, že zvrátím všechno za rok, ani za dva, ani za tři, ani za čtyři, ani za sedm, ani za osm, za devět, za deset, dokonce ne za patnáct, za šestnáct, za sedmnáct, za osmnáct.“
(Dlouhotrvající potlesk.)
„Občané! Kdyby bylo mužů tak dobře s lidem smýšlejících jako já dvakrát tolik, třikrát, čtyřikrát, desetkrát, dvacetkrát, padesátkrát tolik, dokonce stokrát tolik či tisíckrát tolik nebo miliónkrát…“
(obrovské volání ,Nazdar!‘)
„…pak, občané, by to vypadalo docela jinak.“
(Hřímavě, Výborně.)
„My demokraté víme, co se sluší a patří a kdybychom měli udělati jitrnice z celého světa…“
(,Nazdááár!‘)
„…my budeme prvními, kteří si na těch jitrnicích pochutnáme.“
(Desetiminutové ovace.)
„Pakli mne zvolíte za poslance, zvolíte muže, který dovede udělat špejly k těmto jitrnicím!“
(Volání Sláva nemá konce.)
„Nevím, co bych dále řekl. Jak tiše jsem přišel, tak tiše odejdu, ale nežli odejdu, řeknu jen tolik: Ve Vídni na poslaneckém křesle jest mé místo a budu-li tam sedět, srdce mé bude u vás. S každým jankovitým nepřítelem lidu zatočím. Budu tím dobytčím morem, který zachvátí nepřítele lidu a nebude se ten mor jmenovat svinským důlem ani červenkou, ale Janem Razimem demokratických Dačic!“
Po schůzi několik voličů onemocnělo otravou alkoholem a předseda klubu voličů dostal delirium tremens...

III

List pana Jana Razima, handlíře s dobytkem a nyní poslance, k jeho ženě Marii:
Milá Marie!
Dekuji ti za účty. Jak vidíš, volby stály mě hromadu peněz. Ten dobytek žral strašně. Vychlastal piva, až je mně z toho úzko. Prožral by, prochlastal a probánil majland. Ptáš se, jak se mně Vídeň líbí? Jsem zde spokojen. My demokratičtí poslanci těšíme se zde velké vážnosti. V Prátru dívky posílají za námi hubičky. Vídeň je město veliké a slavné. Kavárna na kavárně, restaurace na restauraci. Všude nás ctí. I v nejzastrčenější hospodě chovají se k nám přátelsky. Viď, že má vztek Papoušek na tu mou desítku denně. Holenku, kdo jí chce dostat, musí s lidmi umět zacházet. Tenhle parlament je dobrá věc. Teploučko ti tady mají, elektrické osvětlení. Posílám ti, miláčku, balík různých sněmovních předloh, když jsi psala, že potřebuješ klozetní papír. Musíme teď po těch volbách šetřit. V restauraci v parlamentě mají dobrou polévku želví. Takový „gábl“ tady stojí pětku. Ta anekdota, že v parlamentě nemají záchody, poněvadž každá strana koná tělesné potřeby na druhou politickou stranu, není ani za mák pravdou. Záchody tady mají. A je tam pořád plno. Když chci jít na záchod, radši vyjdu z parlamentu a jdu na veřejný záchodek na náměstí. Teď tady tvoříme kluby. Klubování stojí moc peněz, vždycky se protáhne až do rána. Není to nic divného, že poslanci flámují. On každý myslí, že s tou desítkou vystačí a pak nakonec doplácí ze svého. Ta naše imunita je dobrá věc. Nedávno jsem dal jednomu pánovi v kavárně facku. Když mně ji chtěl vrátit, řekl jsem mu, že jsem imunitním. Dal mně sice hned nato čtyry facky, ale ostatní, jak to slyšeli, hned ho vyvedli ven. Líbá tě Tvůj –
- Jan Razím, poslanec na radě říšské.

IV

Úryvek z řeči poslance Razima na veřejné schůzi v Dačicích.
„A ještě jednou Vám, občané, děkuji za důvěru, kterou jste ke mně měli. Zvolili jste mě za poslance a ne-zklamali jste se. My musíme jít volněji, než před padesáti lety. Vždy a všude nadšeně hlásím se k našemu programu. Věřím pevně, že nastane chvíle všeobecné obrody, pakli každý poslanec vykoná tak jako já své povinnosti. Prskají-li Jidášové na parlament, ti neposkvrní jeho čest. Cesta za svobodou jest těžká a jedině pevná má vůle a spoludruhů jako řeka odplaví všechno protivenství. Vy uznáte, že bez lidí mého druhu nemůžete dýchat a volně žít, neboť to, co vybojujeme, všechny řády zvrátí. A namítne-li někdo, že parlamentarismus je komedií, vy, kteří, jak sami seznáte, nemusíte být přesvědčeni, že není, pak ho roztrhejte.“
(Hlasy Roztrháme ho! To se rozumí samo sebou! Na cucky!)
„Zvoňte zvony, neboť v lidu roste nadšení pro ty, které on nezištně vyslal do parlamentu. Já držím v ruce prapor nadšení, s tím praporem zemru a vycediti ochoten jsem krev svou a prapor ten nepustím. Jsem váš člověk...“
(Ať žije náš člověk!)
„Ty lidi jsou přece jen dobytek,“ řekl po voličské schůzi pan poslanec ku své ženě, „kdyby měli rozum, tak by mně už dávno napráskali.“
A pan Razim, poněvadž myslel, že udělal vtip, dal se do nehorázného smíchu.
„Ať žije náš člověk,“ křičel někdo pod okny.
A tu se dala i paní Razimová do smíchu.