Případ dvou štábních rakouských důstojníků ve
Vídni, který nedávno rozrušil veřejnost a poučil
vojenské kruhy, že nelze důvěřovat svým
nejbližším, jest jedním článkem z dlouhého
řetězu zjevů, které nazýváme vyzvědačstvím.
Otcem moderního vyzvědačství jest překotné
zbrojení na všech stranách. Jeden stát snaží se
druhý překonat a stačí jen podívat se na mapu
Německa a Francie a pozorovati Vogézy. Na obou
stranách hranic nalézá se tolik pevností a
pevnůstek, že zdá se být takřka nemožným, aby
vojsko jednoho státu mohlo vniknouti přes ty
překážky do středu cizí země.
To jsou tedy obranná místa, vyznačená na mapě.
Ale co jich vyznačeno není. Tak například v
Bavořích podél Dunaje na mapě vyznačena pevnost
Ingolstadt. Ta jest obrácena proti Rakousku,
které má údolím Dunaje pohodlnou vojenskou cestu
do vnitra Bavor. Od Ingolstadtu až po Pasov
táhne se však síť neviditelných pevnůstek,
vykopaných v zemi a opatřených nejmodernější
pevnostní výzbrojí.
Není divu, že toto tajnůstkářství vyžaduje
každým rokem nových a nových procesů u soudů v
dotyčných státech, které vyzrazením těchto
tajemství cítí se býti poškozeny.
Tak například byla nucena Itálie změnit polohu
svých pevnůstek v okolí Gardského jezera,
poněvadž seznala, že soused vyznačil je již na
mapách svého generálního štábu.
Německo bylo nuceno předělat roku 1899 všechny
své mobilizační plány, poněvadž byly jemu
ukradeny a předány Francii, která zaslala jich
kopii na základě spojenecké smlouvy Rusku.
Ve Francii měli podobnou aféru o sedm let dříve.
Desátník Colour prodal německému obchodníkovi
Schranflächovi v Paříži model rychlopalné pušky
francouzské armády. Schranfläch kupoval takto
jen starožitnosti a měl známosti v nejvyšších
kruzích francouzské společnosti. Tento
nevzhledný starší pán, stále zamračený, který
žil v Paříži již po patnácte let, nebyl však jen
obchodníkem se starožitnostmi. Byl to major
německého generálního štábu Dreher z
Winzendorfu, který odcestoval s modelem strojní
francouzské pušky do Německa. Jest ve všeobecné
známosti, že o rok později propukla pak ve
Francii aféra Dreyfusova, francouzského setníka,
obviněného z vlastizrady prozrazením vojenských
tajemství republiky Německu. Přitížilo mu a
přispělo k jeho odsouzení, ačkoliv přímých
důkazů nebylo, že k němu docházel onen pověstný
obchodník starožitnostmi Schranfläch-Dreher.
Téhož roku francouzská vláda vydala přísný zákon
proti vyzvědačům a současně v Německu a v jiných
státech byly zostřeny tresty špiónů a zavedeny i
vysoké pokuty, v případě nedobytnosti
proměňované ihned ve vězení. Právnicky všechny
státy považují vyzvědačství v čase míru za
velezradu, za času války za zradu vojenskou.
Zákoník rozeznává vyzvědačství v pravém slova
smyslu a prozrazení vojenských tajemství.
Vyzvědačství je, když někdo zmocní se nezákonně
všeho, což uchovat v tajnosti je v zájmu obrany
země. Trest na to jest tři roky vězení, nebo
tříletá vazba na pevnosti. I pokus se trestá. V
Německu vyměřena jest dále pokuta do výše 5000
marek. To jest tedy ten případ, kdyby někdo, jsa
cizím příslušníkem, například v úmyslu, aby
zájem státu poškodil, fotografoval pevnosti,
zmocnil se vojenských map nějakým lstivým
předstíráním a podobně. Je-li však státním
občanem té země, jest to prozrazení vojenských
tajemství, trestá se to žalářem do deseti let a
v Německu k tomu ještě pokutou do výše 10 000
marek. Jinak jest tomu za času války. Tu
podezřelí z vyzvědačství jsou na místě souzeni
vojenským soudem. Buď jsou shledáni nevinnými a
propuštěni na svobodu, nebo odsouzeni k smrti.
Nějakého mírnějšího trestu není. Rozsudek musí
být potvrzen místním velitelem a poprava ihned
vykonána.
Že se přihodí tak mnoho justičních vražd, je
jisto. V dobách, kdy rozlítí se válečná lítice,
život jednotlivce nemá u vojenských pánů žádné
ceny.
Svědčí o tom tragédie mladé Francouzky
Rexevellové, která žila za vypuknutí války
francouzsko-německé v jednom městě v Bádensku,
kde živila se vyučováním franštiny. Jednoho dne
byla zatčena, poněvadž chtěla svému snoubenci,
francouzskému důstojníku, který byl internován v
Mohuči jako válečný zajatec, doručit psaní.
Postavena byla před válečný soud, obviněna z
vyzvědačství, chtíc prý se dorozumět s
nepřítelem vlasti. Odsouzena byla k smrti, darmo
se odvolávajíc na nevinný obsah svého psaní.
Bohužel se psaní během líčení nevysvětlitelnou
náhodou ztratilo.
Za dvě hodiny po vynesení rozsudku byla oběšena
na nádvoří kasáren.
Kolik takových nevinných lidí padlo za oběť
přísloví, že strach má velké oči, neboť v čem
záleží obava před vyzvědači, než jedině v tom
velkém strachu o vojenská tajemství.
Má-li některý stát pušku, jejíž projektil je s
to zastřelit o dva lidi více než výstřel z
ručnice jiného státu, všechny ostatní státy
snaží se získat ona tajemství. Pak jest v tom
též hojně romantiky. Vyzvědačství jest takovým
moderním romantismem, za války ovšem spojeným s
tragédií. A řekl-li jeden filosof, že tragédie
má jen jednu rozlohu a to výškovou, zdá se, že
by mínil v tomto případě šibenici.
Jinak každý stát v čase míru organizuje svou
vyzvědačskou službu co nejdokonaleji.
Německo proto si nic nechce začít s Ruskem,
poněvadž ví, že Rusko má všechny plány pevností
německých.
A když před několika léty v Německu tisk volal
po válce s Ruskem a nazval to „velkým
okamžikem“, tu ten veliký okamžik přinesl
překvapující poznání vrchnímu vojenskému štábu,
že se jim ztratily všechny důležité vojenské
plány. To byl okamžik, o kterém mluvilo se ve
Francii, že ho republika propásla.
Státy tedy vyzvědačství přísně trestají, ale
mají samy své vyzvědačské agentury, aby
dokumentována byla ona velká neupřímnost, s
jakou vůči sobě postupují.
Osvětluje to případ Anglie a Německa. Německý
říšský kancléř mluví o upřímném přátelství,
které pojí Německo s Anglií. Anglický státní
kancléř mluví současně o neobyčejně přátelském
poměru mezi Anglií a Německem.
A zatímco se řeči jejich rozebírají v novinách,
konají se tyto soudy. V Anglii odsouzen současně
takřka s řečí jejího státního sekretáře v
Portsmouthu říšský Němec Klegner pro
vyzvědačství na dva roky a za týden odsoudili v
Berlíně Angličana Tapstera na tři roky pro
vyzvědačství. Tapster přijel do Berlína, zařídil
si jakousi inzertní kancelář a byl důstojníkem
anglického námořního loďstva. Klegner byl pak
kresličem v mapírovacím oddělení ministerstva
vojenství v Berlíně.
O vyzvědačích říká se, že vždy utráceli nad své
poměry. Není to tak skvělé. Ony tajné fondy pro
vyzvědačské účely ztrácejí se do kapes jiných
lidí než těch, kteří vlastně vykonávají řemeslo.
Jejich odměny nejsou nijak skvělé, vzhledem k
okolnostem, co je čeká, budou-li chyceni a
prozrazeni. A tak snaží se nebýt svému okolí
nápadnými.
Před náhlým vypuknutím války rusko-japonské
panoval mezi Japonci a Rusy poměr zcela
přátelský. Ruští důstojníci chodili se holit k
japonským holičům a vypravovali o svém vojsku a
různých tajnostech vojenských.
„A co takový žlutý strýček Japončík, copak ten
tomu rozumí,“ povídali si. A malí žlutí
Japončíci vesele se usmívali a prodávali různé
drobnůstky po různých garnizonách ve východních
asijských državách ruského cárstva v Mandžurii.
A vypukla válka. Jak se divil jeden zajatý ruský
důstojník z jedné pevnůstky portarthurské, když
odevzdávaje svou šavli vítěznému jenerálovi
japonskému, poznal v něm dobromyslného holiče,
který jeho a kolegy po dva roky holil v samotné
pevnosti.
U nás byly nedávno zatčeny dvě jeptišky, které
fotografovaly pevnůstky na rakouských hranicích
u Ruska. Byli to dva mladí ruští důstojníci.
Ve Francii poslední dobou proskakovaly pověsti,
že nad Vogézami nad pevnostmi francouzskými za
nocí vznáší se tajemná vzducholoď.
Byl to zas říšský německý kancléř, který
prohlásil to za pouhou fantazii.
A před několika dny našli ráno v Lunevillu ve
Francii německou vojenskou vzducholoď Zeppelin
4, která tam byla nucena přistát následkem
defektu motoru. Posádka byla zadržena. Byla to
velká blamáž Německa. Nejedná se jen o to, že
odkryto tak Francouzi tajemství vnitřní
konstrukce německých válečných řiditelných
vzducholodí, ale co měla válečná německá
vzducholoď dělat nad Francií a nad Vogézami,
jejichž pevnůstky jsou trnem v očích Němců?
Ostatně před válkou v roce 1866 severní Čechy
hemžily se Prušáky, kteří nakupovali brambory. A
byli to pruští štábní důstojníci! |