|
Pro mnohého politika jsou jeho řeči kamenem
úrazu.
Má třebas řeč propracovanou, pečlivě uspořádanou
na svazečku úzkých papírků, které obsahují
hlavní body řeči přehledným způsobem, které jen
blíže vysvětluje a rozvádí a tu se stane třebas,
že jeden takový papírek mu vypadne a třepotavým
letem vznáší se daleko od řečníka mezi
shromážděné posluchače.
Tak ulétají myšlenky politika.
Dejme tomu, že právě na tomto papírku jsou ty
nejkrásnější názory na úpravu politických
poměrů. A ty názory jsou nyní pět metrů od
řečnické tribuny. Spojitost jest pryč. Řečník
nemůže, ačkoliv vidí, jak jeho nejkrásnější bod
řeči odletuje, zvolat: „Prosím, kdo našel ten
papírek, ať mně ho odevzdá, abych mohl v řeči
pokračovat.“
Chvíli se zarazí a pak pokračuje dál a poněvadž
jen málo řečníků dovede mluvit ex abrupto,
následuje aspoň částečná blamáž, která začíná
koktáním a soustavným opakováním slov.
Málokdo si dovede pomoct z té situace
rozpuštěním schůze, což je nejlepší prostředek,
jak zachránit se před blamáží všeobecnou.
Ocitne-li se z vás někdo v takové situaci, že
vám dojde spojitost vět, tu je nejlepší, když
budete pobuřovat, když promluvíte proti
veřejnému pokoji a řádu tak neomaleným způsobem,
by konečně došla trpělivost vládního zástupce a
on schůzi rozpustil.
Místo blamáže sklidíte ovace a chcete-li ještě
větší obliby získat mezi posluchači, dáte se
násilím vyvléct strážníky ze sálu.
Horší je, když vám nenapadne vůbec nic takového.
Máte už to na jazyku, vládní zástupce s
potěšením se dívá, že řeknete něco nedovoleného,
ale vaše myšlenky se pletou, vy mluvíte
nesmysly, ale nemůžete přijít na něco hezky
ostrého. Chytne vás strach, pletete páté přes
deváté a již také vidíte znepokojení v davu a
slyšíte výkřiky: „Už dost!“
Zmlknete, a ačkoliv jste vlastně nic dosud
celkem neřekli, ukloníte se a zvoláte pateticky:
„A to jsem vám chtěl říci, přátelé!“
Tak jsem jednou pozoroval jednoho řečníka. Právě
toto se mu stalo, část jeho řeči přilétla k mým
nohám, a když jsem onen papírek zvedl se země,
přečetl jsem si: „Zákon z roku 1883. Oktrojování
ústavy. V těch věcech nestrpí odkladu
spravedlivý náš požadavek. Mluvit o vyrovnání s
Uhry. Vyprané prádlo. Zahřmí uragán.“
To všechno řečníkovi ulítlo a on sestoupil z
tribuny bledý jako mrtvola. Chápal jsem to
všechno, jeho truchlivou situaci jsem vyciťoval,
lépe ji nemohl jistě nikdo vystihnout. Na ty
jeho oči, když počal koktat, nezapomenu. Zírala
z nich hrůza, úděs, zřejmě mluvily: „Dorazte
mne!“ Mít revolver, byl bych mu tenkrát tu
přátelskou službu prokázal.
Zajisté že všichni političtí řečníci mně dají za
pravdu, ovšem ti, kterým se podařilo někdy
krásně v řeči se zarazit.
To jest strašného něco, taková politická
řečnická dementia náhlá.
Můj známý zažil též něco podobného. Vykládal na
schůzi státoprávníků svůj poměr ku Hradčanům.
Jak se on dívá na Hradčany a na královský hrad a
najednou se zarazil, vytřeštil oči a umlkl. Pak
oči přimhouřil a mlčel dál po hroznou dobu a po
tom trapném intervalu teprve zase mluvil,
začínaje slovem avšak.
Vysvětloval to tak, že náhle v proudu řeči
nemohl si vzpomenout na slůvko avšak. Ten hrozný
zápas s vybavením toho slůvka, kterého nutně
potřeboval, způsobil náhle, že nejen to slůvko
mu zmizelo z paměti, ale vůbec vše a jen že mu v
té trapné chvíli napadalo: „Kdybych tak seděl
doma na pohovce a kouřil a pil kávu.“
A posluchači? Ti čekali, co zatím velkolepého si
nevymyslí řečník v té přestávce a konečně
slyšeli to krásné slovo avšak.
A to je právě jedno ze slůvek, kterých řečníci
používají k zahájení řečnického obratu.
Slyšel jsem to slůvko bezpočtukráte. Jednou ve
spojitosti s touto krásnou větou: „Oni myslí, že
se dáme, avšak my se nedáme.“
Chtěl to říct co nejsilněji.
Co říkáte této větě: „Alébrž právě proto,
poněvadž přece ovšem vůbec vláda...“
Dál to komisař už nemohl snést a schůzi
rozpustil. Někteří policejní komisaři jsou v
tomto ohledu velice nervózní.
Pamatuji se na výborného řečníka, který pohrával
si s vládním zástupcem. Řekl: A nyní nám nezbývá
nic jiného než prohlásit, že my to všechno
roz... Zamlčel se, zatímco shromáždění radostí
dupalo a tleskalo.
Zástupce vlády už vstal, když řečník pokračoval:
„Rozumným způsobem uvážíme.“
Nejzajímavější je však sledovat stenografické
protokoly řečí, pronesených v poslanecké
sněmovně. Vybral jsem několik takových pěkných
ukázek, jak člověk se najednou může zapovídat a
pak řekne vše, co mu slina přinese na jazyk.
„Slavná sněmovno: Ad vocem přivezení do Rakous
dobytka holandského prohlašuji, že živ dlouho
mezi holandským dobytkem, musím atd....“
„Mně není naprosto jedno, postaví-li se
ministerský předseda na hlavu, tím nezíská jistě
větší vážnosti.“ A jeden český poslanec, již
zemřel, zvolal ve své řeči: „A proto ať Němci
pamatují na naše české přísloví: Kdo jinému jámu
kopá, ten si ucho utrhne!“
Mluvilo se o splavnění Visly. Otázka vodocestná,
a jeden český poslanec zvolal v rozčilení: „A my
žádáme, aby vláda postarala se u nás o splavnění
Vislv z Prahy až na Budějovice!“
A jak se vládě povoluje všechno, o tom mluví
tento úryvek z řeči jednoho opozičníka: „Ačkoliv
jsem zásadně proti povolení těchto daní, musím
prohlásit, že proti tomuto návrhu vládnímu nic
nemám a to z těchto důvodů...“ |
