|
S ředitelem ústavu hluchoněmých panem Čtvrtečkou
není teď vůbec řeči. A sice právě od té doby, co
vyšlo nařízení o sčítání lidu, ve kterém se
praví, že se nebude zjišťovati národnost, nýbrž
obcovací řeč. Pan ředitel ve vinárně, kde se
každodenně scházíme, již od té doby, co vyšlo
toto nařízení, sedí zasmušen, hlavu opírá
melancholicky o dlaň a místo aby vypravoval jako
dříve nejpovedenější anekdoty, zatvrzele mlčí. A
zeptati se ho někdo, co mu je, mávne jen
melancholicky rukou a řekne tónem nešťastného
člověka:
„Ach, pane, kdybyste měl tak strašlivé úřední
starosti jako já...“
Rozumí se, že máme povinný respekt před úředním
tajemstvím a neopovažujeme se ptát na detaily
jeho starostí.
Až přede dvěma dny přišel a byl vesel, jako
býval. Byl samý vtip, samá anekdota, zkrátka kdo
ho znal pouze z poslední doby, nebyl by ho
poznal jaktěživ. Bylo zřejmo, že jeho úřední
starosti již minuly. Ale nemohl jsem přece
odolat, abych se ho nezeptal:
„A co ty příšerné úřední starosti, na které jste
si ještě před nedávném stěžoval?“
„Na mou duši, to bych vám byl zapomněl
vypravovat,“ řekl pan ředitel. „Ale zkusil jsem
s tím jako pes. Jak tedy víte. přinesly noviny
ministerské sdělení, že se bude letos zase konat
sčítání lidu nikterak podle národnosti, nýbrž
podle obcovací řeči. Že prý to jedině odpovídá
vídeňské vědeckosti. Jak víte, jsem ředitelem
našeho ústavu teprve pět let a následkem toho
nevím, jak ředitel přihlašovací listy vyplňoval.
A určit obcovací řeč lidí, kteří vůbec žádné
nemají, právě proto, že jsou hluchoněmí, není,
jak mi přiznáte, lehko Dal jsem tedy napřed
hledat v registratuře ústavu, najde-li se snad
koncept, který můj předchůdce si připravil k
vyplnění sčítacích archů před desíti lety.
Hledalo se čtrnáct dní, ale nenalezlo se nic.“
„Ale vždyť přece hluchoněmí mají znaménkovou
řeč,“ poznamenal jsem.
„Zajisté,“ přisvědčil pan ředitel vážně, „a měl
jsem také v úmyslu v tom směru sčítací archy
vyplnit. Ale pak mi připadlo, že vláda myslí
podle všeho jazyky přirozené a ne uměle
vymyšlené řeči. Došel jsem si tedy na
místodržitelství a ohlásil jsem, že míním u
chovanců ústavu zapsati obcovací řeč všech
chovanců a chovanek slovy: Znaménková řeč
hluchoněmých. Ale měli jste vidět, jak si na mne
vyjeli: že prý mají s jazykovou otázkou dost
potíží již teď, kdy máme v Čechách dvě řeči a já
že jim chci zavádět ještě třetí. Jen taktak, že
mne nevyhodili. Šel jsem domů jako zoufalec.
Neudám-li žádnou jinou řeč nežli znaménkovou,
budu trestán. A moji chovanci a chovanky žádné
jiné nemají. Byl jsem blízek zoufalství. Konečně
jsem přišel na myšlenku, že se jich každého
zeptám, jaké obcovací řeči používají.
Zavolal jsem prvního chovance, dvanáctiletého
chlapce, který přišel přede dvěma měsíci do
ústavu a počal jsem s ním posunkovou řečí
rozmlouvat.
‚Jakoupak máte řeč obcovací, milý příteli?‘
,Tu, kterou právě spolu mluvíme, znaménkovou.‘
,To vím, ale takový údaj slavné vládě pro úřední
statistiku nemůže stačit. Vy musíte mít mimo
této řeči ještě jinou obcovací řeč.‘
‚Jakpak mohu mít a udat takovou řeč, když
nedovedu vůbec mluvit?‘
,Do toho slavné vládě nic není a mně také ne.
Udejte mi svou obcovací řeč.‘
,Snad obcovací řeč svých rodičů?‘
,Ne, to mi naprosto nepostačí. Vaši rodiče jsou
sami povinni udat svou obcovací řeč, ale vy zase
svou.‘
,Přece nemohu mít jinou obcovací řeč než moji
rodiče.‘
,Nesmysl. Stane-li se člověk budějovickým
starostou nebo německým ministrem krajanem…
někdy stačí i německé poslanectví… Zeptejte se
pánů Taschka, Schreinera nebo Weidenhoffera!‘
,Chcete tedy, abych vám udal svou národnost?‘
,Člověče, co vás to napadá? Výnos vysoké vlády
zakazuje sčítání dle národnosti, poněvadž to je
veličina, která se nedá vědecky nepochybně
zjistit. Vy musíte prohlásit, jakou máte
obcovací řeč.‘
,A vy myslíte, že to se dá vědecky zjistit?‘
,Musí se to dát vědecky zjistit, poněvadž to
slavná vláda poroučí.‘
,Tak si ji zjistěte, když žádnou nemám, a mne
nechtě na pokoji!‘
Můžete sami posoudit, jak po tomto prvním
výslechu mi bylo? Ale i pak mi přišla spasná
myšlenka.
K čemupak mám si já lámat hlavu slavné vlády? Co
si nadrobila, ať si sní! No ne? A tak jsem
poslal na místodržitelství jménem ústavu žádost,
aby mi dalo instrukci, jak si mám při vyplňování
této prokleté rubriky počínat.“
„A co odpovědělo místodržitelství?“ tázal jsem
se v opravdovém napětí.
„Co odpovědělo?“ opakoval pan řiditel Čtvrtečka
ironicky. „Nic. Nevěděli si s tím rady zrovna
tak jako já. Aspoň tak soudím z toho, že jsem na
své otázky nedostal vůbec odpovědi. Když jsem
pak byl před třemi dny na místodržitelství
odpověď urgoval, řekli mi, že se ta otázka právě
studuje a že nejdéle do tří měsíců dostanu
vyřízení. Chápete tu byrokratickou rafinovanost?
To bude v únoru a já musím vyplnit ty archy dne
31. prosince. Teď byla dobrá rada drahá.“
„Nu, a rozluštil jste tu otázku?“ tázal jsem se
ze zvědavosti, všecek se chvěje.
„Myslím, že ano,“ odpověděl řiditel Čtvrtečka s
onou skromností, která se nám tak líbí na mužích
vynikajících.
„A jak,“ tázal jsem se zvědavě.
„Hádejte!“ odpověděl, „lamte si také trochu
hlavu!“
Přiznám se bez mučení, že jsem neuhodl a tak
jsem se nakonec musil poddat.
„Nu vidíte, je to náramně jednoduché. Pravé
Kolumbovo vejce. Sčítací archy musíte vyplňovat
přesně podle stavu, jaký byl dne 31. prosince
1910 o půlnoci, není-li pravda?“
„Zajisté.“
„Nuže tedy: tím je tato celá trapná záležitost
vyřízena, Napíši podle pravdy: Dne 31. prosince
1910 o dvanácté hodině noční žádné obcovací řeči
užívati nemohl, poněvadž - spal.“ |
