|
Nechci tímto článkem nijak zabíhat do
politických událostí a psát snad o podivné
dobrodružné výpravě evropských velmocí do země,
náležející dle geografického umístění stejně do
Evropy, o výpravě, která přišla v těchto dnech
do Skadaru. Nechci unavovat čtenáře líčením
oněch scén, které se dály při tom a scén, které
tomu předcházely. Jest zajisté čtenářům z
denních listů známo ono vylodění jednoho tisíce
mužů mezinárodního vojska, které pochodem
dvanáctihodinovým dorazilo do Skadaru. Ale bude
zajisté zajímat, že bylo tomu 12. května, kdy
tuto událost roznesly zprávy telegrafické, právě
13 let, kdy podobně sestavené mezinárodní vojsko
vniklo do cizí země v zájmu všeobecného pořádku.
Jenže nebylo to evropské území Albánie, byla to
říše „zeměpána Středu Světa“, říše „Velkého
draka“, nejrozsáhlejší státní útvar na
zeměkouli, pižmem vonící Čína.
Před třinácti lety šlo evropské vojsko
upokojovat do Číny boxery. Dnes jest jisto, že
ono veliké boxerské povstání nebylo ničím jiným,
než předzvěstí největšího politického převratu,
který kdy znal svět a který právě svou
překvapující jistotou dosáhl neočekávaných změn
ve státním útvaru velké Číny. Byla to předzvěst
náhlého prohlášení Velké Čínské republiky.
Tenkrát však Evropa nechápala, co vlastně se
děje a když 12. května roku 1900 vytáhlo
pochodem z Tient-činu do Pekingu 20 100 mužů
mezinárodního vojska, počala dobrodružná pouť
bílých vojáků, „ďáblů od západu“, jak je Číňané
nazývali, po rovinách u řeky Pei.
A následovaly rychle za sebou srážky s boxery. U
jezera Ta-hotien, kde černé labutě na malých
ostrůvcích nadchly největšího filosofa všech
věků Konfucia, že zanechal na čas filosofie a
počal psát básně, opěvující přírodu, tam u toho
jezera vroubeného lotosy padlo přes tři sta
evropských vojáků. A padlo kvůli tomu, že
evropské diplomacii se zalíbilo plést se do
věcí, do kterých jí vůbec nic nebylo.
Prý boxeři povraždili zprvu v okolí Pekingu
několik německých misionářů. Angličan Chamewall
dokázal později, že bylo to samo velvyslanectví
německé v Pekingu, které, aby vyhovělo choutkám
své vlády, toužící, aby přístav Ta-ku připadl
Německu, samo vyvolalo ony řeže na svých
krajanech.
Velmoci sedly tenkrát Německu na lep a kvůli
hlouposti pár diplomatů za zelenými stoly na
písčitých rovinách od Tient-činu až po Peking
nalézá se tolik křížů. Yang-tsun, Wutsing-hsien,
Ho-hsi-wu, Hsiang-ho-hsien, Čang-ki-awan, ta
jména ještě dnes vryla se bodavým, tragickým
písmem do srdcí kolika set evropských matek.
Pak že neměl novověk náš současné nějaké
dobrodružné výpravy.
Jako by romantismus nesměl vyhynout a jako by se
vrátily staré dny žoldáckých výprav. Když
tenkrát za boxerského povstání v pruském sněmu
bylo protestováno proti dobrodružné výpravě, tu
pravil tehdejší předseda, hrabě Waldersee, bratr
vůdce mezinárodní výpravy:
„Málo je lidí, na něž by změna obzorů nepůsobila
tisícerým pocitem rozkoše.“
Pravda, přednosti cestování jsou nepopíratelny.
Rozšiřují naše obzory. Estetik Keane řekl též,
že cestování prohlubuje inteligenci, zjemňuje
mravy, sbratřuje lidstvo.
Ale bodří němečtí vojáci s puškou na rameni
kradli při tom radostném cestování a dopouštěli
se všemožných ukrutností. Co nerozkradli, to
zničili. V Pekingu vyloupili němečtí vojáci
císařský palác, rozbili všechny staré památky a
když samotní Němci v říšském sněmu protestovali
proti tomuto ničemnému jednání ve válce, tu
říšský kancléř proslovil řeč, kterou dal
zvláštní nátěr těmto dobrodružným výpravám,
prohlásiv, že výprava do Číny není právnicky
pojato žádnou válkou, nýbrž jest to jen
ozbrojená intervence.
Dle toho nebyly by ovšem loupežné vpády Švédů do
Čech za války třicetileté též žádnými válečnými
operacemi, nýbrž sladce znějící ozbrojenou
intervencí.
Bohudíky tedy, že německé trupy nezúčastnily se
nyní všeevropské dobrodružné výpravy do
albánských skal. Tím Evropa bude mít alespoň o
jednu blamáž méně, není-li již samotná výprava
do Skadaru blamáží. Ale v tureckých mešitách ve
Skadaru zůstanou aspoň drahocenné koberce,
poněvadž s mezinárodním vojskem Němci do Skadaru
nevtáhli.
Přihlédneme-li tedy blíže k těmto dobrodružným
výpravám, vidíme vlastně, že kdyby nebylo tuhých
pout povinností, většina lidí stala by se v
několika dnech tuláky. Jakmile tedy páska
povinnosti je přetržena jakýmkoliv způsobem, i
lidi jinak seriózní stanou se světoběžci.
O tom svědčí případ starého italského setníka
Molaniho. Molani zúčastnil se jiné dobrodružné
výpravy než do Číny. A to výpravy vlastenecké,
kdy Itálie šla si pro výprask do Habeše.
Pohodlný starý pán, setník Molani, náhle v
horách habešských pojal touhu podívat se do
světa. S dvaceti vojáky utekl z bitevní vřavy a
z válečného ruchu a pustil se do vnitra Afriky.
Molaniho dnes znají všichni školáci v Itálii a
čtou o něm ve svých čítankách. Molani prošel
Afrikou se svými vojáky a u řeky Unyom mezi
pralesy bavlníkovými v Ugandě v Naumgungu stal
se králem černochů v území pětkrát tak velkém,
jako Rakousko-Uhersko.
Jest dnes kromě toho nejzámožnějším obchodníkem
s otroky a v italských čítankách čte se o něm
jako o Robinsonu Krusoe.
A takové touhy po dobrodružných výpravách jsou
staré jako lidstvo samo. Stěhování národů,
potulky Židů po poušti, protloukání se
Xenofontovo Malou Asií, křižácké výpravy - a
nyní to vtáhnutí evropského mezinárodního vojska
do Skadaru.
Nabylo lidstvo rozumu za tu dlouhou řadu
století? Odpověď na to je jednoduchá: „Ne a ne!“ |
