Bylo to předloni, když z nedostatku peněz šel
jsem pěšky z Terstu přes Alpy do Prahy.
Vandroval jsem, což předpokládá, že jsem
fechtoval. V Lubně ve Štýru zastavil jsem na
silnici tři muže, kteří vyhlíželi jako turisti,
a prostým způsobem: Ein armer Reisender žádal
jsem je o podporu. Ti lidé byli Francouzi a
odpověděli mně s úsměvem, že také nemají ani
krejcaru, ale ne že by snad nemohli mít peníze,
oni si peněz vůbec s sebou na cestu nevzali,
ačkoliv peníze mají, neboť oni považují za svou
svatou povinnost bez krejcaru procestovat celý
svět. „Nous sommes sportsmens,“ pravili ti hoši
a dali mně na památku pohlednice s jejich
fotografiemi.
„My jsme sportovníci.“ Na to si vždycky
vzpomenu, když tak dívám se na ty pohlednice.
Jim bylo sportem jít po světě bez krejcaru a mne
velmi mrzelo, že musím těch 600 kilometrů jít
bez peněz, pěšky. Pro mne to bylo nutností, pro
ně zábavou. Zajisté! Sport znamená zábavu. Ale
znamená též něco jiného. Sportem jsou veškerá
tělesná cvičení, která mají za účel osvěžení
těla i ducha, tělesná cvičení dobrovolná.
Pro anglického státníka Gladstona bylo sportem,
když kácel stromy ve svém parku, ale pro
drvoštěpy není sportem rubání stromů.
…
…[zabaveno]
…
Jedna anglická královna šila ze sportu slintáčky
pro děti svých poddaných. Tyto slintáčky dostaly
jen děti nejhodnějších občanů, kterým nenapadlo,
aby je poslintali, poněvadž ruka králové je
obroubila.
Ruský car Ivan Hrozný pěstoval jiný sport, který
přinášel mu velké osvěžení po panovnických
starostech. Dával své dvořany čtvrtit a mučit a
sám prováděl též tělesná cvičení, jako
vlastnoručně vězňům lámal nohy a ruce, vytrhával
jazyk z úst a podobně. Šel jedině ve šlépějích
římského císaře Nerona, pro kterého bylo sportem
zapalovat Řím a upalovat nepohany.
Jeden dánský panovník ve století sedmnáctém měl
slušnější sport. Vyhazoval do vzduchu hrušky a
chytal je do svých otevřených královských úst.
Jednou se mu to nevyplatilo. Hruška uvízla mu v
hrdle, a poněvadž dvorní etiketa vyžadovala, aby
se královský lékař, než jde ke králi, vyzpovídal
a přijal Tělo Páně, udusil se zatím dánský král.
Někteří panovníci provozovali ten sport, že dali
odbojné pány přivázat ke stromům v lese a pak na
ně stříleli z luků, jiní na naproti tomu byli
zachváceni horečkou pracovat, jako rusky car
Petr Veliký, který ze sportu dělal nádeníka, a
když ho to omrzelo, vrhl se na jiný a starý
sport všech panovníků, všech věků a všech
národů, na válečnictví.
Dějiny české podávají o tomto sportu mnoho
pěkných příkladů. Tak král Jan Lucemburský byl
takovým válečníkem sportovcem. Najal si žoldnéře
a jezdil tak dlouho po světě a válčil, až
ztratil jedno oko. Pak na chvíli přestal ten
sport pěstovat. Za nějaký čas zastesklo se mu
znovu po rvačkách a jel zas. Ztratil druhé oko.
Když byl slepý, válčil dál, až konečně slepému
sportovci českému udělali konec angličtí vojáci
u Kreščaku. Na památku toho, který pobíjel lidi,
až sám nalezl přiměřenou odměnu, stojí tam na
poli kreščackém pomník, který posiluje styky
česko-francouzské a který dal příležitost p.
Hantichovi k nadšenému článku.
Ve spisech mládeže nacházíme mnoho zmínek o
různých sportech panovníků. Přečtěte si, prosím,
tyto články: Malý princ jde v průvodu svého
táty, krále, na procházku. Najednou uvidí
žebráka, který má klobouk v ruce a prosí o
almužnu. Tatínka krále něco napadne a pošle
synáčka aby vzal žebrákovi klobouk a žebral za
něho. Kolemjdoucí házejí peníze, peníze prší,
princ má radost, král má radost, sami nedali
žebrákovi nic, žebrák pláče a nakonec to čtou
děti v obrazech z mocnářství pod názvy:
„Šlechetný čin následníka trůnu“.
To jsou sporty v panovnických rodinách.
Pro rodiny lidí, kteří nemají titulu královského
a nejsou pomazáni, dnes nepanuje mínění, že by
činnost sportovní jednotlivých členů se ztratila
bez poznámek pro veřejnost. Listy, které dnes
opomíjejí zmiňovat se o oné sportovní činnosti
panovníků, přinášejí obšírné referáty o
občanských sportech. Listy mají své zvláštní
sportovní rubriky, které obecenstvo čte raději
než zprávy o činnosti parlamentu, ačkoliv nechci
říci, že by pro posluchače na galerii sněmoven
nebyly časté ty návštěvy sportem, řekneme-li, že
sport je zábavou.
Všimněte si rubrik: kopaná, lawn-tennis, šerm,
atletika, turf, cyklistika, automobilismus atd.
atd.
Svět vymýšlí si stále a stále nové sporty…
Sportovní listy rostou jako houby po dešti, lidé
nadšeně tleskají vítězům ve sportu, lidé kupují
si sportovní almanachy, čili jinými slovy:
společnost přepíná dnes význam sportu!
Máte u nás: Slavie je nejlepším mužstvem v
kopané v Evropě kromě Anglie, či byla. A naše
listy chválíce vítězství její s cizími mužstvy
psaly o nich jako o něčem, co pro národ český má
dalekosáhlý význam. Úvodníky byly věnovány
fotbalovým stykům česko-dánským, připletli do
toho Svatopluka Čecha, který napsal báseň Dagmar
o Češce manželce dánského krále ve středověku. A
to všechno jen proto, že Dánové hráli se Slavií.
Nescházelo už nic jiného, než aby nějaký
nadšenec byl napsal do „Máje“ báseň:
„Tak z Anglie nám druhé vzejde slunce,
Wiklefa Hus se učil znát,
a po sta letech boží bojovníky
Anglie učí fotbal hrát.“
Ovšem z Anglie pochází slovo sport, z Anglie
pochází kopaná. Kopanou Češi zaujali první místo
v řadě kulturních národů, Slavie dala za svou
celou činnost cizím mužstvům přes 4000 branek. A
z Anglie byl Wiklef, Wiklefa znal ze spisů Hus.
Jaké smělé kombinace pro naše měšťácké žurnály.
To je všechno ovšem sportu nedůstojné, takové
přepínání sport znehodnocuje.
Sport má býti jakýmkoliv tělesným cvičením,
které přináší pro toho, kdo jistý sport
provozuje, nejen zdravotnický prospěch, ale i
duševní osvěžení. Tělocvik sportem. Sportem
vycházky do přírody. Sportem atletické zápasy a
podobně. Ale nikdy sportem v pravém slova smyslu
není hra na kulečníku, ping-pong a jiné podobné
hry.
Sport má sloužit k otužení těla. Sportem je
plavení, sportem je házení diskem.
Po těžké práci duševní i tělesné takové sporty
jsou nejen osvěžením, ale i nutností v zájmu
zdraví.
Pochody v čistém ovzduší, kde není dýmu z
továren a šachet. Vycházky do kraje.
Po práci sport. To každý chápe! Ale za své
zaměstnání považovat sport, pak sport není již
tím, čím má býti, ale zvrhne se na ztřeštěné
shánění něčeho, čím by si měšťácká společnost
ukrátila dlouhou chvíli, zatím co jiní se na ni
dřou.
Sport patří všem! |