O policejním psu a ubohém stážmistrovi

Instruktor četnictva Jellinek jezdil po četnických stanicích a všude říkal: „Zaveďte si policejní psy pro službu bezpečnostní!“

Byl to starý pán, který vyslovil se kdysi proti této novotě, když však ministerstvo zeměbrany četníkům psy povolilo, tu plaval s proudem novoty a byl by se dal třebas rozkrájet za živa pro propagaci policejních psů.

Považoval za velké vyznamenání, když obdržel od ministerstva zeměbrany rozkaz, aby všude odporučoval psy pro službu bezpečnostní a uděloval pokyny pokud se týče chovu a výcviku.
Byla to těžká doba pro starého pána, když tak hladě si holou hlavu vykládal na jednotlivých stanicích četníkům, že zločinnosti ubývá s počtem policejních psů, a dodával: „Pozor, páni, při tom na kalhoty!“

O těch kalhotách se mu zdávalo po celé inspekční a instrukční cestě. Nedovedl si představit, proč by policejní psi své ošetřovatele nekousali vzadu do kalhot. Starý instruktor se totiž psů strašně bál.
A ke všemu měl nyní mluvit o vlčácích a dobrmanech, kteří z obrázkového sešitu, který vozil s sebou, strašně na něho cenili svůj chrup. V noci sahal si vždy na zadnici a zdálo se mu, že volá při tom na ministra zeměbrany: „Prosím, Vaše Exelence, račte se podívat!“

Jest však třeba zanechati instruktora četnictva Jellinka jeho hrozným snům a vyprávěti o tom, co stalo se na četnické stanici v Horním Trámově, když pan instruktor odtamtud odejel, podav obšírný výklad o policejních psech četnickému strážmistrovi Koletovi, s nezbytným dodatkem: „Pozor při tom na kalhoty!

Až do toho času žil starý četnický strážmistr Koleta na své stanici klidně a spokojeně.

V měsících, kdy rostou houby, sbíral hříbky a nakládal je. Když byly višně, nakládal si višňovku, když ořechy, nakládal si ořechovku. Celý jeho plodný život záležel v nakládání. Kdyby to šlo, byl by nakládal i vandráky, které chytil při žebrotě, nebo zloděje husí a slepic, zloděje dříví, po případě nějakého toho pytláka, kterého vedl občas do města na okres.

Po takové cestě napil se vždy višňovky a ořechovky, snědl něco nakládaných hříbků a zas byl spokojen. Pak šel do hospody u lesa, kam chodil starosta, promluvil s ním o boží úrodě a šel se podívat, co dělá šenkýřka.

S tou promluvil opět několik slov o sklizni a vyhlídkách letošního roku, prošel se vsí, obhlédl, co dělají jeho husy, slepice a jedna koza, a šel spokojeně ležet, napsav do deníku, který vedl hroznou němčinou: „Niks neujes. Ein Kerl in Stadt gebracht wegen das landštreijcheraj und ein Kerl mit dem Unterschriften nach Bezirksgerricht mitgenomen wegen eine Hase im Walde des verwaltungs ,Dvůr Unter Tramov.’ „A pak šel spát a spal tak klidně, jak může jen spát četnický strážmistr.

Až teď to najednou přišlo s tím zatraceným policejním psem. Předpisy a instrukce měl však pan Koleta v neobyčejné úctě, a proto jal se hluboce o tom přemýšleti, jak by si zaopatřil takového policejního psa. Při hlubokém přemýšlení vypil během tří dnů všechnu svou višňovku a konečně odjel na četnické velitelství, kde dostal náležité informace, že na četnické stanici v Rožmitále mají k předání několik štěňat z vycvičených rodičů.

Na štěstí mu to napsali na papír, jinak by si byl nepamatoval ani otce, ani matku. Otec jmenoval se Rolf von Altheim, matka Hexa von Blutentauf, po otci Harry von Breilfeld a po matce Wanda von Trautenstein, kdežto otec pocházel od Jose von Mühlbein a Trudy von Rilgergard.

Tak dostal četnický strážmistr Koleta jejich vnuka, kterého pojmenoval Miska z Rožmitálu. Bylo to erární štěně, požívající dle nařízení ministerstva zeměbrany ze dne 3. října 1908 státní subvence a ochrany, zaručené mu občanským zákoníkem.

Pan Koleta omládl. Miska z Rožmitálu byl sice nečistý chlapík, který na četnické stanici nešetřil ani úřední akta a deník, nicméně všechny jeho dobré vlastnosti počaly se přece jen pomalu, ale jistě vyvinovat. Byl po své babičce Trudě von Rilgergard, která nenáviděla otrhané lidi, a po svém otci Rolfu von Altheim, který vyzdvihoval na vandráky nohu. Rostl utěšeně a prvním jeho činem bylo, že zakousl vedle u souseda dvě slepice. Poněvadž soused takovou činnost policejního psa neuznával, praštil ho kamenem, ale potázal se se zlou.

Dle instrukcí četnických slouží v prvé řadě policejní pes k ochraně úřední osoby, totiž četníka, stejně jako jeho poboční zbraň. Zláme-li kdo četníkovi šavli, jest to veřejné násilí a zločin poškození erárního majetku, posuzováno mírně. (Jinak to může být i zločin vzpoury a zemězráda.)

Poněvadž soused přerazil Miškovi z Rožmitálu kamenem nohu, nemohlo se to sice považovat za zemězradu, ale za zločin veřejného násilí, poněvadž zde šlo o osobu požívající státní subvence, tedy o osobu nadační, dále o úředního vykonavatele bezpečnostních rozkazů, který jsa ve službě a opatřen z daleka již viditelným znamením úřední moci jest v tomto případě odškodněn potrestáním vinníka dle zločinu těžkého ublížení na těle. Miska z Rožmitálu, maje obojek na krku s nápisem: „K. k. Gendarmerie Post Ober-Tram“, stál ve funkci úředního vykonavatele bezpečnostních opatření a nařízení.
Dále bylo to třeba považovat i za zločin poškození erárního majetku, poněvadž Miska z Rožmitálu byl majetkem „K. k. Gendarmerie Post Ober-Tram“, propůjčeným dle subvenčního postupu strážmistru samotným ministerstvem zeměbrany.

Tohle všechno přišlo na mysl strážmistrovi Koletovi, když v noci přemýšlel o přeražené noze Misky z Rožmitálu.

Ráno šel k sousedovi pln odhodlání, neboť přítomnost policejního psa na stanici udělala z něho nejřádnějšího četníka, který nedbal přátelských styků se sousedem a který zavře vlastního otce, když ten dopustí se urážky úřední osoby.

„Dobrý den, Pátku,“ řekl, když vkročil k sousedovi do světnice, „přicházím kvůli policejnímu psu.

„Nu víte, ta bestie,“ odpověděl soused.

Strážmistrovi bylo, jako by ho někdo udeřil pěstí do nosu. Není pochyby, že muž ten dopouští se též urážky úřední osoby. „Ta bestie mně sežrala dvě slepice.“ - „Tak, sežrala?“ Bestie sežrala.

Dvojnásobná urážka! A strážmistr, ztráceje poslední zbytek sousedské lásky, řekl: „Jakáž pomoc, pane Pátku, tu věc vyrovnáme si u soudu. Oblečte se a pojďte!“

„Taky jsem chtěl jít do města,“ řekl soused Pátek, „půjdeme tedy s pomocí boží.“

Po celé cestě k okresnímu soudu mluvili spolu velice málo. Soused říkal pořád: „Ta bestie mně sežrala dvě slepice.“ A strážmistr odpovídal: „U soudu si tu věc srovnáme.“

Když přišli do města, tu předávaje souseda Pátka dozorci vězňů, řekl: „Dejte ho někam do lepší cely,“ a nechav udiveného souseda svalnatému dozorci, který ho cpal dolů se schodů k mřížím, odebral se vedle do přízemí k okresnímu soudci.

„Předvedl jsem souseda Pátka, který kamenem přerazil nohu mému policejnímu psu Miškovi z Rožmitálu, když mu tento roztrhal dvě slepice. Soused Pátek řekl, že mu ta bestie sežrala dvě slepice. Prosím, ta bestie, že sežrala, pane soudce.“

„Nu a jakou náhradu si počítá?“ otázal se soudce, „nemůžete se patrně srovnat. On tedy přišel s vámi, podat na vás žalobu na náhradu škody, není-liž pravda? Zavolejte ho sem. Ne, víte co, urovnejte to po dobrém. Byly ty slepice staré?“

Starý strážmistr Koleta vytřeštil na okresního soudce oči a jal se koktat o zločinu veřejného násilí, o poškození cizého majetku, o urážce stráže, o zločinu těžkého ublížení na těle a nakonec jal se vrčet a štěkat: „Haf, haf, vrr, vrr, haf!“ Pak omdlel.

* * *

Ubožák byl dán do pense a vzbuzuje v městském parku občas pozornost obecenstva. Jest to totiž ten pán, který občas se zastaví při chůzi a počne pro sebe potichu vrčet a štěkat.

Činí tak vždy, kdykoliv si vzpomene na policejního psa Misku z Rožmitálu.