Obchod s rakvemi

 

 

Panu Lindigrovi nesloužilo nijak štěstí. Už když ho nesli ke křtu, byl by málem nějaký splašený vůl ženu, která ho zabaleného dopravovala do kostela, nabral nesmyslně na rohy. Když dostal první kalhotky, aby každý zdálky již viděl, že má co jednat s mužem, tu zůstal za ně viset na hřebíku dřevěné lávky nad potokem právě v ten prvý den. Poměrně dosti rychle za sebou následovala pak jiná neštěstí a dlouhá řada nehod.

Tak spadl z půdy na nejkrásnějšího housera své matky a zabil ho. Jemu se sice nestalo nic a on si dokonce liboval, jak je to příjemné, spadnout na husy, že to je jako do peřinky, ale zdá se, že jeho matka byla jiného mínění a že poprvé přišla do styku s malým Frantíkem rákoska, která se pak již v jeho rodině udržela.

Přitom však nesmí nikdo počítat ze strany mladého Lindigra s nějakou svévolností. Katastrofy přicházely samy sebou... Jedno neštěstí odešlo, aby udělalo místo druhému. Ve škole číhal s pravítkem za dveřmi na svého druha a samo sebou se rozumí, že praštil s ním přes nos svého řídícího učitele, který neprozřetelně právě otvíral dveře.

Když pak později v letech, kdy každý pořádný člověk musí se zamilovat, vybíral si něžné dívčí postavy, zamiloval se obyčejně do takových dívek, které ho vodily jen za nos.

Byl celkem zamilován do dvanácti žen. Z těch devět se mu provdalo za jiné, když mu odpřísáhlo, že nevezmou si nikoho než jeho. Zbyly tři a z těch jedna mu utekla s jiným, jedna ho z rozmaru a z omylu polila vitriolem - a jedna, byla to rozvedená paní, o čemž nevěděl, vrátila se zas k svému muži.

Když začal něco, vždy to špatně skončilo. Začal kupříkladu kariéru státního úředníka a jednou šel z úřadu, přišel do nějaké chumelenice, než se vzpamatoval, byl zatčen. Na policii našli mu v kapse kamení a ke svému úžasu se dověděl, že prý házel na dragouny kamením. Dostal dva měsíce, ztratil místo v státním úřadě, odvolal se co do viny i do výše trestu a odvolací soud mu to zvýšil na pět měsíců.

Pak si zařídil obchod s kosmetickými prostředky. Usadil se v malém městečku, kde z 900 obyvatelů bylo 820 dělníků ve sklárnách. Přirozeno, že ti dobří lidé nekupovali mu jeho pudry a vodičky pro zjemnění pleti a jemná mýdla toaletní, voňavky a pasty na zuby a voňavé masti pro vzrůst ňader a vlasů. Prodal to tedy za babku jednomu drogistovi do většího okresního města s vojenskou posádkou a nežli mu mohl ty zásoby odeslat, vypukl oheň v krámě a shořelo to všechno jako bengál.

Odjel tedy do města, aby se zastřelil. Lehl si v hotelu do postele, natáhl kohoutek, stiskl, kule minula jeho hlavu, proletěla tenkou dřevěnou stěnou do vedlejšího pokoje, kde vyrazila jednomu cestujícímu šálek čaje z ruky a rozbila v jeho kufříku vzorky likérů. Byly z toho dlouhé a nemilé opletačky, pokuty a náhrada škody. Hoteliér počínal si tak, jako by mu nešťastný pan Lindiger rozstřílel celý hotel na sutiny a obchodní cestující udělal ze vzorků rozstřílené hektolitrové sudy likérů.

Není divu, že po všech těch útrapách a neštěstích nabyl výraz obličeje pana Lindigra neskonale smutného odstínu.

Jednoho dne četl, že velký obchod s rakvemi za příčinou úmrtí majitele prodá své zásoby rakví za nízkou cenu. Pan Lindiger neuvažoval dlouho. Chápal, že už celá jeho smůla, všechna neštěstí nutí ho k tomu, aby obchodoval s něčím hodně smutným.

Rychle uvážil též velikou výhodu obchodu s rakvemi, že totiž to je předmět, který nalezne vždy své odběratele. „Hle,“ řekl si, „byl jsem již blízko smrti, proč bych tedy nedělal do rakví?“ Koupil tedy zásobu rakví všeho druhu a hledal místo, kde by se s nimi usadil. Jeden jeho známý mu řekl, že v Dolních Opatrovicích není ještě podobný obchod ve velkém i v malém, že je to kromě toho v krajině s drsným podnebím.

Zažádal si tedy o koncesi a za tři neděle potom na jednom domě v Dolních Opatrovicích věšeli tuto firmu:

FRANTIŠKA LINDIGRA osvědčený velkoobchod v rakvích všeho druhu pro pány, dámy a děti.

Pan Lindiger měl na skladě přes tři sta rakví. Chodil mezi nimi ve skladišti a usmíval se. Bylo mu veselo u srdce. Konečně tedy nějaký předmět, nezbytný pro každého.

Večer v restauraci seznámil se s místní honorací a jaksi ztrácel dobrou náladu. Přišla totiž řeč na letošní chřipku a on si stěžoval, že cítí nějaký tlak na prsou.

„Zde se uzdravíte,“ řekl mu pan kontrolor, „tady je velmi zdravá krajina.“

„Saprholt, to mne mrzí,“ vzdychl pan Liridiger a zasmušil se.

Za čtrnáct dní chodil s hlavou svěšenou. Doposud ani jeden kupec. „Jsem velký idealista,“ řekl k sobě, „vždyť snad pánbůh dá a přece někdo umře.“

Za čtyři neděle chodil jako stín, pokoušeje se marně přilákat nějaké kupce připevněným nápisem na dveře: „Též na splátky.“

Kolemjdoucí připadali mu jako samí cvalíci, jako buci zdraví. Celé hodiny provzdychal ve svém krámě: „Ježíši Kriste, vždyť je to zdravá krajina.“

V noci se mu zdálo o samých epidemiích, o choleře, skvrnitém tyfu, plačící vdovy a pozůstalí nestačili si u něho podávat dveře... Bylo to čtyřicet rakví za den, padesát rakví - celé rodiny umíraly. Právě posílá telegram jedné firmě: „Pošlete mně obratem 1200 rakví, třeba ausšus, jako rychlozboží.“ A pan Lindiger se vtom probouzí z toho krásného snu sám mezi svými rakvemi a nikdo nejde, neotvírá dveře a nepřeje si s pláčem, aby šel vzít míru.

Zkusil to tedy jinak V Besedě večer při pivě počal rozhovor o tom, že v Číně pamatují nejlépe na poslední věci člověka. Tam hledí si již zaživa zaopatřit pěknou rakev. Manžel kupuje darem rakev ženě, děti rodičům.

Mluvil jako anděl. Vychvaloval ten zvyk a skončil to tím, že by se něco podobného mělo zařídit i u nás, on by kupříkladu předcházel dobrým příkladem a byl by ochoten dát jednu pěknou dubovou rakev do dobročinné tomboly, která se bude za týden pořádat. Osvědčí-li se to, jest ochoten při každé třetí rakvi dát malou dětskou rakvičku zadarmo.

Podívali se starostlivě na sebe, pak na jeho tácek, a nakonec mu řekl jednatel té zábavy, že se přijímají do tomboly věci nanejvýš jeden kilogram těžké.

Vrátil se rozlítostněn domů a za noc zhotovil tento plakát, který vyvěsil za okno:

Kdo si u mne koupí rakev obdrží zdarma pěkný čistoplátěný rubáš.

Kdo si objedná dětskou rakvičku, obdrží zdarma kolekci vkusných obrázků do rakvičky.

Při hromadné objednávce desátá rakev se neúčtuje. Upozorňuji, že nehodící se rakve vyměním.

„Jestli tohle již nepomůže, já už nevím,“ řekl si s velikou nadějí.

Nepomohlo to. Dostával halucinace, že zvoní umíráček... Hnal se vždy zeptat, kdo to zemřel a zklamaně se vracel.

Pak se přihodilo to, že zcela veřejně vykládal, že má bratra námořním lékařem, který je teď v Indii, kde zuří mor a že mu psal, aby rychle přijel. V hostinci říkal, že teď v zimě by bylo pro děti zdravé, kdyby je rodiče pouštěli bosé do sněhu, aby se otužily.

Pak najednou se jeho obličej rozjasnil. Jeden místní občan se střelil do břicha na honě nešťastnou náhodou a vypravovalo se, že to nevydrží. Mnul si ruce a vykládal, že mu dodá rakev, jakou ještě Dolní Opatrovice neviděly.

I ta naděje byla klamná. Občana odvezli do Prahy do nemocnice a on běžel kus cesty za vozem, volaje zoufale: „Nevezte ho do Prahy, dám vám padesát procent slevy!“ Obavy jeho se vyplnily. Pohřbili jeho naději v Praze.

Pak se přihodilo, že obvodního lékaře, který přijel očkovat dítky školou povinné, praštil někdo v noci holí přes cylindr. Hádalo se, že to byl pan Lindiger. Současně přišla na hejtmanství žádost nepodepsaná, aby slavné c. k. okresní hejtmanství zakázalo lékařům ošetřovat nemocné.

Bylo to takhle v úterý. Ve středu našel četník, který šel vyšetřovat případ přepadení obvodního lékaře, na skobě u dveří oběšeného pana Lindigra. Kupodivu byl výraz jeho tváře veselý, což se vysvětlilo nápisem pod mrtvolou: „A přece odbudu jednu rakev!“

Dodatečně se zjistilo, že na jeho psacím stole je nedokončené psaní, kterým hodlal objednat u bakteriologického ústavu ve Vídni dvacet rourek se zárodky skvrnitého tyfu. Byl to opravdu snaživý obchodník.