I
U tyrolské obce Oberwaschbärental nalézá se
rozcestí. To by samo o sobě nebylo nic
pamětihodného, ale na tom rozcestí je sloup a na
tom sloupu obraz, velký obraz muže, držícího v
ruce bič. A pod tím obrazem stojí psáno:
„Heiliger Hyldulf, ora pro nobis!“
Obraz sám nepostrádá zajímavosti, poněvadž bičem
ukazuje sv. Hyldulf na Unterwaschbärental, tváře
se jako soudce. Další zajímavost leží v tom, že
obraz namaloval potulný lakýrnický pomocník,
když u starosty hostinského v Oberwaschbärentalu
udělal pořádný cech, a nemoha zaplatit, ocitl se
před dvojí možností: „Bud poslechne starostu a
namaluje: „Nějakého svatého, který by hrozil
bičem na Unterwaschbärental, poněvadž v té obci
jsou samí lotři a nepřátelé obyvatelů
Oberwaschbärentalu, nebo poputuje do vězení.“
Ubožák přistoupil na první podmínku a o chlebu a
vodě namaloval světce. Když světce namaloval,
byl otázán, jak se ten svatý jmenuje. Nevěděl,
ale za chvíli si na štěstí vzpomněl, že má v
Linci strýčka, který se jmenuje Franz Hyldulf, a
tak napsal na obraz třesoucí se rukou: „Heiliger
Hyldulf“, k čemuž dopsal oberwaschbärentalský
kostelník to úpěnlivé: „Ora pro nobis!“
Na celém obrážeje to tedy zajímavé, že strýček
potulného lakýrnického pomocníka stal se rázem
svatým a že řada světců byla rozmnožena o jednu
typickou figurku a obyvatelé
oberwaschbärentalští byli uvedeni v omyl, když
se modlili k sv. Hyldulfovi s pevnou důvěrou, že
skutečně ten svatý existuje. Ale v nepřátelské
obci Unterwaschbärentalu vypátral tamější farář,
prohlédnuv abecední seznam světců, že sv.
Hyldulfa není mezi nimi.
Oberwaschbärentalští považovali to za urážku.
Předně farář z Oberwaschbärentalu byl osobním
nepřítelem souseda, když s ním hrál piket, tak
vždy prohrál, a za druhé farář
oberwaschbärentalský prohlásil na zprávu
odporující tvrzení souseda, že sv. Hyldulf
nemusí být v abecedním seznamu svatých, že
dostačí, když se spolu s vyvolenými raduje na
nebesích a na křižovatce hrozí bičem na
Unterwaschbärental. Ostatně ať si v tom
nevěřícím hnízdě říkají co chtějí, třebas i s
duchovním pastýřem, který v piketu fixluje
karty, sv. Hyldulf bude dál orodovat za všechny,
kteří vroucně se před jeho obrazem pomodlí a
nějaký obnos vhodí do pokladničky, upevněné na
sloupu.
A tak každou sobotu chodil kostelník vybírat
krejcary z pokladničky. Lotři v
Unterwaschbärentalu říkali, že horní pan farář
potřebuje peníze do karet. Bylo to celkem pro ně
nepříjemné. Sv. Hyldulf dělal konkurenci jejich
svatému na jejich křižovatce sv. Wolmarovi,
kterého Oberwaschbärentalští přestali rázem
ctít, když měli vlastního.
Opovržlivě dívali se na sv. Wolmara, a šli-li
kolem, nevzpomenuli modlitbičkou poprosit sv.
opata z města Boloně, aby chrániti ráčil jejich
brav od náhlého moru, pádu a naduření.
Zato za večerů, když slunce ještě naposled
zabarvilo ledovce na Alpách, když na almě
uléhaly krávy do ohrady, zvoníce zvonky, tu
zastavili se před sv. Hyldulfem a vroucně
prosili, aby provedl je šťastně tímto hříšným
životem ku věčné spáse, aby pak mohli po smrti
věčně se radovat a věčně pít rozpuštěné máslo,
tu pochoutku všech katolických poslanců z Tyrol
a Vorarlbergu. ,,A chraň, sv. Hyldulfe, nás i
náš dobyteček od pádu a nabubření. Ora pro
nobis, holarió, holarió! holari, holari,
holarió.“ Jódlovali na zlost
unterwaschbärentalským. Co zbývalo těmto? Ve
svých hospodách pít na zlost a rouhat sv.
Hyldulfovi.
Dál už to tak nemůže jít. Sv. Hyldulf musí být
potupen. Někteří se lekali. Nač ho tupit
veřejně. Lepší je vždy nechat si zadní vrátka
otevřena k ústupu. Což kdyby tak se stalo, ovšem
nedej pán bůh, a sv. Hyldulf skutečně existoval.
Samo sebou se rozumí, že se těmto polovičním
nepřátelům světce a zbabělcům rozbily hlavy.
Kovář unterwaschbärentalský, Antonín Kümmeli,
prohlásil po bitvě; „Já potupím sv. Hyldulfa.“
A tak se stalo, že druhého dne nalezli
Oberwaschbärentalští svého světce zohyzděného.
Ta ruka, která hrozila bičem na
Unterwaschbärental, byla zamalována černým
terpentýnovým lakem.
Byl jednoruký. Kdo to viděl u
Oberwaschbärentalu, plakal. Babičky, kostelník,
dědečkové, sedláci, děti, farář, celá ves.
A téhož dne odpůldne o třetí hodině rozlétla se
v Oberwaschbärentalu podivuhodná zpráva.
Kovář unterwaschbärentalský, Antonín Kümmeli,
před půl hodinou strčil při řezání ruku do
řezačky a stroj mu ji uřízl.
Najednou se všem rozjasnilo. Stal se zázrak. V
Unterwaschbärentalu panovalo zděšení. Farář
odebral se k starostovi, a klesaje na lavici,
řekl tato tři slova: „Svatý Hyldulf
promluvil...“ Bylo to hrozné a nic nepomohlo, že
kovář, když neopatrně strčil ruku do řezačky,
byl opilý a že říkal, když přišel k sobě: „Na
mou duši, já to nebyl, já jsem tu ruku
nezamaloval. Ať se na místě propadnu. Ať mě raní
mrtvice. Já to nebyl. Kriste na nebi, vždyť já
to nebyl!“ Nikdo kováři nevěřil.---
II
Zatím se kovář uzdravil a byl už také soudem
odsouzen pro zhanobení světce. Všechny tyrolské
katolické listy psaly o něm jako o zhovadilci.
Marné bylo jeho tvrzení, že celou noc spal a že
doma neměl ani trochu černého laku. Věc byla
přece tak vyložená, že v tomto případě nelze ani
připustit důkaz alibi. Italský orgán
duchovenstva přinesl pojednání o sv. Hyldulfovi
s datem, kdy umřel. Ku cti tohoto listu budiž
podotknuto, že z něho neudělali mučedníka.
V Inšpruku dali se dva židovští vetešníci
pokřtít.
Obrázkové časopisy přinesly fotografii obrazu
sv. Hyldulfa a fotografii jednorukého
kováře-zhovadilce.
Pokřtění židovští vetešníci usadili se v
Oberwaschbärentalu, založili si tam obchod a
vydali pohlednice s pohledy na okolí. Ještě bylo
třeba najít v blízkosti sloupu s obrazem světce
pramen léčivé vody.
Bohužel, farář dal rozkopat celé okolí, a
nepřišli na vodu.
Bylo třeba tedy přestavit sloup někam k vodě.
Farář nelenil a dal sloup s obrazem postavit k
studánce do své zahrady s odůvodněním, že tam
bude chráněn před zlomyslným poškozením.
Současně zavěsil kostelník pět pokladniček při
vchodu do zahrady, dvě na zvláštní sloup u
studánky a dvě k té jedné stávající pod obrazem.
První týden vybral tři sta zlatých a za tento
obnos dal studánku vyzdít a vyčistit. Vše
nasvědčovalo tomu, že z Oberwaschbärentalu stane
se dobré a výnosné poutnické místo.
Ba z Unterwaschbärentalu už se ani nemodlili u
svého sv.Wolmara.---
III
Zatím tvrdil stále odsouzený kovář, že je
nevinen. Byl tak drzý, že se odvolal. Zpráva
tato vyvolala v obou obcích roztrpčení.
Tu jednoho dne nastalo nové překvapení. Ráno
našli sv. Hyldulfa, jak se dívá do světa modrýma
očima, místo černýma. Byla to sice jen šmolka,
ale vypadalo to pěkně. A za tři dny nato narodil
se starostovi v Oberwaschbärentalu kluk a ten
měl krásné modré oči jako jeho táta i máma. A
toho dne přiběhl šťastný otec na faru a pravil,
líbaje ruce faráři: „Stal se nový zázrak. Tak
jsem přemýšlel o tom kováři. Když zbavil sv.
Hyldulfa ruky, ztratil ji sám. Tak jsem si
myslel, máš modré oči, narodí se ti dítě, a kdo
ví, jaké by to mělo barvy. Chtěl jsem modré. A
tu mně napadlo, že když sv. Hyldulfovi obarvím
oči na modro, že dítě se narodí s modrýma,
stejně jako ten kovář přišel o ruku, když ji
odňal světci. A sv. Hyldulf vyplnil mé přání.“
Tento nový zázrak způsobil pravé pobouření ve
vesnici a ráno objevil se obraz světce pokropen
pestře vápnem a hlinkou.
To chtěl mít kostelník kropenaté tele. - Jestli
se mu jeho přání vyplnilo, nevím, stejně jako
nevím, jak to dopadne s odsouzeným kovářem,
neboť odvolací soud vyžádal si právě dobrozdání
církevního dějepisce, zdali svatý Hyldulf
skutečně existoval. Jen tolik vím, že Franz
Hyldulf má naproti nádraží v Linci hospodu a že
se nesmírně diví, proč má najednou dvě křestní
jména.
Heiliger Hyldulf, ora pro nobis! Holarió,
holarió, holari, holari, holarió... |
