|
Kdykoliv vstupuji do tramvaje, činím tak s plným
vědomím důležitosti tohoto kroku. Nelezu do
elektrické tramvaje jen tak ledabyle jako
většina lidí, nýbrž jsem si při této
příležitosti vědom, že beru na se mnoho
povinností, které musím vyplnit.
Není pravdou, že jest velice lehké jezdit
elektrickou tramvají, znám jednoho pána, který
jel z Dejvic do Korunní třídy k vodárně a který
za tu jízdu předčasně zestárl o dvanáct let a
kterému zbělely vlasy za ty tři čtvrti hodiny,
kdy jel, přesedal, jel a přesedal.
Proč ho to potkalo? Proto, poněvadž myslel, že
jeti elektrikou jest hračka. Že si člověk sedne,
koupí lístek, jede, pak někde přestoupí a jede
dál.
Byla to jistě od něho hrubá nevědomost, ačkoliv
to byl zcela řádný člověk, dbalý všech
povinností, které mu předpisuje okolí.
U ulice Pražské v Dejvicích vsedl do vozu a
žádal velký lístek. Logický nebyl. Jsou totiž
lístky po 12, 20 a 30 haléřích. Chtěl lístek za
20 haléřů a řekl: „Dejte mi velký.“
Správní rada elektrických podniků se však
usnesla, aby 20haléřový lístek se oficielně
jmenoval prostřední, i dostal neinformovaný
člověk lístek oficielně zvaný veliký, totiž za
30 haléřů. Hodný člověk zaplatil bez reptání,
jel dále k letenské vodárně, kde se připínají
vlečné vagóny pro kuřáky.
Poněvadž byl kuřák a věděl, že se ve voze, ve
kterém sedí, kouřit nesmí, u letenské vodárny
přestoupil do připojeného kuřáckého vozu. Ale to
si dal! S ním vešel tam kontrolor a průvodčí se
ho tázal, jaký chce lístek.
Pravil, že má, že jen přestupuje, aby mohl
kouřit. Kontrolor to slyšel a vyskočil. „To jste
na omylu, pane,“ pravil přísně, „jestli chcete
zde sedět, musíte zaplatit nový lístek.“
Namítal nesměle, že má lístek za 30 haléřů a že
jel jen první stanici a že přece ví, když jede
sem, že tady u vodárny letenské odepnou vůz a
pošlou lidi do předního a tam že průvodčí lístek
propíchne a že je tedy jednoduchá kontrola, že
to může teď udělat také, poněvadž je to tentýž
případ.
„To se mýlíte, milý pane,“ řekl kontrolor, „když
jedete tam, můžete přestupovat z vozu do vozu,
ale odtamtud nesmíte za žádnou cenu.“
„Ale vždyť je to přece jedno.“
„Ale člověče, dejte si říct, že to není jedno.
Co teď jste proved, to je vám dovoleno, jen když
jedete ze Strašnic do Dejvic, ale když jedete z
Dejvic do Strašnic, tak to dělat nesmíte,
poněvadž jedete směrem opačným a tak je také
opačný pořádek. Přece jest to velmi jednoduchá
věc. Musíte zaplatit nový lístek.“
„Ale vždyť jedu na jedné trati a nepřetržitě.“
„Tomu říkáte nepřetržitě, když lezete z předního
vozu do zadního?“
„Ale když jedu tam, tak to smím...“
„Jaképak řeči s vámi, teď jedete nazpátek, tak
to nesmíte a basta. Tak bylo usneseno ve správní
radě elektrických podniků a vy na tom nebudete
nic měnit. Buď vystoupíte, když si nekoupíte
nový lístek, na nejbližší stanici, nebo zavolám
strážníka.“
„Já si tedy vlezu do předního.“
„Dělejte, co chcete,“ řekl kontrolor a usmál se
ďábelsky.
Na nejbližší stanici vylezl z kuřáckého vozu a
vstoupil v patách za nešťastným mužem, který
přestupoval do předního.
Když se vůz rozjel, pravil kontrolor úsečně:
„Prosím o lístky.
Tento lístek je neplatný,“ pravil našemu muži,
„stal se přece neplatným, když jste u vodárny na
Letné přelezl do vozu pro kuřáky. Musíte si
koupit nový.“
„Ale dovolte, vždyť jest tento lístek správný.
Jedu pořád s vámi.“
„Ale člověče, jak mám vám to vysvětlit. Jedete
odtamtud a nejedete tam. Kupte si lístek a bude
to spraveno, jinak zavolám strážníka, poněvadž
jeti bez lístku je podvod.“
„Ale vždyť mám správný lístek!“
„Čerta starýho správný lístek, lístek vám
neplatí, kdybyste mne na kolenou prosil.“
„Tak mi dejte nový přes!“ Posadil se do koutka s
novým lístkem a uděšeně díval se po stěnách. Ze
stěn dívala se na něho nařízení správní rady
elektrických podniků: P. T. obecenstvo se slušně
žádá... Přísně se zakazuje. Zakázáno jest...
To vše působilo na našeho muže trapným dojmem.
Z obecenstva, které bylo přítomno jeho blamáži s
kontrolorem, ozývaly se hlasy, že zvedl včerejší
lístek na ulici a chtěl se zadarmo svézt.
Ze zadní plošiny díval se na něho kontrolor.
Přijeli na roh Příkopů a Václavského náměstí.
Vystoupil a čekal na trojku, aby přesedl a jel
nahoru kolem Muzea a Havlíčkovou třídou na
Tylovo náměstí, kde přesedne do dvojky.
Kontrolor za ním.
Ubohý muž třásl se strachy a pln neblahého
tušení vstoupil do vozu trati číslo tři. „Prosím
o lístky,“ řekl ve voze kontrolor.
Třesoucí rukou táhl lístek a podával ho
kontrolorovi.
Kontrolor podíval se na něho a řekl: „Kam
jedete?“
„Na Vinohrady.“
„Ale to smíte přestupovat až nahoře na
Václavském náměstí. To vám neplatí ten lístek,
co jste to vyved?“
„Ale prosím, vždyť je to jedno, jestli
přestupuji dole na Václavském náměstí nebo
nahoře.“
„To je dvojí, milý pane, přestupovat smíte a
musíte jen na konečné stanici, abyste to
propodruhé věděl.“
„Vždyť to nikde nestojí.“
„Ale nestojí, nestojí, vždyť vám to dá rozum, že
přestupování musí být nějak organizováno a že
všecko musí být upraveno předpisy. Správní rada
se usnesla, že se bude přestupovat tam a tam,
tak vám nepomůže nic. Kupte si nový lístek, nebo
zavolám strážníka.“
Koupil si nový přes a dojel až na Tylovo
náměstí. Tam vystoupil a čekal na dvojku.
Kontrolor šel za ním, a když vstoupili do vozu,
pravil k němu: „Prosím o lístek.“
Třásl se strachy, ale dopadlo to teď dobře.
Kontrolor vrátil mu lístek se slovy „děkuji“, a
tak šťastně dojel, ubohý muž až k vinohradské
vodárně. Jeho černé vlasy byly však, když slezl
z vozu, jak sníh bílé a hluboké vrásky v žluté
tváři svědčily o tom, že za tu krátkou dobu
zestárl o dvanáct let. Od té doby vleče se jako
churavý mrzák tímto slzavým pozemským údolím,
kterým vesele projíždějí elektrické podniky
královského hlavního města Prahy. |
