|
Každého dne, když přišel úředník Benda do
kanceláře, vypůjčoval si noviny.
„Já, víte,“ říkával, „o noviny nestojím, jen tu
a tam chci vědět, jak to ve světě stojí. Časy se
mění každý den a s nimi svět. A víte, kupovat a
předplácet nemohu.“
„Co nemůžete,“ odporoval naproti sedící oficiál
Karta, „nemůžete, vy, starý úředník, nemáte než
jednu dceru. Vy jste zkrátka a dobře držgrešle.“
„Oho, pane kolego,“ hájil se Benda, „víte, že
kupuji si vilu a hledám v novinách inzeráty. Až
půjdu do penze, usadím se v ní a budu
hospodařit. Kousek zahrádky při ní musí být. Tam
budu okopávat záhony zeleniny. Ceník semen už
jsem si koupil.“
Kanceláří ozval se smích.
„Co se smějete? Člověk musí se vším napřed
zásobit,“ durdil se Benda, „až pak okopu
zahrádku, půjdu k obědu, a odpoledne se podívám
do chléva a prohlédnu žlaby.“
Kolem dali se do smíchu.
„Vždyť jste už obědval,“ podotkl koncipista
Malý.
„Držte se zpátky,“ zlobil se Benda, „já
prohlédnu žlaby, zdali mají krávy co jíst. Já
totiž budu si držet dvě krávy. Budeme doma
vyrábět máslo, sýr a podobně. Každý večer
studuju hospodářské knihy. Abych nezapomněl, ze
stáje půjdu se podívat na husy a slepice. Pak se
nasvačím a půjdu na procházku. To bude život.“
„Tak pročpak si už jednou nekoupíte vilu s
hospodářstvím?“
„Inu, proč? Když je všechno drahé. Já jsem se už
nahledal, celé okolí Prahy jsem zbrousil, a samá
drahota.“
„Však se vypravuje, že do Šárky nesmíte a Říčany
s Mukařovem že vám zakázali. Jak prý tam vidí
takového laciného kupce, dostávají prý tam
horkost,“ ozval se oficiál.
„Vy pořád žertujete a špičkujete,“ zlobil se
Benda, „raději mně půjčte noviny, ať se podívám,
zdali tam něco není pro mne ke koupi.“
„Dnes je tam něco pro vás, ale to si musíte
přečíst.“
„Co? Je to laciné?“
„No a jak, podívejte se jen sem,“ oficiál Karta
vytáhl ze zásuvky noviny a ukázal prstem na
tento inzerát:
Dům se prodá blíže Brna ve Svojšicích, s pozemky
ve výměře 435 měr, mezi tím 135 měr lesa ke
kácení, se živým i mrtvým bohatým fundem, v
příjemné krajině. Bližší sdělí majitel Karel
Servus. Poslední stanice Svojšice. Cena 560 zl.
Krátkozraký pan Benda četl, četl ještě jednou,
pak složil ruce do klína a nepozoruje potutelný
úsměv ostatních, řekl: „Můj bože, to je láce,
člověk by ani nevěřil.“
„I co by nevěřil,“ horlivě vykládal oficiál
Karta, „to víte, Bendo, že se najdou takoví
dobrodinci, kteří chtějí, aby si každý mohl
koupit hospodářství. To víte, dobrodinec to být
musí. Považte si, 135 měr lesa, 435 měr pozemků
a dům za 560 zlatých.“
Praktikant Louda u protějšího stolu smál se, až
mu cvikr spadl s nosu.
„Co se smějete,“ durdil se Benda, „že si to chci
koupit? A koupím si. 560 zlatých mám, snad ještě
něco sleví, když je to takový dobrodinec. Budu
napřed podávat 400 zlatých.“
„To abyste ještě dnes tam jel,“ mluvil dále
oficiál Karta, dávaje kolegům znamení rukou, aby
se nesmáli, „když je to tak laciné, bude tam
nával, přispište si. Teď máte půl deváté, jděte
k přednostovi, požádejte o dvoudenní dovolenou,
pak jděte si pro peníze a o půl dvanácté jede
rychlík k Brnu za pět hodin jste ve Svojšicích.“
„To bude peněz,“ lekal se Benda.
„Radši už jděte, ať nezmeškáte,“ radil oficiál,
„dnes večer už budete statkářem za 560 zlatých.
Bože, to je láce, já mám chuť tam sám jet.“
Starý účetní Benda podíval se ještě jednou na
inzerát a pak šel požádat o dvoudenní dovolenou.
„Mně je ho líto, Karto,“ obrátil se po jeho
odchodu oficiál Balota ke Kartovi, „on tam
pojede a ještě ho tam zavrou. Tos mu neměl
dělat, pročpaks ty dvě nuly na konci vyškrábal?“
„I dobře mu tak, lakomci, má pěknou dceru.
Chudinka nikam nejde, nikam nesmí, do divadla
nikdy, do zábavy, nikdy, stálo by to moc peněz,
ať je tedy doma. Kdyby neměl peníze, ale dobře
vyženil, peníze měl už předtím po tatíkovi, teď
každý rok pár set uhospodaří, ať tedy pyká za
svou lakomost. To bude legrace, až se vrátí z
cesty.“
„Jestli se jen z té útraty nezblázní,“ podotkl
praktikant Louda.
„Už pojedu,“ hlásil ve dveřích účetní Benda.
„Přednosta řekl, jen abych jel.“
„Tak vám přejeme všeho štěstí a nezapomeňte na
nás až budete velkým pánem,“ přál oficiál Karta,
„nezapomeňte tedy, že o půl dvanácté jede
rychlík k Brnu.“
***
Statkář Karel Servus byl právě po svačině a
pokuřoval si doutník.
„To je zvláštní, Josefíno,“ obrátil se ke své
manželce, která u okna četla noviny, „že
odpolední pošta nepřinesla ani jednu nabídku ke
koupi. Či se jim zdá cena 56.000 zlatých velkou?
Mohl by tak někdo přijít, abych něco slevil.“
Ozvalo se klepání na dvéře.
„Volno!“
Do pokoje vstoupil pan Benda s kufříkem v ruce.
„Moje úcta,“ obrátil se ke statkáři, „mám tu
čest mluviti s panem Karlem Servusem?“
„Prosím!“
„Četl jsem dnes váš inzerát,“ pokračoval Benda,
utíraje si upocenou, hubenou tvář velkým modrým
šátkem, „poněvadž se mně vše zamlouvá, přijel
jsem, abych na vlastní oči viděl, co chci
koupit. Jsem vrchní účetní Benda z Prahy.“
„Těší mne velice, okamžitě dám zapřáhnouti
kočár, abychom si prohlédli všechny polnosti i
les, zatím prohlédneme si obytné stavení.“
Účetní Benda po celé cestě vyrážel ze sebe jen
výrazy obdivu.
Byl již večer, když se z projížďky vrátili.
Statkář odebral se ještě do čeledníku dáti
rozkazy na zejtřek a pan Benda zůstal s paní
Servusovou samoten.
„Nu, jste spokojen?“ tázala se ho paní
statkářka.“
„Jsem, milostivá paní.“
„A cena také není přílišná, není-liž pravda?“
„Milostivá paní,“ řekl Benda prosebným hlasem,
„400 zlatých dal bych milerád za všechno.“
Paní Servusová dala se do smíchu. „Vy jste
čtverák.“
„Nu, tak dám 500 zlatých,“ smlouval Benda dále.
Paní Servusová, když viděla vážný, hubený
obličej pana Bendy, přestala se smát. Ve svitu
lampy vypadal pan Benda příšerně. Holohlavý byl
úplně a černé vousy, visící mu po tureckém
způsobu dolů s hubených tváří, leskly se a při
každém otevření úst cvakaly jeho dásně.
A teď ještě ke všemu nabízel 400 zlatých a pak
500 zlatých za statek, který chtějí prodati za
56.000 zlatých.
Ten pán je blázen, pomyslila si paní Josefína, s
bláznem nebudu pohromadě. „Odpusťte,“ pravila k
panu Bendovi, „musím se podívat, kde je můj
muž.“
Vyšla ven a vyhledala pana Servusa. „Karle,
poslyš,“ pravila k němu celá udýchaná a zbledlá,
„to je pěkný pán! To je blázen! Jestlipak víš,
že chtěl dávat 400 zlatých za všechno a pak
dával 500 zlatých. A jak ti vypadá. Koulí očima
a pořád cinká penězi v kapse.
„Tohle je pěkné,“ vzdychl pan Servus, „já na něm
už leccos pozoroval, když jsme jeli. Už mluvil
něco o 400 zlatých, ale já mu dobře nerozuměl.
Třikrát mně řekl pane dobrodinče. Pak mluvil
něco o okopávání zahrady a o žlabu.“
Div oba manželé nevykřikli, neboť v čeledníku
objevil se pan Benda.
„Já dám 520 zlatých za všechno a plácněme si,“
pravil kouleje očima.
„Dobrá, dobrá,“ řekl zbledlý pan Servus, bera se
stěny svazek klíčů. „Sklep jste ještě neviděl.
Vemte si zde tuto svítilnu.“
„No, podívám se, ať už vidím všechno.“
Když sestoupili do sklepa, chytil pan Servus
pana Bendu za krk, sfoukl rychle lampičku,
strčil jím na brambory a pak upaloval, zamykaje
rychle za sebou všechny dvéře.
„Už jsem toho blázna zamk, ráno ho odvezou do
Brna,“ pravil spokojeně nahoře Servus ke své
manželce. „Slyšíš, jak dělá rámus?“
Když za tři dni pan Benda vrátil se do kanceláře
ještě přepadlejší a hubenější než dříve, řekl,
když se ho ptali, jak pochodil, s nuceným
úsměvem: „Ne příliš dobře, měl jsem neštěstí.“
Více z něho nedostali ani slova. |
