Každý soudní referent jest zajímavou figurkou na
chodbách soudu. Zdraví všechny dozorce, pak rady
soudu a soudce, a znal jsem jednoho referenta,
který pozdravoval dokonce i obžalovaného velice
uctivě. Přiznávám se, že tou komickou figurkou
byl jsem já. Viděl jsem ve všech zlodějích,
loupežných vrazích svůj chlebíček. Zejména když
to takový lupič dobře provedl a ještě přitom
vyvedl nějaký škandál u soudu, jako mrštil
krucifixem po panu předsedovi a podobně,
přátelsky jsem mu kynul rukou a usmíval se
významně na něho. Zlatý člověk, z toho bude zas
sloupec, to je nových sedmdesát řádků. Kdyby byl
pomlátil celý soud, byl bych měl ještě o sloupec
víc. To bych se nezdržel a byl bych mu ještě tu
jeho lotrovskou ruku srdečně stiskl.
Soudní referenti nedívají se na obžalovaného
pravidelně jako na lotra.
Jen tu a tam občas nutno obecenstvu říct, že
včera stál před soudem lotr nejhoršího druhu,
což omastí se ještě citátem z nějakého světového
autora, poukáže se na nějaké drama světové
pověsti, a když jste vylíčili takového lotra co
nejhrozněji, udělali z něho vyvrhele lidské
společnosti že by ani pes kus chleba od něho
nevzal, porota vám ho osvobodí a v musíte psát
znova, a napíšete nyní opak, ze totiž těžce
zkoušenému muži dostalo se konečně
zadostiučinění osvobozujícím výrokem poroty.
Nejhorší je, když myslíte, že bude obžalovaný
doopravdy odsouzen. Jeden můj známý lehkomyslně
napsal: „Vrah Křepelák byl odsouzen k smrti
provazem.“ Hádali jsme také všichni na provaz,
ale dopadlo to tak, že onen přítel musel napsat
opravu: „Včera se vloudila nedopatřením tiskárny
do našeho listu do soudního referátu zpráva, že
vrah Křepelák byl odsouzen k smrti provazem.
Opravujeme nyní dodatečně, že pan Křepelák byl
osvobozen a propuštěn na svobodu a jeho pověst
že byla rehabilitována. Chyba stala se tím, že
náš referent p. Hošek měl připravený výsledek
přelíčení s vrahem Moučkou, které se bude konat
v příštím porotním období, a v tiskárně byli oba
obvinění zaměněni.“
Mně samotnému se zas přihodilo, že jsem
osvobodil jednoho chlapíka, a k svému údivu jsem
se dozvěděl teprve druhého dne z jiných novin,
že byl odsouzen do žaláře v trvání 12 let.
Byl jsem tedy nucen napsat: „Svůj referát o
včerejším líčení se Zlíhem pro podvody
doplňujeme, že obžalovaný Zlíh byl osvobozen od
trapné nejistoty, jak to s ním dopadne, již po
deseti minutách, za kterou krátkou dobu soudcové
z lidu se poradili, a dozvěděl se po jich
návratu, že porotci odpověděli na první hlavní
otázku, stejně jako na druhou otázku dvanácti
hlasy ano, takže byl Zlíh odsouzen do těžkého
žaláře v trvání 12 let.“
Porotě člověk nesmí věřit. Jedině když vidí, že
páni porotci pláčou, může klidně napsat: „Nato
byl propuštěn na svobodu.“
Jednou se stalo, že jeden obžalovaný křičel:
„Páni soudci z lidu, pěkně jich prosím, já mám
pět dětí, já mám deset dětí, já mám patnáct
dětí, já mám dvacet dětí!“ Ani jedno oko
nezůstalo suché. Jen my soudní zpravodajové
tvářili se strašně vážně a zahloubali se do
spisu obžalovacího.
Tyto obžalovací spisy jsou cennými literárními
díly. Někdy jsou jednoduchým a prostým slohem
psány, jindy opět psány slohem velice spleteným
a opět někdy poeticky, dle toho, kdo je
sestavuje na c. k. státním zastupitelství.
Vezměme si příklady: Tak viní spis obžalovací,
že zúmslným opatřením prostředku přispěl k
bezpečnému vykonání toho, že X. Y. úmyslně něco
předsevzal, činěním shora uvedeným, ovšem v ten
smysl, že předsevzav činění, tak dělal, že
jednal.
Nebo píše státní zástupce poeticky, že X. Y.,
ukrývaje se nepravou tvářností poctivého
člověka…
Nebo opět zní žaloba: Bylo to za krásného
červencového jitra, kdy policejní strážník č.
182 Josef Jakubec v ranním úsvitu vycházejícího
slunce pozoroval za stromem rozložitého,
košatého dubu ukrývati se v nejasných obrysech
obžalovaného.
Toť literární dílo, o tom není sporu. Tu se čte
vlastně povídka před všemi posluchači a
obžalovaný musí rozhodně být hrdým na to, že
jest opěván státním zastupitelstvím.
Jinými ovšem jsou posudky soudních lékařů.
Jednou jeden obžalovaný, který velice
rafinovaným způsobem připravil spoustu lidí o
200 000 korun, byl vylíčen v posudku takto:
Obžalovaný dělá dojem blbého člověka.
Na tomto pak obhájce jeho zosnoval celou
obhajovací řeč. Slyšeli jsme: „Páni porotci,
podívejte se na toho blbce, to je kus blba.
Děkuji pánům znalcům, že ho skutečně prohlásili
za učiněného idiota.“
Obžalovaný také děkuje.
Mezi řečí veřejného žalobce a obhájce jeví se
velký rozdíl. Pan veřejný žalobce tvrdí, že není
obžalovaný blbcem, že jest to velice rafinovaný
podvodník.
Obžalovaný vrtí hlavou. Nebývají to naoko dobré
poměry mezi veřejným žalobcem a obhájcem. Někdy
slyšíte, že veřejný žalobce tvrdí, že obhájce
svádí pány porotce ku křivé přísaze, naproti
tomu obhájce nařkne veřejně veřejného žalobce z
třídní nenávisti, náboženské nesnášenlivosti a
jiných pěkných věcí a žádá, aby bylo
protokolováno, že byl vinen ze svádění pánů
porotců.
Bývá to velice zajímavé, když pak, zatím co
porotci se odebírají k poradě, oba soupeřové
mluví spolu velice přátelsky, procházejí se po
chodbě, usmívají a veřejný žalobce táže se
obhájce: „Co byste dělal s tím protokolovaným?“
A obhájce odpovídá něco velice neestetického.
Zajímavé jest slyšet výkřiky odsouzených.
Obyčejně křičí: „Já jsem nevinen!“ Ale jednou
jeden obžalovaný a osvobozený zloděj, stojící
před porotou, zvolal: „Tak jsem to ukradl,
přiznal jsem, nic mně nepolehčuje, a když nyní
jsem si chtěl na stará kolena odpočinout, tak
osm hlasů je ne, a jen mizerné čtyry hlasy ano.
To je divná spravedlnost.“
A stařeček zloděj podíval se pln důvěry na
veřejného žalobce s jiskrou naděje, že přece
alespoň ten pán bude něco namítat a že přece ho
nepustí ven na svobodu, kde není nikoho, kdo by
mu podal něco k jídlu, nemluvě o přístřeší.
A veřejný žalobce prohlašuje, že nic nenamítá
proti propuštění obžalovaného na svobodu, a
stařeček vykřikl: „Tak i voni?“
A v přízvuku jsem vycítil, že tak tragicky ani
Julius Caesar nevykřikl na Bruta: „Et tu mi
fili?“ „I voni, pane Brute?“ |