|
Panu Lindigrovi nesloužilo nijak štěstí. Už když
ho nesli ke křtu, byl by málem nějaký splašený
vůl ženu, která ho zabaleného dopravovala do
kostela, nabral nesmyslně na rohy. Když dostal
první kalhotky, aby každý zdálky již viděl, že
má co jednat s mužem, tu zůstal za ně viset na
hřebíku dřevěné lávky nad potokem právě v ten
prvý den. Poměrně dosti rychle za sebou
následovala pak jiná neštěstí a dlouhá řada
nehod.
Tak spadl z půdy na nejkrásnějšího housera své
matky a zabil ho. Jemu se sice nestalo nic a on
si dokonce liboval, jak je to příjemné, spadnout
na husy, že to je jako do peřinky, ale zdá se,
že jeho matka byla jiného mínění a že poprvé
přišla do styku s malým Frantíkem rákoska, která
se pak již v jeho rodině udržela.
Přitom však nesmí nikdo počítat ze strany
mladého Lindigra s nějakou svévolností.
Katastrofy přicházely samy sebou... Jedno
neštěstí odešlo, aby udělalo místo druhému. Ve
škole číhal s pravítkem za dveřmi na svého druha
a samo sebou se rozumí, že praštil s ním přes
nos svého řídícího učitele, který neprozřetelně
právě otvíral dveře.
Když pak později v letech, kdy každý pořádný
člověk musí se zamilovat, vybíral si něžné dívčí
postavy, zamiloval se obyčejně do takových
dívek, které ho vodily jen za nos.
Byl celkem zamilován do dvanácti žen. Z těch
devět se mu provdalo za jiné, když mu
odpřísáhlo, že nevezmou si nikoho než jeho.
Zbyly tři a z těch jedna mu utekla s jiným,
jedna ho z rozmaru a z omylu polila vitriolem -
a jedna, byla to rozvedená paní, o čemž nevěděl,
vrátila se zas k svému muži.
Když začal něco, vždy to špatně skončilo. Začal
kupříkladu kariéru státního úředníka a jednou
šel z úřadu, přišel do nějaké chumelenice, než
se vzpamatoval, byl zatčen. Na policii našli mu
v kapse kamení a ke svému úžasu se dověděl, že
prý házel na dragouny kamením. Dostal dva
měsíce, ztratil místo v státním úřadě, odvolal
se co do viny i do výše trestu a odvolací soud
mu to zvýšil na pět měsíců.
Pak si zařídil obchod s kosmetickými prostředky.
Usadil se v malém městečku, kde z 900 obyvatelů
bylo 820 dělníků ve sklárnách. Přirozeno, že ti
dobří lidé nekupovali mu jeho pudry a vodičky
pro zjemnění pleti a jemná mýdla toaletní,
voňavky a pasty na zuby a voňavé masti pro
vzrůst ňader a vlasů. Prodal to tedy za babku
jednomu drogistovi do většího okresního města s
vojenskou posádkou a nežli mu mohl ty zásoby
odeslat, vypukl oheň v krámě a shořelo to
všechno jako bengál.
Odjel tedy do města, aby se zastřelil. Lehl si v
hotelu do postele, natáhl kohoutek, stiskl, kule
minula jeho hlavu, proletěla tenkou dřevěnou
stěnou do vedlejšího pokoje, kde vyrazila
jednomu cestujícímu šálek čaje z ruky a rozbila
v jeho kufříku vzorky likérů. Byly z toho dlouhé
a nemilé opletačky, pokuty a náhrada škody.
Hoteliér počínal si tak, jako by mu nešťastný
pan Lindiger rozstřílel celý hotel na sutiny a
obchodní cestující udělal ze vzorků rozstřílené
hektolitrové sudy likérů.
Není divu, že po všech těch útrapách a
neštěstích nabyl výraz obličeje pana Lindigra
neskonale smutného odstínu.
Jednoho dne četl, že velký obchod s rakvemi za
příčinou úmrtí majitele prodá své zásoby rakví
za nízkou cenu. Pan Lindiger neuvažoval dlouho.
Chápal, že už celá jeho smůla, všechna neštěstí
nutí ho k tomu, aby obchodoval s něčím hodně
smutným.
Rychle uvážil též velikou výhodu obchodu s
rakvemi, že totiž to je předmět, který nalezne
vždy své odběratele. „Hle,“ řekl si, „byl jsem
již blízko smrti, proč bych tedy nedělal do
rakví?“ Koupil tedy zásobu rakví všeho druhu a
hledal místo, kde by se s nimi usadil. Jeden
jeho známý mu řekl, že v Dolních Opatrovicích
není ještě podobný obchod ve velkém i v malém,
že je to kromě toho v krajině s drsným podnebím.
Zažádal si tedy o koncesi a za tři neděle potom
na jednom domě v Dolních Opatrovicích věšeli
tuto firmu:
FRANTIŠKA LINDIGRA osvědčený velkoobchod v
rakvích všeho druhu pro pány, dámy a děti.
Pan Lindiger měl na skladě přes tři sta rakví.
Chodil mezi nimi ve skladišti a usmíval se. Bylo
mu veselo u srdce. Konečně tedy nějaký předmět,
nezbytný pro každého.
Večer v restauraci seznámil se s místní honorací
a jaksi ztrácel dobrou náladu. Přišla totiž řeč
na letošní chřipku a on si stěžoval, že cítí
nějaký tlak na prsou.
„Zde se uzdravíte,“ řekl mu pan kontrolor, „tady
je velmi zdravá krajina.“
„Saprholt, to mne mrzí,“ vzdychl pan Liridiger a
zasmušil se.
Za čtrnáct dní chodil s hlavou svěšenou. Doposud
ani jeden kupec. „Jsem velký idealista,“ řekl k
sobě, „vždyť snad pánbůh dá a přece někdo umře.“
Za čtyři neděle chodil jako stín, pokoušeje se
marně přilákat nějaké kupce připevněným nápisem
na dveře: „Též na splátky.“
Kolemjdoucí připadali mu jako samí cvalíci, jako
buci zdraví. Celé hodiny provzdychal ve svém
krámě: „Ježíši Kriste, vždyť je to zdravá
krajina.“
V noci se mu zdálo o samých epidemiích, o
choleře, skvrnitém tyfu, plačící vdovy a
pozůstalí nestačili si u něho podávat dveře...
Bylo to čtyřicet rakví za den, padesát rakví -
celé rodiny umíraly. Právě posílá telegram jedné
firmě: „Pošlete mně obratem 1200 rakví, třeba
ausšus, jako rychlozboží.“ A pan Lindiger se
vtom probouzí z toho krásného snu sám mezi svými
rakvemi a nikdo nejde, neotvírá dveře a nepřeje
si s pláčem, aby šel vzít míru.
Zkusil to tedy jinak V Besedě večer při pivě
počal rozhovor o tom, že v Číně pamatují nejlépe
na poslední věci člověka. Tam hledí si již
zaživa zaopatřit pěknou rakev. Manžel kupuje
darem rakev ženě, děti rodičům.
Mluvil jako anděl. Vychvaloval ten zvyk a
skončil to tím, že by se něco podobného mělo
zařídit i u nás, on by kupříkladu předcházel
dobrým příkladem a byl by ochoten dát jednu
pěknou dubovou rakev do dobročinné tomboly,
která se bude za týden pořádat. Osvědčí-li se
to, jest ochoten při každé třetí rakvi dát malou
dětskou rakvičku zadarmo.
Podívali se starostlivě na sebe, pak na jeho
tácek, a nakonec mu řekl jednatel té zábavy, že
se přijímají do tomboly věci nanejvýš jeden
kilogram těžké.
Vrátil se rozlítostněn domů a za noc zhotovil
tento plakát, který vyvěsil za okno:
Kdo si u mne koupí rakev obdrží zdarma pěkný
čistoplátěný rubáš.
Kdo si objedná dětskou rakvičku, obdrží zdarma
kolekci vkusných obrázků do rakvičky.
Při hromadné objednávce desátá rakev se
neúčtuje. Upozorňuji, že nehodící se rakve
vyměním.
„Jestli tohle již nepomůže, já už nevím,“ řekl
si s velikou nadějí.
Nepomohlo to. Dostával halucinace, že zvoní
umíráček... Hnal se vždy zeptat, kdo to zemřel a
zklamaně se vracel.
Pak se přihodilo to, že zcela veřejně vykládal,
že má bratra námořním lékařem, který je teď v
Indii, kde zuří mor a že mu psal, aby rychle
přijel. V hostinci říkal, že teď v zimě by bylo
pro děti zdravé, kdyby je rodiče pouštěli bosé
do sněhu, aby se otužily.
Pak najednou se jeho obličej rozjasnil. Jeden
místní občan se střelil do břicha na honě
nešťastnou náhodou a vypravovalo se, že to
nevydrží. Mnul si ruce a vykládal, že mu dodá
rakev, jakou ještě Dolní Opatrovice neviděly.
I ta naděje byla klamná. Občana odvezli do Prahy
do nemocnice a on běžel kus cesty za vozem,
volaje zoufale: „Nevezte ho do Prahy, dám vám
padesát procent slevy!“ Obavy jeho se vyplnily.
Pohřbili jeho naději v Praze.
Pak se přihodilo, že obvodního lékaře, který
přijel očkovat dítky školou povinné, praštil
někdo v noci holí přes cylindr. Hádalo se, že to
byl pan Lindiger. Současně přišla na hejtmanství
žádost nepodepsaná, aby slavné c. k. okresní
hejtmanství zakázalo lékařům ošetřovat nemocné.
Bylo to takhle v úterý. Ve středu našel četník,
který šel vyšetřovat případ přepadení obvodního
lékaře, na skobě u dveří oběšeného pana
Lindigra. Kupodivu byl výraz jeho tváře veselý,
což se vysvětlilo nápisem pod mrtvolou: „A přece
odbudu jednu rakev!“
Dodatečně se zjistilo, že na jeho psacím stole
je nedokončené psaní, kterým hodlal objednat u
bakteriologického ústavu ve Vídni dvacet rourek
se zárodky skvrnitého tyfu. Byl to opravdu
snaživý obchodník. |
