|
Někdo už má v životě takovou slabost, že když
potká svého známého, zve ho k sobě co
nejupřímněji v prvním návalu jakéhosi
rozněžnění. Vzpomíná přitom na různé maličkosti,
jak se například dívali jednou společně z
kavárny, když naproti padl kůň. Pak se přejde na
věci, které sice nedělají zvláštní čest těm,
kteří je prožili, ale poněvadž nejdéle se
uchovají v paměti, přijdou samozřejmě na řadu.
„Pamatuješ, jak jsme se zachovali nepěkně k
slečně Zdeňce?“
Je v tom tolik tepla bývalého přátelství, že
všechna darebáctví, která provedli spolu,
defilují před nimi. Uznávají, že neprovedli
opravdu nic šlechetného po tu dobu, co se spolu
stýkali a ten, který zve druhého na návštěvu,
počne to vše najednou odmítat od sebe a zahánět
tvrzením, že teď ovšem je jinak. Oženil se, má
dva chlapce a jeho paní bude mít opravdu velkou
radost, když uvidí přítele svého muže z mládí.
Obyčejně se přitom ujišťuje, že vyprávěl jí
často o něm mnoho hezkého. Každý však ví, jak se
doma ženám vypravuje o přátelích. Snažíme se
přitom udělat ze sebe anděly. Své ženě jsem o
každém svém známém říkal, že pije rum. Někdy
jsem též učinil výjimku a říkal jsem kvůli
změně, že ten a ten můj přítel je hotový
nemrava. Přitom jsem chodil po pokoji a dával
pozor, abych neurazil kapsou svého kabátu rohy u
podstavce soch, poněvadž jsem tam měl láhev
koňaku a v druhé kapse jsem měl psaní od jisté
gymnazistky.
Jest podivuhodné, co si všechno manželky
nezapamatují o přátelích svého muže.
Šli jsme jednou se ženou procházkou a když nás
pozdravil kolemjdoucí pán, řekl jsem, že jest to
mladý Krámský. „Už vím,“ pravila žena, „to je
ten, co otrávil kdysi onu číšnici, s níž měl
známost.“
„Kdopak ti ten nesmysl povídal, miláčku?“ otázal
jsem se udiven.
„Tys mně to sám o něm vyprávěl.“
Byla z toho hádka a když jsem říkal, že to není
pravda, pustila se do mne, že prý se takového
lotra ještě zastávám.
Za těchto známých okolností všesvětových nebylo
mně příliš milé, když profesor Gardowski (jméno
úmyslně měním, aby se nemusel za sebe stydět)
objevil mne na jedné z cest, které podnikáme s
přítelem Billem po střední Evropě a ujišťoval,
že o mně velice mnoho hezkého vyprávěl své ženě
a že jistě bude míti velikou radost, když mne i
mého přítele pozná.
Pak mluvil dále v nepřerušovaných výrazech
radosti nad tím nenadálým shledáním, mluvil o
tom, že bude si pokládat za čest, když objevíme
se u něho a že se to samo sebou rozumí. Má prý
také dva hochy, které až uvidíme, sami z nich
budeme mít radost. Pivo není sice v místě příliš
dobré, ale že můžeme jít hned s ním do jisté
restaurace, kde právě zemřela hostinskému žena.
Ten je nad tím tak zoufalý, že nemá ani
myšlenky, aby pivo kazil. Celé město že tam
dneska bude.
Taková rada jest na cestách neocenitelná.
Můj přítel Gardowski roztál v té maloměstské
hospodě ještě víc. Domluvili jsme se, že jednou
jsem ho chtěl v Praze dát vyloučit z jedné
pivnice. On si pak vzpomněl, jak mě tenkrát
chtěl uhodit sklenicí. Objevilo se též, že zná
přítele Billa z novin a dokonce že se s ním
kdysi přel u Brejšky kvůli nějaké planetě. V
družném rozhovoru setrvali jsme až daleko přes
půlnoc, když náhle přítel Gardowski počal
podivně hovořit o tom, že zapomněl vzkázat domů,
že přijdeme, takže není nic připraveno. Ostatně
to nevadí, zde mají též pokoje pro cizince v
prvním patře a pak bude lepší, když vše se
předem připraví. Kromě toho jeho manželka již
asi spí, poněvadž jí celý den nebylo zrovna
příliš dobře.
V jednu hodinu vzpomněl si, že je to velmi
dobré, že jsme nešli s ním, poněvadž by se asi
babička lekla.
„Babička, která dnes přijela,“ řekl jsem
znalecky.
„Jak to víš, hochu?“ tázal se beze všeho
uzardění.
„Poněvadž to tak bývá zvykem. Obyčejně přijedou
staří rodičové najednou.“
„To máš pravdu,“ pravil, „dědeček také přijel,
ale to nevadí, zítra mne navštívíte. Můžete u
mne pobýt. Tetičku už někam uložíme, až přijede
zítra.“
„Tak ji někam uložíme,“ řekl chladnokrevně
přítel Bill, „já mám rád takové staré tetičky,
vždycky přijely, když jsme k nám někoho zvali.“
Ve dvě hodiny v noci ujistil nás přítel
Gardowski o svém upřímném přátelství a podotkl,
že zítra se bude u nich malovat.
Pravil jsem, že to nic nedělá, že se rád na to
dívám.
V půl třetí blábolil něco o strýci, který přijel
předevčírem a očividně se zaplítal do nějakého
nemožného příbuzenstva.
Řekli jsme mu, že to asi nejsou jeho žádní
příbuzní, že upadl do ruky podvodníkům, aby je
bez milosrdenství vyhodil.
Dušoval se, že to udělá.
Pak se s námi rozloučil tak srdečně, že byli
ostatní hosté neobyčejně dojati. Za stálého
objímání a líbání vlekl nás ku dveřím, přičemž
křičel, že zítra se na nás těší.
Ještě z ulice znělo k nám: „Až se probudíte, ať
jste hned u mne, hoši, já mám z vás radost.“
Když jsme se probudili, šli jsme tedy k němu.
Bydlel hned vedle restaurace, kde jsme spali na
lavicích, poněvadž se ukázalo, že přítel
Gardowski ve svém nadšení nad shledáním se
starými známými si vymyslil, bona fide, ony
pokoje pro cizince v prvém patře. Trochu jsme se
sami styděli, že jsme si nevšimli v noci, či
spíše nerozeznali, že dům je jen přízemní.
Přišla nám otevřít sama paní profesorová.
Představili jsme se a hrnuli se dál, že nás
Frantík pozval.
Energicky nám zastoupila dvéře. „Můj muž nic o
vás neříkal, já vás neznám, pánové. Muž šel ráno
do města.“ Prohlásila též, že neví, kdy se
vrátí. Asi až po obědě.
Z pokoje vedle ozvalo se známé zakašláni přítele
Gardowského. Podívali jsme se tím směrem.
„To tam spí pes,“ pravila zaraženě paní
profesorová.
„Včera nám o něm přítel Gardowski vyprávěl. Z
toho letošního léta oba dva dostali rýmu,
milostivá paní, nic snazšího nad to,“ řekl jsem,
„a kdypak se vrátí pan manžel určitě?“
„Jak říkal, až asi po obědě. Zůstanete zde v
městě, nebo pojedete vlakem před jedenáctou
hodinou teď dopoledne?“
„Co vás napadá, milostivá paní, my se zde
zdržíme týden, jak jsme slíbili vašemu panu
manželi.“
Bylo vidět, že paní profesorová zbledla.
Otevřela pěkná svá ústa, aby nalapala vzduch a
po delším váhání se nás optala, kde budeme v
poledne na oběd. Když jsme řekli, že vedle v
restauraci, řekla, že tam pošle jednoho z hochů,
kdyby se vrátil zatím manžel domů.
Oba dva hoši přítele Gardowského, z kterých jsme
měli mít dle jeho tvrzení sami radost, dívali se
na nás strašně nepřátelsky.
Za takových okolností jest nejlepší nedat na
sobě znát žádného nemilého překvapení nebo toho,
že člověk nevěří tomu všemu. Klidně jsme řekli,
že budeme očekávat vzkaz, kdy máme přijít.
Pohladili jsme ještě oba hochy po hlavě, přičemž
se zatvářili, jako kdyby nás chtěli kousnout.
Paní profesorová, když jsme vycházeli ze dveří,
byla již uklidněna, abych jí to zkazil, vrátil
jsem se a řekl, že nám sice její manžel sliboval
pokoj za ložnicí, ale že můžeme spát i v
kuchyni.
Když jsme scházeli ze schodů, slyšeli jsme za
dveřmi bytu pana profesora pláč jeho ženy.
Takový kňouravý, trhaný pláč, jako když žena
pláče ze vzteku.
Za záclonou okna v prvním patře z bytu našeho
přítele zjevil se nám jeho skřipec a za skřipcem
dvě uděšené oči našeho milého přítele. Tak se
dívaly úzkostlivě oči křesťanských pacholat,
když se na ně dobývali bašibozukové za dob
velkých masakrů proti ráji.
Ubožák byl naivní jako pštros. Za nějaký čas,
když jsme seděli vedle v restauraci, objevil se
u našeho stolu plavovlasý hošík, jeden ze
vzácných exemplářů našeho přítele Gardowského.
Připlížil se k nám a zcela drze postavil se před
nás a řekl suše: „Tatínek dá vzkazovat, že odjel
do Prahy.“
Po těch slovech chtěl utéct. Chytli jsme ho ve
výčepu a přivlekli nazpátek do místnosti. Bránil
se a pak vida nezbytí díval se kolem sebe
urputně.
„Hochu,“ pravil přítel Bill, „teď ti budeme
trhat nehty, nepovíš-li pravdu. My víme
všechno.“
„Tatínek jel do Prahy.“
Dali jsme mu takzvané rukavice, přičemž zaťal
zuby a zamumlal: „Tatínek jel do Prahy!“
Přítel Bill zkusil to tedy jinak. Ukázal mu
korunu v samých drobných a řekl: „Toto bude
všechno tvoje, když řekneš, co dělá tatínek.“
Chvíli duše mladého Gardowského kolísala v
rozpacích. Nakonec zradil otce a hnal se po
mamonu. „Tatínek je doma a spí,“ pravil tiše a
dal se do pláče. (Zajímavý moment psychologický.
Dal se do pláče, když jsme mu tu korunu nedali.)
Pak nám ještě sdělil, že se jmenuje Karlíček.
„Karlíček chce tu korunu. Tatínek beztoho o vás
povídal, když přišel v noci, že jste lumpové.“
To byla slova toho nevinného dítěte.
Propustili jsme ho a on jako Jidáš nešel domů,
ale šel k řece. Sebrali jsme se a šli jsme k
příteli Gardowskému.
Paní profesorová uvítala nás tak chladně a
vítězoslavně, že bylo vidět, jak se těší nad tou
dobrou výmluvou.
„Milostivá paní,“ pravil jsem, „přišli jsme se
přesvědčit, zdali váš pan manžel skutečně odjel
do Prahy.“
„Odjel hned dopoledne.“
„V tom případě, milostivá paní, vás váš pan
manžel klame, on spí zde v bytě a vy o tom
nevíte.“
Zbledla a řekla: „Prosím vás, kdo vám vyprávěl
ten nesmysl?“
„Jeden váš synáček.“
Počala koktat, že on asi myslil, že Karlíček
spí, Karlíček opravdu spí.
„Milostivá paní, pak jest to opět omyl. Nám to
prozradil všechno sám váš Karlíček před
chvilkou.“
Sotva jsem to dořekl, rozlétly se dveře pokoje a
náš přítel Gardowski vletěl do předsíně: „I ten
uličník!“ Vrhl se k nám a řekl k ženě: „Tak jsme
to prohráli, vzdáváme se, pojďte, hoši, dál.
Přines nám, Dórinko, láhev vína.“
A jako na omluvu počal nám vykládat, že ho
jednou k sobě pozval do Plzně jeden redaktor a
když k němu přišel, že se tvářil chladně a že
řekl, jak teď má mnoho práce a že se uvidí spolu
na obědě na Staré poště. Tam čekal na něho tři
hodiny marně a když pak přišel do redakce, řekli
mu, že pan redaktor odjel na výstavu do Lipska.
„No vidíte, takovou pitomost mně dal vzkázat,“
povzdechl přítel Gardowski a šel k oknu. A na
mou duši, když se k nám otočil, v jeho očích
uviděli jsme slzy, slzy bezradnosti, zoufalství
a možná i sebepoznání.
|
