O UPŘÍMNÉM PŘÁTELSTVÍ

Někdo už má v životě takovou slabost, že když potká svého známého, zve ho k sobě co nejupřímněji v prvním návalu jakéhosi rozněžnění. Vzpomíná přitom na různé maličkosti, jak se například dívali jednou společně z kavárny, když naproti padl kůň. Pak se přejde na věci, které sice nedělají zvláštní čest těm, kteří je prožili, ale poněvadž nejdéle se uchovají v paměti, přijdou samozřejmě na řadu.

„Pamatuješ, jak jsme se zachovali nepěkně k slečně Zdeňce?“

Je v tom tolik tepla bývalého přátelství, že všechna darebáctví, která provedli spolu, defilují před nimi. Uznávají, že neprovedli opravdu nic šlechetného po tu dobu, co se spolu stýkali a ten, který zve druhého na návštěvu, počne to vše najednou odmítat od sebe a zahánět tvrzením, že teď ovšem je jinak. Oženil se, má dva chlapce a jeho paní bude mít opravdu velkou radost, když uvidí přítele svého muže z mládí.

Obyčejně se přitom ujišťuje, že vyprávěl jí často o něm mnoho hezkého. Každý však ví, jak se doma ženám vypravuje o přátelích. Snažíme se přitom udělat ze sebe anděly. Své ženě jsem o každém svém známém říkal, že pije rum. Někdy jsem též učinil výjimku a říkal jsem kvůli změně, že ten a ten můj přítel je hotový nemrava. Přitom jsem chodil po pokoji a dával pozor, abych neurazil kapsou svého kabátu rohy u podstavce soch, poněvadž jsem tam měl láhev koňaku a v druhé kapse jsem měl psaní od jisté gymnazistky.

Jest podivuhodné, co si všechno manželky nezapamatují o přátelích svého muže.

Šli jsme jednou se ženou procházkou a když nás pozdravil kolemjdoucí pán, řekl jsem, že jest to mladý Krámský. „Už vím,“ pravila žena, „to je ten, co otrávil kdysi onu číšnici, s níž měl známost.“

„Kdopak ti ten nesmysl povídal, miláčku?“ otázal jsem se udiven.

„Tys mně to sám o něm vyprávěl.“

Byla z toho hádka a když jsem říkal, že to není pravda, pustila se do mne, že prý se takového lotra ještě zastávám.

Za těchto známých okolností všesvětových nebylo mně příliš milé, když profesor Gardowski (jméno úmyslně měním, aby se nemusel za sebe stydět) objevil mne na jedné z cest, které podnikáme s přítelem Billem po střední Evropě a ujišťoval, že o mně velice mnoho hezkého vyprávěl své ženě a že jistě bude míti velikou radost, když mne i mého přítele pozná.

Pak mluvil dále v nepřerušovaných výrazech radosti nad tím nenadálým shledáním, mluvil o tom, že bude si pokládat za čest, když objevíme se u něho a že se to samo sebou rozumí. Má prý také dva hochy, které až uvidíme, sami z nich budeme mít radost. Pivo není sice v místě příliš dobré, ale že můžeme jít hned s ním do jisté restaurace, kde právě zemřela hostinskému žena. Ten je nad tím tak zoufalý, že nemá ani myšlenky, aby pivo kazil. Celé město že tam dneska bude.

Taková rada jest na cestách neocenitelná.

Můj přítel Gardowski roztál v té maloměstské hospodě ještě víc. Domluvili jsme se, že jednou jsem ho chtěl v Praze dát vyloučit z jedné pivnice. On si pak vzpomněl, jak mě tenkrát chtěl uhodit sklenicí. Objevilo se též, že zná přítele Billa z novin a dokonce že se s ním kdysi přel u Brejšky kvůli nějaké planetě. V družném rozhovoru setrvali jsme až daleko přes půlnoc, když náhle přítel Gardowski počal podivně hovořit o tom, že zapomněl vzkázat domů, že přijdeme, takže není nic připraveno. Ostatně to nevadí, zde mají též pokoje pro cizince v prvním patře a pak bude lepší, když vše se předem připraví. Kromě toho jeho manželka již asi spí, poněvadž jí celý den nebylo zrovna příliš dobře.

V jednu hodinu vzpomněl si, že je to velmi dobré, že jsme nešli s ním, poněvadž by se asi babička lekla.

„Babička, která dnes přijela,“ řekl jsem znalecky.

„Jak to víš, hochu?“ tázal se beze všeho uzardění.

„Poněvadž to tak bývá zvykem. Obyčejně přijedou staří rodičové najednou.“

„To máš pravdu,“ pravil, „dědeček také přijel, ale to nevadí, zítra mne navštívíte. Můžete u mne pobýt. Tetičku už někam uložíme, až přijede zítra.“

„Tak ji někam uložíme,“ řekl chladnokrevně přítel Bill, „já mám rád takové staré tetičky, vždycky přijely, když jsme k nám někoho zvali.“

Ve dvě hodiny v noci ujistil nás přítel Gardowski o svém upřímném přátelství a podotkl, že zítra se bude u nich malovat.

Pravil jsem, že to nic nedělá, že se rád na to dívám.

V půl třetí blábolil něco o strýci, který přijel předevčírem a očividně se zaplítal do nějakého nemožného příbuzenstva.

Řekli jsme mu, že to asi nejsou jeho žádní příbuzní, že upadl do ruky podvodníkům, aby je bez milosrdenství vyhodil.

Dušoval se, že to udělá.

Pak se s námi rozloučil tak srdečně, že byli ostatní hosté neobyčejně dojati. Za stálého objímání a líbání vlekl nás ku dveřím, přičemž křičel, že zítra se na nás těší.

Ještě z ulice znělo k nám: „Až se probudíte, ať jste hned u mne, hoši, já mám z vás radost.“

Když jsme se probudili, šli jsme tedy k němu. Bydlel hned vedle restaurace, kde jsme spali na lavicích, poněvadž se ukázalo, že přítel Gardowski ve svém nadšení nad shledáním se starými známými si vymyslil, bona fide, ony pokoje pro cizince v prvém patře. Trochu jsme se sami styděli, že jsme si nevšimli v noci, či spíše nerozeznali, že dům je jen přízemní.

Přišla nám otevřít sama paní profesorová.

Představili jsme se a hrnuli se dál, že nás Frantík pozval.

Energicky nám zastoupila dvéře. „Můj muž nic o vás neříkal, já vás neznám, pánové. Muž šel ráno do města.“ Prohlásila též, že neví, kdy se vrátí. Asi až po obědě.

Z pokoje vedle ozvalo se známé zakašláni přítele Gardowského. Podívali jsme se tím směrem.

„To tam spí pes,“ pravila zaraženě paní profesorová.

„Včera nám o něm přítel Gardowski vyprávěl. Z toho letošního léta oba dva dostali rýmu, milostivá paní, nic snazšího nad to,“ řekl jsem, „a kdypak se vrátí pan manžel určitě?“

„Jak říkal, až asi po obědě. Zůstanete zde v městě, nebo pojedete vlakem před jedenáctou hodinou teď dopoledne?“

„Co vás napadá, milostivá paní, my se zde zdržíme týden, jak jsme slíbili vašemu panu manželi.“

Bylo vidět, že paní profesorová zbledla. Otevřela pěkná svá ústa, aby nalapala vzduch a po delším váhání se nás optala, kde budeme v poledne na oběd. Když jsme řekli, že vedle v restauraci, řekla, že tam pošle jednoho z hochů, kdyby se vrátil zatím manžel domů.

Oba dva hoši přítele Gardowského, z kterých jsme měli mít dle jeho tvrzení sami radost, dívali se na nás strašně nepřátelsky.

Za takových okolností jest nejlepší nedat na sobě znát žádného nemilého překvapení nebo toho, že člověk nevěří tomu všemu. Klidně jsme řekli, že budeme očekávat vzkaz, kdy máme přijít.

Pohladili jsme ještě oba hochy po hlavě, přičemž se zatvářili, jako kdyby nás chtěli kousnout.

Paní profesorová, když jsme vycházeli ze dveří, byla již uklidněna, abych jí to zkazil, vrátil jsem se a řekl, že nám sice její manžel sliboval pokoj za ložnicí, ale že můžeme spát i v kuchyni.

Když jsme scházeli ze schodů, slyšeli jsme za dveřmi bytu pana profesora pláč jeho ženy. Takový kňouravý, trhaný pláč, jako když žena pláče ze vzteku.

Za záclonou okna v prvním patře z bytu našeho přítele zjevil se nám jeho skřipec a za skřipcem dvě uděšené oči našeho milého přítele. Tak se dívaly úzkostlivě oči křesťanských pacholat, když se na ně dobývali bašibozukové za dob velkých masakrů proti ráji.

Ubožák byl naivní jako pštros. Za nějaký čas, když jsme seděli vedle v restauraci, objevil se u našeho stolu plavovlasý hošík, jeden ze vzácných exemplářů našeho přítele Gardowského. Připlížil se k nám a zcela drze postavil se před nás a řekl suše: „Tatínek dá vzkazovat, že odjel do Prahy.“

Po těch slovech chtěl utéct. Chytli jsme ho ve výčepu a přivlekli nazpátek do místnosti. Bránil se a pak vida nezbytí díval se kolem sebe urputně.

„Hochu,“ pravil přítel Bill, „teď ti budeme trhat nehty, nepovíš-li pravdu. My víme všechno.“

„Tatínek jel do Prahy.“

Dali jsme mu takzvané rukavice, přičemž zaťal zuby a zamumlal: „Tatínek jel do Prahy!“

Přítel Bill zkusil to tedy jinak. Ukázal mu korunu v samých drobných a řekl: „Toto bude všechno tvoje, když řekneš, co dělá tatínek.“

Chvíli duše mladého Gardowského kolísala v rozpacích. Nakonec zradil otce a hnal se po mamonu. „Tatínek je doma a spí,“ pravil tiše a dal se do pláče. (Zajímavý moment psychologický. Dal se do pláče, když jsme mu tu korunu nedali.) Pak nám ještě sdělil, že se jmenuje Karlíček. „Karlíček chce tu korunu. Tatínek beztoho o vás povídal, když přišel v noci, že jste lumpové.“

To byla slova toho nevinného dítěte.

Propustili jsme ho a on jako Jidáš nešel domů, ale šel k řece. Sebrali jsme se a šli jsme k příteli Gardowskému.

Paní profesorová uvítala nás tak chladně a vítězoslavně, že bylo vidět, jak se těší nad tou dobrou výmluvou.

„Milostivá paní,“ pravil jsem, „přišli jsme se přesvědčit, zdali váš pan manžel skutečně odjel do Prahy.“

„Odjel hned dopoledne.“

„V tom případě, milostivá paní, vás váš pan manžel klame, on spí zde v bytě a vy o tom nevíte.“

Zbledla a řekla: „Prosím vás, kdo vám vyprávěl ten nesmysl?“

„Jeden váš synáček.“

Počala koktat, že on asi myslil, že Karlíček spí, Karlíček opravdu spí.

„Milostivá paní, pak jest to opět omyl. Nám to prozradil všechno sám váš Karlíček před chvilkou.“

Sotva jsem to dořekl, rozlétly se dveře pokoje a náš přítel Gardowski vletěl do předsíně: „I ten uličník!“ Vrhl se k nám a řekl k ženě: „Tak jsme to prohráli, vzdáváme se, pojďte, hoši, dál. Přines nám, Dórinko, láhev vína.“

A jako na omluvu počal nám vykládat, že ho jednou k sobě pozval do Plzně jeden redaktor a když k němu přišel, že se tvářil chladně a že řekl, jak teď má mnoho práce a že se uvidí spolu na obědě na Staré poště. Tam čekal na něho tři hodiny marně a když pak přišel do redakce, řekli mu, že pan redaktor odjel na výstavu do Lipska.

„No vidíte, takovou pitomost mně dal vzkázat,“ povzdechl přítel Gardowski a šel k oknu. A na mou duši, když se k nám otočil, v jeho očích uviděli jsme slzy, slzy bezradnosti, zoufalství a možná i sebepoznání.