|
Kdo by neznal pohádku o jednorožci, pohádku,
kterou sdělovala jedna generace druhé a která
zejména u Tunguzů a u loveckých nárůdků Sibiře
tak přesně mluví o onom zvířeti, že popis jeho
úplně se shoduje s vykopaným pravěkým obrem, s
největším nosorožcem světa, s černým
jednorožcem, zvaným vědecky Elasmotherium.
Lidstvo jest starší, než si myslíme, ono mohlo
vidět tohoto obra, dřív než zmizel s povrchu, a
zachovalo ho v báji, stejně jako v pověstech
indiánských zachová se vzpomínka na bizona
amerického, který zmizel před našimi zraky z
mnohých krajin a snad vůbec vyhyne navždy.
Jest podivuhodné, jak pohádky tradicionelně
zachovaly památku na tvory, kteří se nikdy
nevrátí a které lidstvo již nikdy živé neuzří.
Pohádky o saních a o dracích! A žili přece tací
tvorové, obrovští ještěři, které tedy lidstvo
vidělo, když zachovalo na ně vzpomínku, nejasnou
sice, ale kterou fantasie tisíciletých generací
proměnila na tvory sršící oheň a síru.
Phenacodus, Dinotherium, Elasmotherium,
Sivatherium a Glyptodon.
Co všechno značí těch několik slov, vynalezených
moder nimi lidmi! A lidstvo na ně zapomnělo v
pohádkách, a přece je vidělo v době diluvia a
setkává se s jejich potomky podnes, s dětmi těch
pravěkých rodičů, s tvory proměněnými, menšími,
slabšími, s degenerovanými potomky hrdin doby
diluviální. Phenacodus, velký praotec našich
koní, Dinotherium, praotec slonů s kly zahnutými
dolů, Elasmotherium, praotec nosorožců,
Sivatherium, praotec žiraf. Všichni ti zmizeli
navždy i s Glyptodontam, obrovským praotcem
dnešních pásovců. Tak právě vyhynula jiná řada
zvířat, na které památku zanechalo lidstvo v
jeskyních žijící v neumělých kresbách vrytých do
skal, vyřezávaných do parohů sobů a do kostí
jiných zvířat. Tyto památky hovoří k nám velice
významně o tom, jak v té době, kdy objevují se
výkresy mamutů, lidstvo probouzelo se ze sna a
uvědomovalo si zjevy kolem něho se nacházející.
Zoolog Vilém Bölsche praví, že to bylo příliš
pozdě. Celé zvířecí světy vyhynuly, než lidé
počali chápat okolí, a teprve nyní snažíme se
odkryti ono neznámé, které přešlo kolem
pravěkých lidí, aby zaniklo v zemi, která však
na štěstí v mnohých případech stala se
ochránkyní, pravým musejním strážcem těchto
pokladů pro vědu, nechavši zkamenět zbytky
těchto pohádkovitých tvorů.
A nyní snažíme se rozluštit vědecké hádanky,
které v dobách pravěkých prvotním lidem hádankou
nebyly, které byly tak jasné a viditelné, přes
které však lidstvo přešlo jako v živém snu,
který se po probuzení zapomíná a z něhož jen
nejasně se pamatujeme na něco, co se v něm
odehrávalo. Příliš pozdě vyspělo lidstvo
kulturně.
Všechny ty kultury nejsou tak staré proti stáří
lidstva. Co by všechno byl viděl kulturní člověk
v pravěku!
Jak krásně bychom nyní znali vše, kdyby v té
době lidstvo chápalo, co se kolem něho děje. To
nelze nahradit ničím. V lidském vědění zůstanou
velké mezery, nesmírné neznalosti vyhynutých
světů, přes to, že věda usilovně snaží se je
rozluštit. Přišla věda příliš pozdě!
Rozhodně tedy nemáme typy původní! Zvířena
dneška je dokonale proměněna a jedinou živoucí
bezprostřední památkou na tvory dávno vyhynulé
jest řada zvířat nacházejících se ve tvarech
přechodných. Tak v prvé řadě jsou to zvířata z
řádu ptakořitních (Monotremata). Tito jsou v
mnohém směru velmi blízkými prarodičům savců.
Zvířat těch jsou jen tři druhy, žijící v
podivuhodné zemi, v Austrálii a na Novém
Zélandě. Ptakopysk, ježura ostnitá a ježura
štětinatá, toť jsou všichni zbylí členové těchto
zajímavých zvířat. Savci, kladoucí vejce se
zárodkem již vyvinutým, z něhož vyklubavší se
mládě kojí, savci, jichž ústroje pohlavní a
močové spojeny jsou v jedné kloace, kam ústí
také orgány trávící. Toť přece záhada vědecká
vyššího řádu. Mylně domnívali se přírodozpytci,
že jsou zvířata ta přechodním druhem mezi savci
a ptáky. Vždyť nejsou z obratlovců jen ptáci
jedinými zvířaty, která kladou vejce. Jsou tu
plazi, kteří mají taktéž kloaku. Jsou však jiné
okolnosti, které potvrzují, že jest zde jednati
s pravěkým přechodním tvarem mezi savci a plazy.
Pozorujme na příklad, jak praví dr. Th. Arldt,
teplotu těchto zvířat. Obnáší u ptakořitných
savců 20 až 29 stupňů. Naproti tomu u savců na
vyšším stupni vývoje 37 stupňů, u vačnatých 34
až 36 stupňů. U ptáků však teplota tělesná
obnáší 41 stupeň. Vidíme tedy, že s teplotou
tělesnou 20 stupňů blíží se rozhodně ku
studenokrevným zvířatům než ku ptákům. Pokud se
týče kostry, podobá se kostra ptakořitních savců
značně kostře plazů. K tomu druží se též důvody
vývoje zvířat řádu ptakořitních. Ptáky nemůžeme
rozhodně počítat „k nejstaršímu stupni vývoje
obratlovců, o čemž praví již výše zmíněný dr.
Th. Arldt:
„Ptáci vyvinovali se současně se savci a jsou
dokonce mladší než tito. Jich nejstarší známý
druh z pravěku, v Solenhofenu nalezený prapták
archaeopteryx, nacházel se v oněch vrstvách, ve
kterých nalézáme tvary jemu se podobající z
třídy plazů, a to druh dinosauria, kteří jako
klokani poskakovali na silně vyvinutých zadních
nohách. Opatřena byla křídly tato pozemní
dráčata, ale mechanismus jejich letu lišil se od
letu ptáků. U těchto zvířat nacházela se
létající blána, pokrytá koží, napjatá mezi
nesmírně prodlouženým malíčkem a tělem, kdežto u
ptáků v té době podporoval křídla palec a
prostřední prst, kdežto malíček úplně zakrněl.
Řád ptáků nemůžeme nikdy považovati za přímé
potomky savců, a stejně nemůžeme proto mezi nimi
hledati přechodné tvary, stejně jako nenalezneme
přechod mezi pavouky a hmyzem, mezi koněm a
skotem. Teprve mezi prarodiči těchto zvířat byla
úzká příbuznost. Můžeme tedy ptakořitní zvířata
považovati za nejstarší stupeň vývoje savců, z
nichž vyvinuli se savci vačnatí. Ptakořitní
zachovali se jen na pevnině australské, která
záhy se od ostatní pevniny odloučila, a zůstali
až na naše časy, což jest pro vědu velmi
významné, poněvadž až do jich objevení byla věda
odkázána na fosilní zbytky. Vidíme, že tato
záhadná zvířata sice kojí mládata, ale nemají
vůbec vyvinuty struky, takže mláďata jen olizují
mléko, prýštící ze žláz, které opatřeny jsou
dírkovanou koží. Dnešní ptakořitní savci jsou
již úplně vyvinutí. Nelze se domnívat, že jsouce
přechodním tvarem, během času vyvinou se dále.
Příroda učinila z nich určitou formu.“
Ptakořitní savci patří mezi jednu ze záhad
pravěku, která jasně a živě jest zrakům našim
přístupna.
Žijí v krajinách, kde stromovité kapradiny bují
jako v době pravěku.
V tomto případě věda nepřišla pozdě. Savci
ptakořitní objevili se našim zrakům jako
podivuhodné tvary z dob dávno minulých, prošlých
bez bližších vzpomínek pravěkých lidí, kteří na
to hleděli jako ve snu, nechápajíce ničeho z
toho, co kolem nich se dělo v té době dětství
lidstva. |
