|
Kdo jede dnes ať přes Linec, Lubno, Sv. Mořic
dolů do Štýrska, či přes Vídeň na Semmering,
nebo dolů na Inšpruk, vidí všude podivné bytosti
s krátkými kalhotami, čepicemi na hlavách a
dlouhými holemi v rukou. Okované boty doplňují
pak celý půvab těchto bytostí, mezi nimiž vidět
ženské tvory s důležitou tváří vyhlížející z
vlaku, s krátkými sukněmi a vycpanými lýtky. Na
zádech mají ony pověstné vaky, které dnes straší
na dveřích obchodů v Praze, barvy šedivě zelené
se žlutým řemením.
Nacházíte výše zmíněné tvory ve všech nádražních
restauracích, na náměstích alpských městeček, v
kryptách kostelů, vidíte je hltat zraky krajinu,
kterou je unáší vlak, vidíte, jak si krájejí
uherský salám, upírajíce urputně svůj zrak na
spolucestující ve vlaku, kteří nemají krátké
kalhoty, pobité boty, šaty z lodenové látky a
vysoké bambusové hole s bodci v rukou. Nejvíce
mezi nimi vynikají Němci a Angličané. Němci svou
hrubostí a Angličané svýma nataženýma nohama,
které vidíte všude ve vlaku ve všech alpských
zemích. Angličané pověstní svým klidem pokuřují
mlčky, Němci hulákají
Am Mantua zum Tode
der tapfre Hofer ging,
jódlují a vy slyšíte všechny možné dialekty
německé; Vídeňáky, Němce ze severu Čech, Sasíky,
Bavoráky, Berlíňáky, Němce z roviny severního
Německa. Všichni mluví o překot a nejvíce rámusu
nadělají Berlíňáci.
Jsou zpiti pohledem na hory, které nemá Prusko.
Berlíňáci, povalující se v neděli v Treptovském
lese na rovině vyprahlé a písčité, v pravém
slova smyslu řvou nadšením, když dívají se na
stráně, na skály a dolů do hlubokých údolí, kde
v zelené trávě mezi siemenským skotem válejí se
pasáci, křičící a houkající do volného prostoru
mezi protější strání:
„Holdria, holdria, ho!“
Berlíňák rád by také tak zajódloval, a zapomíná,
že mu schází vole, velké, masité, klátící se pod
bradou obyvatelům Štýrska, Tyrol a Solnohradska,
hodným a zbožným lidem, kteří si Čechy
představují jako největší lotry na světě.
A v tom hluku různých těch chrčivých dialektů
německých, splývajících z hovorných úst, jako
když přes štěrk jedou povozy, sedí někde v
koutku český turista.
Také má krátké kalhoty, lodenový kabát, okované
boty a turistický vak na zádech a vyznačuje se
vždy a všude velkou skromností. Ve Svatém
Mořici, ve Štýrsku slyšel jsem jednoho soudního
auskultanta z Plzně, který šel srazit vaz do
Dolomitů, jak říkal k německým spolucestujícím:
„Ich bin ein Russe, meine Herren!“ A byl to
člověk skutečně odvážný, který se později také
zabil někde v Dolomitech, chtěje pro pana
soudního radu utrhnout nad srázem alpskou
protěž.
Leží na hřbitůvku v Kahlbrücku ve výši 1800
metrů. Toť jistě záviděníhodné.
Ovšemže každý výlet do hor tak tragicky nekončí.
Dle statistiky neštěstí, která se přihodí v
Alpách, přijde vždy na deset zabitých turistů
sedm Angličanů, dva Němci a jeden cizí
národnosti. Angličané vynikají všude. V Indii
nechávají se sežrat tygry a v Alpách padají do
propastí, se stejným klidem, jako si natáhnou
přes vás ve vlaku nohy. To není ungentlemantic,
ungentlemantic je rozkrájet si maso na talíři a
smíchat s brambory a jíst nožem a vidličkou.
Ungentlemantic je padat ze skály tak, že když se
dole rozplácnete, jste zády obrácen ke
společnosti.
Jak říkám, tyto nešťastné případy nejsou účelem
turistiky, a je-li někdo opatrným, tu nanejvýš
dostane dole v alpských krajinách bolení břicha,
když se napije moštu.
Těchto opatrných lidí je obrovská většina.
Takový člověk dovede i po Praze chodit v
turistickém úboru s dlouhou holí v ruce, chodí a
loučí se se známými a odjede, zanechávaje za
sebou dojem, že po všech těch odvážných řečech
stane se mu jistě něco hrozného v Alpách.
A vskutku dostanou jeho přátelé zprávu, že se mu
přihodilo v Alpách neštěstí.
V nejbližším alpském městečku se přejedl, vypil
dva litry moštu a pod zasněženými štíty Alp
odehrává se pak jedna z nejhroznějších tragédií
turistiky.
A což když člověk vypije o půl litru vína víc na
některé stanici a vsedne pak do vlaku, který ho
veze nazpátek, odkud přišel. Můj přítel Válek
strávil tak celou dovolenou čtyřnedělní na trati
Linec-Lubno a Lubno-Linec.
Naproti tomu vidíte spousty odvážných lidí,
kteří jakmile vidí nějaký kopec, musí ho zlézt.
Přivázáni jeden k druhému pod dohledem
průvodčích plazí se do hor, lezou po balvanech,
potí se, oddechují, a když vylezou na horu,
lezou zase dolů. Co mají jiného dělat? Nanejvýš
že tam nahoře počnou mávat šátky a hulákat. A
když přijdou dolů, pošlou domů pohlednice, že po
velké námaze vylezli na tu a tu horu a slezli
zas nazpátek. Rozhodně tím nikomu neublížili.
Ve Svatém Mořici setkal jsem se s jedním tlustým
pánem. Pravil, že je psychiatr a že považuje
tohleto lezení do hor za duševní chorobu.
„Já také rád cestuji, ale nikdy jsem nelez do
výšky. Sednu si pěkně pod kopcem a myslím si:
Když takový člověk vyleze nahoru, tu křičí, jak
to tady dole krásně vypadá! A dovolte prosím,
musím kvůli tomu lézt tisíc metrů po skalách?
Musím si kvůli tomu, že je to tak krásné, někde
srazit vaz?“
Měl prosím ten člověk pravdu? |
