|
„ Lájosi, slezeš už z té pece?“
„Jím slaninu.“
„Teď! už jsi snědl, alou dolů!“
„Zapaluji si dýmku.“
„Ještě jsi si nezapálil?!“
„Ne, zase mi vyhaslo.“
„Az eb adadta,1
to už nesnesu. Od rána civíš za pecí a neděláš
nic, než si vymýšlíš výmluvy, abys nemusil nic
dělat. Teď slezeš a půjdeš k Tise na pole! Když
ne, já ti pomohu!“
A za chvíli válel se již Gyermek Lájoš na zemi,
svíjeje se pod mohutnými pěstmi své ženy. Z
rozbité pipky jeho vznášel se vzhůru modravý
kouř.
„Ženo, to ti neodpustím!“ pravil Lájoš, vstávaje
se země. „Já jsem muž!“ dodal.
„A neděláš nic,“ odsekla žena, „že se nestydíš.“
„Žena nemá tlouci muže, to si pamatuj! Ať toho
nelituješ!“ A s těmito slovy, se vztýčenou
hlavou vyšel ven.
Nešel na pole, ale do krčmy. „Žena za mne
pracuje, ale tluče mě, to není v pořádku. Spíš
já bych měl tlouci ženu,“ uvažoval polohlasem.
V krčmě seděl Kákonyi Ďula a pil přímo z litrové
láhve víno.
„Lájoši, pojď ke mně, zapijeme si! Ale ty máš na
obličeji modřiny?“
„Spal jsem a spad jsem z pece.“
„A žena tě ztloukla, viď? No, nezapírej! Ale já
ji dostat pod ruku!“
„Ďulo, ty máš hodnou ženu?“
„No, ale je slabá a nemůže moc dělat. A pak
pořád fňuká. Stěžuje si, že ji biju.“
„Je to přec jen radost, když může člověk bít
ženu. Aspoň jen tak někdy ji šťouchnout. Já bych
za to dal nevímco.“
„A když pak pláče!“
„No, ať pláče! Barátom, já bych něco věděl. Ty
nerad pracuješ, viď?“
„Asi tak rád jako ty. Ale musím, žena všechno
nezastane.“
„Má zastane všechno, ale tluče mě. Dneska mi
rozbila moji zamilovanou pipku.“
„To už je moc. Co chceš dělat?“
„Já mám nápad. Barátom, vyměňme si ženy!“
„Cože, vyměnit si ženy? Cožpak to jde?“
„Jakpak by to nešlo! Ještě dnes si odvedeš mou
ženu k sobě a já si půjdu pro tvou.“
„A co když tvoje nebude chtít?“
„Však ona půjde! Bude myslit, že nebude mít
tolik práce. Ty ale nebudeš dělat nic a bít se
nedáš, to vím.“ „No, tak se napijeme na šťastné
pořízení.“ A brzy zněla krčmou píseň, zpívaná
dvěma hrubými hlasy:
Gazda vagyok, a jó gazda, nem meghalok
korcsmában . . .2
A byla již temná noc, když dvě postavy
vrávoravým krokem vyšly z krčmy. Mířily ke
stavení Gyermekovu. U dveří se zastavily.
„Lájoši, jdi ty napřed a řekni to ženě.“
„Ne, Ďulo, ty musíš se ranou. Půjde to snad
lépe. Snad se nebojíš, barátom?“
„I kdepak! Já, a bát se nějaké ženy! Pojďme!“
Zabušili na okno a brzy bylo slyšet za dveřmi:
„Te marha, butaa, ökór“3
a jiná lichotivá slova.
Dodavše si zmužilosti a rovnováhy vešli.
Lájoš, postaviv se do hrdinné pózy, pravil:
„Ženo, my spolu nemůžeme žít. Ty mne biješ.
Tuhle Ďula, to je pro tebe muž. Ten bude bít
zase tebe, a tak to bude v pořádku. Ty půjdeš s
ním a já si vezmu jeho ženu.“
Žena Gyermekova se dívala na ně chvíli s
otevřenými ústy. Ale netrvalo to dlouho.
„Chlapi nanichodní, prokleta vaše máť, vaše ženy
i děti. Ty, Lájoši, za litr vína snad jsi prodal
svou ženu, a to ještě tomu lotrovi, který pere
svou ženu. Ó, já vás vyplatím!“
Další slova nebylo slyšet pro rány, jež dopadaly
na obě smluvené strany. Ani se nenadáli, a oba
stáli za chvíli pod širým nebem.
„Lájoši, já mám oteklou tvář.“
„Já taky, barátom, a na čele mám bouli.“
„To není žena, to je drak.“
„Já už ji nechci.“
„Ale je to řádná žena, spere dva muže.“
„No, barátom, můžeš být na ni hrd.“
„Já bych byl, jen kdyby aspoň mne netloukla.“
„Jakáž pomoc. Já jdu domů, barátom, dobrou noc.
Dnes ale nabiju své ženě.“
„To kdybych já moh! Dobrou noc, já musím jít
spát na seno. Škoda zad a tváře.“
A pomalým krokem šoural se na dvorek. V tváři
cítil cukavou bolest.
↑1
Pes to dal.
↑2
Já jsem hospodář, dobrý hospodář, neumírám v
krčmě.
↑3
Ty velbloude, hlupáku, vole |
