|
S panem domácím Petránkem rozešel jsem se velmi
jednoduchým způsobem. Navštívil mne v pokoji,
mluvil se mnou trochu rozčileně a konečně řekl:
„S vámi, zatočím jako s každým sprostým
chlapem.“
Na mé „dovolte!“ odvětil velmi hrubě a
nelogicky: „Chcete-li mluvit, držte pusu!“ Poté
otevřel dveře pokoje a zavolal na jakéhosi
podezřelého chlapíka, který stál na chodbě s
ohrnutými rukávy.
„Pomohou mně vyndat tomuto pánovi boty!“
Pak mně narazili klobouk přes hlavu a já letěl
křiče: „Vaše zásady o lidskosti, pane domácí?“
Tak jsem se tedy s ním rozešel po tříměsíčním
přátelském styku a dva měsíce po tom, kdy jsem
se k němu přistěhoval a ačkoliv, jak vidět, naše
rozluka byla trochu hrubá, nemohu se ubránit
slzí, kdykoliv si vzpomenu na tohoto roztomilého
pána, s kterým byla tak úzce spojena historie
restaurace Černého vola, že byl jsem na
rozpacích, mám-li psát o ní, ale konečně uváživ,
že můj bratranec považoval by toto za plagiát
svého Modrého velblouda, píši jen o panu domácím
Petránkovi...
S panem domácím Petránkem seznámil jsem se, jako
se všemi ostatními stálými hosty u Černého vola,
dík své výřečnosti a nevyjímaje ani hostinského
Rambu, který již leccos na světě slyšel, jsa
dokonce i na vojně u dragounů, kde z něho dřeli
řemínky, jak skromně tvrdil.
Napřed sedával jsem v koutku, naslouchaje různým
otřepaným anekdotám, které se vypravovaly u
protějšího stolu, různým žertovným hádankám,
které byly tak hloupé, že se všichni smáli a z
nichž jedna utkvěla mně v paměti. „Jak chytíte
nejlepším způsobem dva lvy?“ - „Chytíte tři a
jednoho pustíte.“
Naslouchal jsem též vážně slovním hříčkám kočího
Pejzara, který říkal: „Štěnice - ještě nic.“
Ale když já se vpletl do hovoru, tu nepopírám,
všichni byli u vytržení. Ponejprv, pamatuji se,
vmísil jsem se do zábavy, když hovořilo se o
politice, přičemž hostinský Ramba užil slova
„zlodějna...“
Vyložil jsem stručně a věcně, že nebožtík Tomáš
Kempenský byl obmezený člověk, když psal, že
dobře jest býti v poddanství. Pak jsem jim řekl,
že Tomáše Kempenského do češtiny přeložil Doucha
a když kočí Pejzar podotkl, že jednoho Douchu
stěhoval, získal jsem rázem sympatie všech.
Největších sympatií získal jsem si u pana
Petránka, který se vyjádřil, že nikdy neslyšel
někoho tak moudře mluvit. Byl zkrátka u
vytržení. A od toho večera naslouchal mým
výkladům s báječnou zbožností, neodvažuje se ani
poplácat tlustou paní Rambovou po zádech...
Těšil jsem se u něho takové vážnosti, že za
čtrnáct dní osmělil se rozškrtnout mně sirku a
koktal cosi, když jsem se revanžoval za týden. A
za tři večery nato, kdy vykládal jsem celé
společnosti o egyptských studentech, které dal
jeden král zazdít do pyramidy, prosil mne, zdali
bych nebyl tak laskav a nedovolil, aby dal mé
pivo napsat na svůj tácek.
Po delším váhání, což se velmi dobře vyjímalo,
řekl jsem: „Znám jedno přísloví, kterého užívají
v okolí Neapole: Chi riceve un beneficio, perde
la libertá, - což značí česky: Kdo přijímá
dobrodiní, ztrácí svobodu.“ Hovořil jsem proto o
významu slova dobrodiní pravě velmi moudře a
pochopitelně: „Dobrodiní značí, prokáže-li někdo
někomu něco dobrého, aniž by chtěl za to
odměnu.“
„Doufám však,“ pravil jsem, „že vaše vybídnutí
jest pouhým přátelským úkonem, pouhou
zdvořilostí a proto svoluji, aby mé čárky octly
se na vašem tácku, velectěný pane!“
Když potom za všeobecného vzrušení hostinský
Ramba připsal je na tácek pana domácího, řekl
jsem: „Vzpomínám si nyní na jednu svou báseň:
Dohráno, ztichly rozechvěné struny,
a osud píše tajemné své runy,
již mlčí spinet, já dumám o druhu,
kterého dosud ve světě neznám...“
Napadlo mně to jen tak a nemělo to žádnou
souvislost s předcházejícím, ale účinek mé
recitace byl velkolepý. Kočí Pejzar plakal,
pikolovi ježily se vlasy, pan Ramba, aby zakryl
své pohnutí, chytil ho za uši a křičel: „Ten
plyn špatně hoří!“, kamnář Kulíšek strčil cigáro
zapáleným koncem do úst, domácí Petránek koktal:
„Pěkné, velmi pěkné, pane spisovateli a
básníku!“
Od tohoto okamžiku mne dobrý ten muž zbožňoval,
což mne naplňovalo jemnou nadějí do budoucna,
neboť pan Petránek měl dům tříposchoďový, dvě
spořitelní knížky a jednu dceru, jménem Zdeňku,
hezounkou, roztomilou, na jejíž jemné tváři
nebylo znáti ani stopy, že její otec dříve
obchodoval vepřovým dobytkem, jsa „prasečkářem“,
jak hrdě o sobě říkal.
Byl jsem tedy úplně šťasten, ačkoliv musím říci,
že se Zdeňkou jsem nikdy nemluvil, což podotýkám
jedině kvůli tomu, že jsou mnozí lidé, kteří
když něco čtou, říkají: „Holka v tom musí být,
bodejť ne!“
Byla to jedině tedy jemná naděje do budoucnosti,
ačkoliv by bylo pro mne velkým morálním
vítězstvím, kdyby mladý spisovatel v začátcích,
jedině pro svou roztomilost a rozšafnost stal se
zetěm muže, který má dům o třech poschodích a
dvě spořitelní knížky...
„Pak bych vydal všechny své básně vlastním
nákladem,“ myslel jsem si a to mne sílilo v boji
s kapitálem.
Pana domácího jsem si úplně podmanil. Ať jsem
řekl cokoliv, považoval to za svaté. On, který
nikdy nic nečetl, stal se horlivým odběratelem
knih jakéhokoliv druhu. Mé názory si úplně
přisvojil. Vzdělával se stálým hovorem se mnou,
platil den co den mou útratu a užíval dokonce
cizích slov ve svém hovoru jako idol,
idiosynkrazie, olibanum čili kadidlo a podobně.
Namluvil jsem mu, že Rudolfinum jest tesáno z
jednoho kamene, věřil tomu, že Číňané znali
latinku dřív než my, věřil tomu, že země je
bublina a na té že je prášek jako moře, hory a
řeky, věřil tomu také.
Mohl jsem si přát něčeho víc?
Konečně poučoval jsem ho, aby ctil umění a
kupoval si obrazy. Vykládal jsem mu, co jest to
v malířství perspektiva, manýra a proporce. Vžil
se do těch hovorů tak, že jednoho dne
zčistajasna počal vykládat kočímu Pejzarovi, že
mistr Aleš má cosi japonského ve své proporci.
(Jeden umělecký kritik, který chodil k Černému
volu, od té doby tam již nikdy nepřišel a říkalo
se o něm, že se zastřelil, zanechav po sobě
psaní že když už každý referuje o umění, není ho
víc třeba na světě.)
Z pana Petránka stal se skutečný mecenáš.
Kupoval obrazy od mladých malířů, u menších
prodavačů obrazů sháněl zuřivě krajiny, akty...
A konečně pozval mne, abych u něho bydlel.
To bylo v té době, kdy jsem započal psát svůj
slavný obraz ze života, třívečerní kus o devíti
jednáních, pod názvem „Jsem vrah!“, který
začínal slovy: „Jsem vrah! Studoval jsem práva,
rodičové dřeli se na mne v malé krčmě...“
Když jsem se k němu přestěhoval a usadil se v
pokoji, který mně velkodušně nabídnul, naše
styky byly ještě přátelštějšími. Sedával celé
odpůldne u mne v pokoji, prohlížeje se zájmem mé
netištěné rukopisy nebo hovoře se mnou o věcech
všemožných, které mu slina přinesla na jazyk.
S jeho dcerou jsem nepromluvil ani slova. Nemohl
ji nijakým způsobem přinutit, aby i ona se mnou
byla šťastnou jako její otec.
„Lidé toho druhu, řekla včera,“ svěřoval se mi
jednou pan Petránek, „zůstávají v hospodách
dlužni, vypadají ošklivě s dlouhými vlasy a
štípají číšnice do brady.“
Tak soudila Zdeňka o mně.
„To se poddá,“ řekl jsem a hovořili jsme o
umění.
Pan Petránek přinesl mně jednoho dne její
podobiznu a postavil na můj stolek. „Nechť se
její očka smějí na vás,“ řekl jemně, neboť
poslední dobou počal básnit.
Podobizna Zdeňky dívala se na mne vskutku
roztomile.
Prozatím jsem jedl a dále pil a kouřil na účet
pana domácího, kterému jsem nyní dával lekce v
rytmice a veršování, což byla velmi těžká úloha,
poněvadž na „džbán“ rýmoval „zhasínat“.
Přijímal jsem též návštěvy závistivých přátel,
kteří nemohli pochopit, jak se vyjadřovali, proč
si vybral mecenáš právě takového hlupáka.
Až konečně můj přítel malíř Kubín mne zničil...
Přišel jednoho dne na návštěvu, prohlížel
všechno s jemnou pozorností a když odešel,
zpozoroval jsem, že podobizna slečny Zdeňky
zmizela se stolku.
„Nosím ji na svém, srdci, což dělávali rytíři za
středověku,“ vymluvil jsem se anachronicky panu
Petránkovi, když se po ní sháněl.
A toho dne přítel malíř Kubín pracoval již ve
svém ateliéru na obraze Lesní víla a lesní
muž...
Obraz malíře Kubína velmi se líbil. Víla
roztomilá, malovaná, jak ji pánbůh stvořil,
krásný akt, dostala se do výstavy a na tu
výstavu poslal jsem pana domácího se podívat...
A nyní prosím ctěné čtenáře, aby se nenudili,
když budu opakovat: S panem domácím Petránkem
rozešel jsem se velmi jednoduchým způsobem.
Navštívil mne v pokoji a mluvil se mnou trochu
rozčileně a konečně řekl: „S vámi zatočím jako s
každým sprostým chlapem atd. až...“
Pak mně narazili klobouk přes hlavu a já letěl
křiče: „Vaše zásady o lidskosti, pane
domácí?“...
Proč se to stalo?
Jednoduše proto, poněvadž v lesní víle poznal
pan Petránek svou Zdeňku dle obličeje...
Že mně její podobiznu tenkrát přítel Kubín
ukradl, nemusím dodávat.
A proto jsem letěl, tak rychle jako konec této
vzpomínky. |
