Nešťastná historie s kocourem |
|
|
|
Pan Hustoles řekl jednou v debatě ke svému
sousedu Křičkovi: "Vaše strana, to je moc krásná
strana. Když nějakého lumpa odřiznou od
šibenice, jde hned kandidovat na program vaší
strany." Pan Křička na to prohlásil: "Však my se, pane Hustoles, ještě uvidíme." Pan Hustoles měl vedle politické prozíravosti velkého černého kocoura, který sedával na prahu jeho hokynářského krámku. Kocour ten těšil se oblibě v celém okolí a obyvatelstvo vážilo si toho kocoura pro jeho bodré chování, veselou mysl, která, jak známo, je pět desetin zdraví; kocour ten byl dále ctěn pro svou přítulnost, a jaktěživo by někoho nenapadlo, že vyskytne se v nejbližším okolí nepřítel tohoto výtečného zvířete. Vyvstal však přece v osobě pana Křičky, který po známé politické hádce s panem Hustolesem řekl k osmiletému synovi Josefovi: "Pepíčku, až uvidíš tu černou potvoru toho pitomého Hustolesa, šlápni jí na ocas." Které dítě by radostně neprovedlo takové vznešené důvěrné poslání? Pepíček šel, šlápl kocourovi na ocas a přidal ke svému výkonu ještě to, že kocoura celého poplival, až jedné staré ženě naproti srdce nad tím pukalo. Pak utekl. Kocour v prvém okamžiku nevěděl, co si o tom má myslit, ale pak rozmyslil si to a dospěl k tomu, že to bolelo, co s ním ten kluk dělal, a že když foukal na něho z úst vodu, že to bylo nepříjemné. Do večera dokonce si pomyslil, že to bylo potupné ... Umínil si, že si dá na kluka pozor. Pepíček dostal od otce za své statečné chování krejcar a byl mu slíben další, když bude pokračovat ve svém jednání, neboť v kocourovi viděl pan Křička celou nepřátelskou politickou stranu, poněvadž kocour byl majetkem jeho politického odpůrce. Pepíček nešlapal tedy jen na ocas kocourovi, nýbrž celé protivné politické straně, a neplival jen na kocoura, nýbrž na všechny politické přívržence té strany, jejímuž členu patřil ten černý kocour. Pepíček šel do politického boje vesele. Kocour sedí přede dveřmi, zdá se, že spí. Okolí jest však na omylu. Kocour se jen přetvařuje. Nikdo mu to nesmí mít za zlé, neboť nechodil do školy a neslyšel, že přetvářka je hřích ... Kocour přetvařuje se tedy ve své nevinnosti a Pepíček mu šlápne na ocas a plivne mu na hlavu. Vtom ale kocour vyskočí a kousne Pepíčka do nohy. Když už je v tom, prská, šplhá se po Pepíčkovi, seká ho drápy, syčí, vrčí, pak ho ještě kousne do ucha, sleze z Pepíčka a vážně s ocasem do výšky odchází od řvoucího kluka a spokojeně usedá na práh krámku svého pána a rozšafně přede. Když Pepíček přišel domů uřvaný a zkrvavený, zvolal pan Křička: "Zaplaťpánbůh, konečně jsem tě dopad, pane Hustolesi," a vedl Pepíčka na policejní komisařstvi, kde policejní lékař Pepíčka prohlédl, sepsalo celé věci protokol a policejní komisař pak nařídil, aby byl kocour zatčen a odevzdán ke zvěrolékařské prohlídce. Dva strážníci vypravili se proto na kocoura, zatkli ho jménem zákona, a poněvadž kocour chtěl utéci, škrábal a prskal, nezbývalo nic jiného než poslat pro obecní truhlu, do které kocoura zamkli, když se byl předtím dopustil jak veřejného násilí, zakousnuv se do policejní uniformy, tak i spáchal urážku stráže, prskaje na strážníky. Co vrčel, nebylo možno zjistit. Kocoura převezli tedy na zvěrolékařské oddělení zemědělského odboru věd technických, strážníci o jeho chování podali raport: "Když jsme pro něj přišli, škrábal, prskal, kousal. Zavolali jsme obecní truhlu a po zoufalém odporu hodili do košatinky. Chtěl nám utrhnout revolver." Protokol ten byl sepsán, podepsán a předložen státnímu návladnictví. Státní zastupitelství shledalo v jednání pana Hustolesa přestupek nedostatečného opatření zvířat. Předně kocour nebyl přivázán na řetězu a nebyl opatřen náhubkem. Pak to bylo v době voleb, kdy zvíře může lehce dostat vzteklinu. Dále mezi panem Křičkou, otcem kocourem napadeného syna Josefa, a mezi panem Hustolesem, majitelem černého kocoura, napadnuvšího hošíka pana Křičky, bylo již po delší čas politické napětí. Státní zastupitelství má tudíž za prokázané, že kocour pana Hustolesa jednal úmyslně v tom smyslu, aby hošíka politického nepřítele svého pána na těle poškodil, což se mu též povedlo a kterýžto čin dokonal. Poněvadž však dle platného rakouského zákona ze dne 8. ledna 1801 sluší považovati kocoury za osoby slabomyslné, za které jejich majitelé ručí svým jměním a životem, tu vina spočívá jedině na panu Hustolesovi. Mezitím byl již prozkoumán v ústavě zvěrolékařském na zemědělském odboru věd technických duševní i tělesný stav kocourův a spisy postoupeny státnímu zastupitelství. Dobrozdání znělo: Pan František Hustoles Vyšetřený jest silných kostí, dobré výživy, trpí však zánětem okostice, takže jeho kousnutí může býti i životu nebezpečné. Z těchto důvodů jest žádoucno, aby byl vyšetřený utracen. Dr. M. Kašpárek
|
 |