O Halálovi, tulákovi |
Z uherských povídek |
|
Slunce loučilo se s rovinami, naposled zaplálo
nad vrcholky kukuřice na nedozírných polích,
paprsky jeho ustupovaly k západu, aby tam někde
daleko zableskly se nad rákosím močálů, až
konečně slunce zapadlo za obzor roviny a jen
západ oblohy plál rudě, zatímco již přítmí
večera sklánělo se na východě... V té době, brzy po západu, přišel starý Halál na pustu Apróvu a zaměřil přímo do dvora. Psi uvázaní na dlouhém řetězu u vrat dali se do štěkotu a štěkali tak dlouho, dokud ze dveří nevyšel šafář Füzfa. Halál zůstal nerozhodně stát, zatímco šafář blížil se k němu bedlivě ho pozoruje. Šedivý Füzfa viděl před sebou bosého starce se širokými záplatovanými gatěmi, oblečeného v békeš (kožich), který ačkoli byl ovčí koží obrácen napovrch, nijak nezakryl svůj smutný stav, neboť díry v něm odkrývaly zarostlá prsa příchozího na mnohých místech. Zamaštěný kulatý klobouk s natrženou střechou doplňoval jeho úbor. Šafář viděl před sebou tuláka pusty. „Přeješ si nocleh, příteli,“ pravil vlídně, neboť by nebyl Maďarem, kdyby vyhnal toho, kdo by se doprošoval jeho pohostinství. „Prosil bych poníženě, velkomožný pane, blíží se noc, nohy už neslouží a starý Halál má hlad.“ „Jíst dostaneš také, pojď!“ Halál šel se šafářem přes dvůr, zabočili napravo a octli se v čeledníku. „Zatím se posaď,“ vybízel šafář, „až se vrátí čeleď, najíš se s ní a půjdeš spat do stáje. Eh, jsi ty asi už stár.“ „Osmdesát let, velkomožný pane.“ Füzfa odešel a Halál natáhl se pohodlně na lavici a rozhlížel se kolem sebe. Byla to světnice čeledínů, jakých viděl již na sta na svých potulkách. Uprostřed dlouhý stůl, kolem lavice, na stole mísy a džbány, v koutě kosy, srpy a různé nářadí. Na stěně viděl viset několik kožichů a sukní a pod nimi na hliněné podlaze několik párů vysokých bot. „Je to bohatý dvůr,“ usoudil a trpělivě čekal, až sejdou se čeledínové k večeři. Zatím dvůr oživl hlasy, práskáním bičů a bučením dobytka. Ozvalo se také chrochtání vepřů a ržaní koní. Jako na jiných dvorech, kde přenocoval. Slyšel hlas šafářův: „Neztratil se žádný kus? To hříbě trochu kulhá. - Tys viděl opravdu vlka, Mikloši?“ Pak slyšel po dlouhé době, jak šafář říká: „Navštívil nás dnes stařičký tulák. Dejte mu čerstvou slámu do stáje, ať se dobře vyspí a odpočine. Je to smutné, hoši...“ Blížily se kroky. Halál vstal z lavice a posadil se. Do čeledníku vstupovali čeledínové a jejich ženy a za nimi pasáci. Pozdravili a každý podal Halálovi ruku, řka: „Dobrý večer, stařečku.“ „Dobrý večer,“ odpověděl Halál, přijímaje vážně tuto poctu, která přísluší každému hostu pod maďarskou střechou, „nu což, den se vám dnes dobře vydařil?“ „Nu, budiž bohu chvála, dobře, jen Mikloš viděl vlka.“ „V močálech u Unyomu,“ pravil Mikloš, nejmladší čeledín, „nechoď, stařečku, na Unyom, dej se raději na Rádocz.“ „Všichni na místo,“ vybízel nejstarší, „Hozájová ať jde pro večeři.“ Rozsvítili zatím malou petrolejovou lampu, visící z dřevěného stropu. Hozájová přinesla večeři. Velký kus černého špeku, bochník kukuřičného chleba. Odešla a přinesla mísu vařených plodů kukuřičných, žluté kukuřičné hrozny a džbán vína. Podali napřed Halálovi, aby si ukrojil špeku a chleba. „Sami mně ukrojte, přátelé,“ prosil stařec, „nemám už tolik síly, nechal jsem ji na cestách.“ Obsloužili ho, rozkrájeli slaninu na čtverečky, chléb podobně, a Halál dychtivě jedl. „Což kukuřici?“ „Nemám, čím bych kousal zrna.“ Halál ukázal na bezzubá ústa. Podali mu džbán vína. Napil se, utřel ústa o kožich a řekl: „To mne drží trochu pohromadě.“ Zanedlouho na stole nebylo znát, že by se cosi přineslo k jídlu a čeledínové vytáhli z kapsy dýmky, aby si zapálili. Halál vyňal též svou, dali mu nacpat, zapálili a pro všechny, kteří zde seděli, nastala nejpříjemnější chvíle celého dne, večerní odpočinek. „Odkud jsi, stařečku?“ otázala se jedna z žen. „Z Bakoně, z bakoňských lesů,“ odpověděl Halál, pouštěje kouř z dýmky nosem. „Ano, jsem, hoši, z Bakoně,“ opakoval ještě jednou, přičemž do jeho vyhaslých očí vrátil se lesk a život. „A kam půjdeš odtud?“ „Do Bakoně. Och, není nad Bakoň.“ „Nu a co tam, příteli?“ „Jdu tam umřít,“ odpověděl prostě Halál. Nastalo ticho. Všichni pociťovali soustrast s tím starým tulákem, který tak jednoduše odpověděl na jejich otázku. „Co mně už jiného zbývá,“ mluvil jako pro sebe Halál, „cítím, že ještě vydržím jen málo. Ach ty moje bakoňské lesy! Půjdu odtud na Vesprim, od Vesprimu napravo a pak je uvidím. Šedesát let jsem nebyl mezi nimi. - V Šegešli jsem to vyprávěl, mám to vypravovat také vám?“ „Vypravuj! Pocestný málokdy k nám zabloudí. Poslední před dvěma lety.“ Halál rozdýmal dýmku. „Jsem z Harenyu v Bakoni. Naše vesnice je uprostřed samé dubiny. Nebožtík tatíček, jako všichni sedláci, náležel k bandě strýce Josefa, kterému říkali ‚savanyeí‘ (kyselý). Dej mu bůh lehké odpočinutí, byl to poctivý člověk. Panstvo, pravda, přepadal, ale na život sáhl, jen když se bránili. Vedla totiž tudy silnice z Pešti na chorvatskou stranu. Jezdili tudy kupci, magnáti a sedláci. A bůh je svědek, že sedlákům se nikdy nic nestalo. Nebožtík tatíček byl spokojen. Vracel se domů někdy až druhého, třetího dne a říkal: Svatý Štěpán byl při nás. Máme dva vozy sukna. Pány kupce byli jsme nuceni pověsiti. Říká se, že jednou svlékli do košile i chorvatského bána. To bylo někdy před sedmdesáti lety. Někdy šli jen nazdařbůh a zmocnili se stád. Žilo se nám dobře. Ale jednou stihlo velké neštěstí celou naši vesnici. Mužové vrátili se z poslední výpravy, nespokojení, že jim oloupení utekli a šeptali si, že jsou to velcí páni. A tak jednoho večera najednou celý Hareny byl obklopen vojskem a do každého stavení přišli vojáci a hledali hospodáře. Tenkrát mně bylo dvacet let... Ze všech statků hospodáře svázali a vyvedli na náves. Tam je postavili do řady, když se někdo bránil, mrskali ho a přivázali ke stromu. Tatíčka také zmrskali. A jak tak všichni svázáni stáli v řadě, chodili od jednoho ke druhému dva páni ve vojenských šatech. Ten menší, jako dnes to vidím, ptal se u každého toho většího: Je to on? Je! Jak řekl je, rozkázal menší vojákům: Oběste ho a vojáci s každým odešli hned do lesa. Vesnice je v lese... Když přišli k otci, pravil ten větší: To je ten, co dělal předevčírem, když nás přepadli s kyselým Josefem, vůdce. Hej, starý, zaklepal mladší otci na rameno, pověz nám, kde je kyselý Josef... Tatíček jen zaklel. Povíš, kde je, nebo nepovíš? Oběste mne, mých hříchů je plno. Tu obrátil se ten mladší k staršímu a zasmál se: V Bakoni paří prý prasata zaživa, což abychom to s tím chlapem zkusili? Vojáci přinesli kotel, dříví a vařili vodu. Tak řekneš, kde je tvůj kamarád? Ne. I pařili tatíčka. Napřed ruce, pak nohy. Neřekl nic, a tak ho opařeného pověsili. Z hospodářů z celé vsi nezbyl ani jediný. Pověsili i ty, kteří nikdy nepřepadali, poněvadž bylo tma a ten pán, když dobře neviděl, říkal: Mně se zdá, že ten byl při tom také. Nač jaké soudy? Provaz, a krajina se očistí. Já vám dám přepadat královského gubernátora. Pak vyvedli všechny ženy a děti z vesnice a vesnici zapálili... Dělali spravedlnost...“ Starý tulák si povzdechl: „Mne a několik starších hochů odvedli do vězení. Tenkrát byly v oblibě u pánů soudců lavice. Každý den dostávali jsme výprask za to, že naši otcové náleželi ku bandě strýčka Josefa. Když viděli, že bychom další bití nevydrželi, pustili nás. Šel jsem hledat matku. Prošel jsem celou naši stolici, šel jsem do vážské Zala, všechny okolní stolice jsem prošel a nikde jsem ji nenašel. Zašla snad do lesů a tam ji roztrhali medvědi. Byly tenkrát jiné časy, než jsou dnes. Dejte mně trochu tabáku, přátelé...“ Když si nacpal dýmku a zapálil, pokračoval Halál: „Od té doby najednou jako by to na mne padlo a počal jsem se toulat. Když jsem usnul, viděl jsem dálku a když jsem se probudil, šel jsem do té dálky. Někdy jsem pracoval na hospodářství. Přišla na mne taková chvíle a odešel jsem. Šel jsem dál a dál, den po dni, týden za týdnem. Byl jsem také na vodě, na Dunaji. To jsem si myslel: E, co takhle pořád. Budeš pracovat. I šel jsem v Pešti na loď. Jezdili jsme až na starou Ršavu a pak zase nazpět. Nakládal jsem zboží. Měsíc jsem na vodě vydržel. A jednou viděl jsem z lodi, jak tuláci jdou po břehu a zpívají si. V nejbližším přístavě jsem utekl.“ „Je Dunaj široký?“ otázal se zvědavě Mikloš. „Hrozně, můj milý, ale někde zas úzký, že myslíš: kamenem přehodím. No, ale nebyl jsem spokojen. Zamlouvalo se mně lepší spát na poli nebo v lese. Stárnul jsem při samé chůzi a přišly zlé časy na mne... Dřív bylo jinak. Četníka člověk neviděl... Leccos jsem viděl. Rusy u Világoše. V Aradu slyšel jsem střílet černožluté do našich lidí. - To už je let... Dnes, povídám, těžko je našincům. Četník po tobě pase jako dřív po židovi. Přišly nové výmysly jako robotárny. Také jsem to prodělal. Dva roky pracoval jsem pod Ilavou. Darmo dnes proklínat, co bylo. Dnes už mne do robotárny nedají, poněvadž bych byl na obtíž... Osmdesát let, hoši, je hezká řada let. Někdy už na cestě bez příčiny omdlím. Ráno se svalím a probudím se až v noci. Slabý jsem a k ničemu.“ Halál zaslzel: „Jen abych došel do Bakoně a umřel mezi našimi lesy. Což zde umřít na rovině bylo by pro mne čestné? Rovina, samá rovina, kousek stromu zde nemáte, sbíráte suchý trus dobytka a na tom vaříte. Ale u nás? Kam se podíváte, vidíte duby, staré stromy až do oblak, pod nimi mech a tráva. Ba, půjdu umřít do Bakoně... Na rovině umřít nechci...“ V čeledníku bylo ticho. Nejstarší se zvedl: „Půjdeme spat. Tobě, stařečku, dali jsme novou slámu do stáje.“ Halál se zvedl, vyklepal dýmku a řekl v zamyšlení: „Pojďme, mám dalekou cestu před sebou. Dalekou... Pomodlete se, aby svatý patron dal mně sílu...“ A druhého dne ráno, když vyháněli dobytek na pastvu, vydal se starý tulák do ranní mlhy na svou poslední cestu... Čtyři dny šel Halál svou cestou a všude na otázku, kam jde, odpovídal: „Jdu umřít do Bakoně.“ Nikdo by byl starého tuláka nepoznal. Toho, který kráčel před čtyřmi dny na Apróvu pustu tak shrbeně. Šel přímo, nadšen svou cestou, vždyť jde umřít do těch krásných bakoňských lesů..., tam, kde umřel jeho otec, děd, celá rodina Halálů... Pátého dne potkal četníky. „Kampak?“ „Do Bakoně, velkomožní pánové,“ řekl sklíčeně Halál, „jdu umřít do lesů...“ Četníci nevěděli, zdali se mají smát. „Tedy do Bakoně?“ „Ano, velkomožní pánové, toť jediná má naděje, má radost. Položit se do mechu, zadívat nahoru do větví stromů. zavřít oči a umřít.“ „Bakoň už nepoznáš,“ pravil jeden četník, „už není, jako bývala. Staré stromy pokáceli a na místě nich jen mlází. Pravda, místy ještě kousek lesa, ale už to není Bakoň. Lesy bakoňské jsou jen zříceninou bývalých. Sekyra zpustošila vše, vše, požáry...“ „Je to pravda, velkomožní pánové?“ ptal se Halál, slze. „Svatá pravda, už je po bakoňských lesích.“ Halálovi se zatmělo před očima. Jediná naděje a radost tulákova mizela a zapadala. A všechna ta jeho bolest, kterou tolik let snášel, vypukla náhle plnou silou. Halál zaplakal a obrátil se k četníkům: „Zavřete mne, velkomožní pánové... Nač jít dál?“ |
 |