I
Když se stal Zsigmond Kufala ve Svaté Torně
obecním písařem, byl to takový snivý hubený
mladík. Nechával si růst vousy po obou stranách
hubených tváří a chodíval vždy dvakrát týdně na
badačonské vrchy lehnouti si pod starý dub do
trávy.
Díval se vždy daleko do kraje, který ležel pod
ním. V dálce leskly se vodní plochy Blatenského
jezera, vysoká kukuřičná pole stála jako lesíky
a mezi nimi ztrácely se lány zeleného tabáku a
pak dále nedozírná stepní pastviska a mezi nimi
rozházené velké obce, které se bělaly, jako když
vápnem stříkneš na zelenou plochu.
A na jihu jako by se vždy mlhy válely. To byly
lesy za Můrou a za Dravou a jako ostřeji
rýsované mraky v dálce, šedivě zakalující obzor,
bůhví jaké vrchy na chorvatské straně.
Zsigmond Kufala snil nad těmi rozlehlými obzory
a kolikrát si pomyslil, jak by to bylo pěkné,
kdyby to vše, co vidí, mohl složit ve velkou
báseň. Pokusil se kolikrát všechno to, co se mu
líbilo, napsat, ale býval zklamán. Nebylo to, co
cítil. Byly to prosté popisy.
Dal to jednou číst učiteli Palovi, který otiskl
již několik básní v krajinském věstníku, a ten
mu řekl, že je to taková nějaká dekorace. Že
když to člověk čte, že si představí tabák a
kukuřici a více nic.
Přečetl mu sám jednu ze svých otištěných básní o
letě (kterou psal v zimě, když vyli vlci za
městečkem) a řekl:
„V tom je vidět duši letního parného odpůldne,
lidé se musí potit, když to čtou, musí jim být
dusno, milý Zsigmonde Kufalo. Ostatně je hezké,
že píšete verše. Poesie člověka chrání před
zesurověním. Kdyby byl předešlý obecní písař
psával básně, nebyli by ho jistě zavřeli na pět
let do Varadu. Když si starý Toth přišel o
podporu na obecní úřad, smlouval s ním smlouval,
až ho propíchl nožem. Vymlouval se sice, že
starý Toth chtěl mu useknout hlavu starým
tureckem jatapanem, který strhl se stěny, ale
řekněte mně, pane Zsigmonde, byl by schopen
člověk-básník párat vetchého stařečka …?“
Zsigmond Kufala smutně odešel od pana učitele
Pála. Daleko jsou vrchy badačonské s nedozírnými
obzory a tu od školy sto kroků na náměstí,
rozdupaném sty kusy dobytka po každém trhu,
hledí na něj próza životní, městský úřad Svaté
Torny, tam úřadoval s královským starostou panem
Dékányim, mužem bez všech básnických sklonů.
Míval pan Dékány vedle kanceláře v zasedací síni
džbán vína, který naplňoval policejní inspektor,
neboť městská policejní strážnice byla právě
šťastnou shodou okolností v domě s hostincem „U
vousatého kněze“, který měl špatnou pověst,
neboť si tam mohli hosté všechno dovolit.
Když královský starosta Svaté Torny vypil při
svém úřadování džbán vína, utiskoval kdekoho,
kdo přišel na městský úřad, a nutil Zsigmonda
Kufalu, aby byl strašný vůči stranám.
Bývali to sedláci z okolí, kteří se omeškali po
ukončení trhu se svým dobytkem na náměstí, a
nyní je udávali městští strážníci.
„Musíš je, synu, také dřít,“ poučoval obecního
písaře pan Dékány, „zejména ty chorvatské lidi,
na ty se musí řvát, a ne jen tak šeptem jako ty.
Pohrozíš jim šatlavou, a oni již pěkně vytahují
peníze za košilí, až maďarské duši milo a
spokojeně. Bůh již to tak ráčil zařídit, že
Maďar pohlcuje ty pronárody.“
Zsigmond Kufala si po jeho odchodu vzdychl velmi
teskně. Ti, o kterých mluvil královský starosta,
nepřeložili mu nikdy stéblo přes cestu. Když byl
obecním písařem v maďarském Lubreku s
chorvatskou většinou, stýkal se s těmi lidmi.
Poslouchával vždy za večerů, když se chorvatská
děvčata vracela s polí. Napřed šli hoši v
černých čižmách s vyšívaným; rukávy u bílých
košil a zpívali jednu sloku, pak děvčata za nimi
sborem odpovídala druhou slokou.
Sena voněla na lukách u Mury, nad masivní
hradbou dubiny na chorvatském břehu objevil se
srpek měsíce, obláčky měly ještě růžové
zabarvení od slunce zapadajícího na štýrské
straně, a tu tichým večerem zněly tak pěkně
měkké melodie chorvatských písní milých veselých
chlapců i děvčat.
II
Dnes byla ve Svaté Torně velká slavnost. Z
Kaniži
přibyla sem honvédská kapela a hrála před obecní
šatlavou na náměstí. Obecní šatlava nalézá se v
Torně právě ve škole. V půl přízemí sedí
provinilci za mřížemi a nahoře v prvním a druhém
poschodí se vyučuje, že je jeden maďarský bůh a
jedna uherská vlast.
Za mřížemi seděli právě dva cikáni, zavření pro
rvačku. Vyplazovali bratrsky svorně jazyk na
obecenstvo, které se skládalo většinou z kondášů
a kanášů, pasáků vepřů v širokých gatích dole
roztřepených, vyhlížejících jako sukně.
Zašpiněné gatě čpěly dýmem, jak sedávali pasáci
vepřů kol ohňů na pustách, přikládajíce na oheň
suchý dobytčí trus, v jehož žhavém popeli si
opékali slaninu a kukuřici.
Byly tu dívky z pusty s pestrými šátky kolem
krku a s namaštěnými vlasy konopným olejem.
Dupaly čižmami do taktu hudby, vířily prach a
pokřikovaly na sebe. Bylo tu plno červených
sukní se zelenými pentlemi a černých živůtků, na
nichž byly dvě řady velkých stříbrných knoflíků.
Naproti po vydlážděné části náměstí chodilo
obyvatelstvo městečka, mezi nimi zelenaly se
uniformy dvou finančních dozorců, kteří byli
stále obklopeni slečinkami, oděnými s podivnou
jistotou nevkusu.
Chodila tam jako na promenádě honorace Svaté
Torny, úřednictvo královských úřadů, kupci a
řemeslníci. Kouřili laciné doutníky, zatím co na
druhé straně nad procházejícími se konáši
vznášela se mračna dýmu z hliněných dýmek. Vše
čekalo až vyjde od městského úřadu průvod
školních dítek. Byla dnes slavnost zasazení
akátu na paměť nešťastné císařovny královny
Alžběty.
Věc sama měla svůj háček. Původně totiž před
lety bylo neseno že se královně Alžbětě postaví
před kostelem pomník. Podnik však zkrachoval,
neboť z peněz sebraných stavěl pan starosta
Dékány vilku u Blatenského jezera, kam jezdil
každého podzimu, když na badačonských vrškách
bývá vinobraní.
Měl z toho nepříjemnosti, až když pak počal o
volbách pracovat pro stranu práce, tu se to po
vítězství této strany všechno ututlalo.
Aby však přece něco se dělo, tu místo stavět
pomník, kleslo to až na zasazení akátu.
Týden předtím přišel starosta trochu opilý do
úřadu a poručil Zsigmondu Kufalovi, aby napsal
velkou báseň oslavnou a o slavnosti ji přednesl.
Nařídil mu tak z moci úřední a ten snivý, hubený
mladík šel se inspirovat pod svůj dub na
Badačonu. Nejednalo se tu o žádnou kukuřici, o
pole tabáku, o lesy za Můrou a Dravou.
Dole v rovině zpívali pasáci vepřů své písně
zoufale protáhlé a Zsigmond Kufala odešel raději
domů. Ani tam mu to nešlo.
Druhého dne řekl mu pan starosta, aby báseň byla
hodně vlastenecká. Zoufalý pan Zsigmond dělal
tedy vlasteneckou směs.
Dnes stál již u zahradníka, který zasazoval akát
za volání ,éljen‘ lidí, kteří se tlačili kolem,
a čekal, oděn v černý kabát, jehož rukávy mu
byly krátké již v době maturitní, až Přijde na
něj řada.
Školní děti zapěly: „Istenáld meg a Magyar“ (Bůh
ochraňuj Maďary) a starosta mu pokynul, aby
vstoupil na malou tribunu se
zeleno-bílo-červenou draperií.
Rozechvěn rozbalil svitky bílého papíru a
spustil:
„Je mnoho kvítí v Arpádově zemi...“
Nebylo to od něho, byla to slova Kisfaludiho,
ale on si nemohl pomoci. Nějak musel začít.
„jež utlačit se ruka cizí snažila ...“
To bylo z Petofiho, ale bylo to tak mnohoslibné,
že se to hodilo k tomu prvnějšímu.
Nyní to šlo. Byl v jeho básni zastoupen snivý
Sándory a z malých maďarských básníků zuřivý a
divoký Kákonyi Laszló.
Jeho byla jen ta kukuřičná a tabáková pole,
která tam přece jen propašoval.
Z akátu udělal smuteční strom, jakousi smuteční
vrbu, připletl do toho naději, aby jako tento
mohutný kmen (metrový akátek) i dále stál v
bouři neochvějně maďarský národ.
Chtěl čisti ještě dál, co vybral z Petofiho,
když zpozoroval, že všechno utíká za divokého
křiku.
Zvolal ještě: „Talpra a Magyar!“ (Vzhůru,
Maďaři), a již cosi velkého, silného udeřilo ho
dozadu.
Splašený žlutý býk zaryl žertovně svými rohy pod
kabát a vestu pana Zsigmonda a nyní ho odnášel
městečkem, při čemž slavnostní řečník křičel
celý popleten: „Talpra a Magyar „ (Vzhůru,
Maďaři)! A jako kdyby tomu býk porozuměl, mrštil
hlavou a snivý obecní písař Svaté Torny letěl
vzhůru k nebi. Na štěstí nepříliš vysoko, jen na
slaměnou střechu jednoho domečku v ulici
Kápolafalvské, kde zůstal na hřebenu u komína
sedět jako na koni.
Ještě viděl, jak ulicí pádí na koních tři pasáci
dobytka s provazy do smyčky, aby chytili býka,
pak se mu náhle udělalo mdlo a pan Zsigmond
svezl se na druhou stranu po slaměných doškách
dolů na nějaký vůz stojící na dvoře.
Když se probudil, zpozoroval, že leží ve svém
pokoji, za’ balen do mokrého prostěradla. Vedle
něho stál policejní inspektor, u kterého obecní
písař bydlil. S výrazem radosti, ze kterého bylo
vidět, že nad tou příhodou přebral, pravil
policejní inspektor: „Byla to rychlost, s jakou
vás nabral na rohy kdy se vám to stane podruhé?
A co záda?“ Děkuji, trochu mne pálí.“
Vzal vás, mladý muži, jen zcela lehounce, jako
by si jen hrál s vámi. Roztrhal vám zato
dokonale kalhoty, vestu i kabát. Byla to velká
švanda. Všude se vypravuje, že tak veselá
slavnost ještě nebyla ve Svaté Torně. Ani prorok
Eliáš tak krásně neletěl k nebi. Ten býk vás
napolo svlékl. Už jsme do vás nalili půl litru
vína.“
Vzal se stolu džbán s vínem a podával ho panu
Zsigmondovi k ústům. Ten zavrtěl hlavou.
„Tedy se napiji já na vaše zdraví,“ prohlásil
policejní inspektor, „je to dobrý ročník.“
„Jestlipak víte, že byla u vás statkářka z
Kápolafalvu, paní Julča Semenyová, víte, ta
hezká vdova. Ten býk patřil do jejích stád. Byla
nad tím velmi rozčilena, přijela na slavnost, a
teď takové neštěstí. Plakala nad vámi a slíbila,
že vás pochová na vlastní útraty.“
Obecní písař zasténal a policejní inspektor se
usmál.
„Inu, příteli, to říkala jen tak v prvním
okamžiku, nikdo jí to nevěřil, poněvadž pohřeb
stojí přece jen nějaký ten groš, a ona je, jak
se povídá, velmi lakomá. Leda svíčku že by za
vás koupila do kostela. Když má platit nějakou
tu pokutu za své lidi, když nevyprázdní včas po
skončení trhu své místo, hádá se o každý
krejcar. A je tak krásná, člověk by řekl, že je
přístupná ke všemu, ale vida ji, krasavici,
pokuty nechce platit. Stalo se, že si stěžovala
samotnému vrchnožupanskému úřadu v komitátu.
Bylo to kvůli padesáti zlatým, ke kterým jsme ji
odsoudili, poněvadž její lidé se poprali s
nějakými sedláky „U vousatého kněze“. A její
pěkná tvářička udělala větší dojem na vrchního
župana, než řeč nejlepšího advokáta. Usmívá se
vám tak líbezně a oči jí jen hrají.“
Napil se poznovu ze džbánu dobře a pokračoval s
nadřením: „A můj bože, ta její postava, pane
bože, ta její ňadra. Ani člověk neví, na co dřív
se má podívat, či na její nebo na růžová ouška
jako u selátka ...“
Pletl se mu jazyk: „Když tak nad vámi plakala,
byla ještě krásnější. Slzy si utírala takovým
jemným šátečkem a pořád vedla svou, že pohřeb
vám vystrojí, honvédskou hudbu objedná, abyste
byl čestně pochován, poněvadž jste padl za
vlast. Ale nevzdychejte, co myslíte, že by ona
dodržela slovo, a pak, vám nic není, náš lékař
povídá: ,Nedivte se, že je pořád bez sebe, copak
to bylo pro něj malé překvapení? Řeční, přednáší
báseň, proslov, nic netuší, a už je v povětří.
Jen ho, lidičky, zabalte do mokrého prostěradla,
vrazte do něho víno a nechte ho vyspat.’ Tak jen
spěte
Odcházel a ve dveřích ještě zabrebtal: „Což o
to, krásná je ta paní Julča, ale pokuty platiti
nechce, potvora. A kde vezmeš na víno?“
Brzy po odchodu policejního komisaře Zsigmond
Kufala usnul a zdálo se mu o nějaké krásné ženě,
která mu obstarává pohřeb. Byl to velmi spletený
sen. Jel na svůj vlastní pohřeb. Pohřební vůz
táhl pár býků a on se šel paní Julce poděkovat
za tak pěkné vypravení celého pohřebního
průvodu.
Pak se mu ještě zdálo, že místo paní Julci
přijala ho slečna z Verró. Byla to jeho stará
studentská láska z dob, kdy studoval na
právnické akademii v Prešpurku. Býval již
tenkrát takový snílek a zamiloval se do té
černovlasé dívky, která v trafice své matky
prodávala doutníky. Jezdíval s ní někdy za
nedělního odpoledne na loďce po Dunaji, a jednou
převrhl loďku před parníkem. Vytáhli je oba na
loď, dopravili na břeh, kde je strážník převzal.
Ráno bylo to v novinách. Jejich jména a
mravoučná naučení, že se nemá na loďkách
skotačit. Tím jejich lásce byla učiněna přítrž.
Tento smutný konec milování, kdy slečna z Verró
musela odjet do Nových Zámků, kde si vzala
jednoho kapelníka, zanechal hluboké stopy v duši
Kufaly. Ten poslední dopis od ní zničil ho
nadobro. Obsahoval jen několik řádků. Vyčetla
mu, že první lezl na provazový žebřík, který jim
hodili s parníku, a že je zbabělec. Nyní po
dlouhé době zjevila se mu opět ve snu.
Probudil ho hluk z ulice. Opilí kondášové a
kanášové, pasáci vepřů, táhli z hospod do svých
vesnic a na pusty.
Nebyl to zpěv, bylo to řvaní, jako když v dálce
někde celá stáda dobytka jsou poplašena mrakem
jedovatých golumbašských mušek.
Zaléhaly sem ty chraplavé hlasy jaksi zuřivě,
ačkoliv text písně, kterou do nekonečna
protahovali s obdivuhodnou trpělivostí a
neúnavností, nebyl nepoetický. Byla to jedna z
pěkných písní uherských pust:
„Még engemet, babám szerettél...“
Ano, dokud jsi mne milovala, má panenko, bývalo
na pustě veselo. Projížděl jsem mezi stády a
vesele si zpíval, že až zapadne slunce, pojedu
ke studni v pustě a ty že mně vody nabereš pro
mne i pro mého plavonohého koně.
„Ma engemet, babám nem szerettél.“
Teď mne však již, má panenko, ráda nemáš, a když
za večera přijedu ke studni, nikdo mně již
nepodá vody.
Hulákali to po šarvárské ulici a přesto, že ten
zpěv nebyl hezký, opakoval si ranou osudu
stižený na posteli:
„Még engemet, babám szerettél.“
Ano, dokud jsi mne milovala, má panenko ...
Bývalo to jistě hezčí, pane Zsigmonde Kufalo,
než ležet nyní po takovém dobrodružství zatočen
v prostěradle.
A obecní písař, než opět usnul, přemýšlel o tom,
že bude třeba se zamilovat. To vlastně mu
schází. Vždyť když dívával se v maďarském
Lubreku na hezká děvčata chorvatská, vracející
se z polí, míval vždy nějakou divnou radost.
„V tom něco je,“ řekl si těžce zkoušený obecní
písař a usnul.
Když se ráno probudil, spatřil, že pod postelí
vyčuhují ven nohy policejního inspektora, který
statně chrápal. Tento svědomitý muž šel se v
noci při návratu od „Vousatého kněze“ podívat,
co dělá nemocný, a dál nedolezl než pod postel.
„Odpusťte,“ omlouval se, když se probudil, „spal
jste jako anděl, nechtěl jsem vás budit.“
III
Když bylo deset hodin ráno, přišla obecního
písaře navštívit poznovu paní Julča Semenyová.
Obecní písař, ještě bledší než dříve, zdál se
být velmi interesantní.
Mladá statkářka projevila velkou radost nad tím,
že se mu vede lépe, a dala z bryčky nahoru
přinést velký balík.
„Nebudete se zlobit,“ řekla z čistá jasna, „když
jsem vám přivezla s sebou šaty, které vám dobře
padnou, neboť máte právě takovou postavu jako
můj nebožtík muž. Měl je jen jednou na sobě,
když si vyjel na novém koni. Spadl, zabil se,
ale šatům se nestalo nic. Byla to náhoda.“
Dívala se přitom tak upřímně na mladého muže, že
se usmál a kývl hlavou.
Pak se rozhovořil měkkým hlasem o všem možném, o
svém mládí, ideálech. Zůstala tam přes hodinu.
Podala mu napít vody, a když se k němu sklonila,
usmála se na něj a pohladila ho jemnou rukou po
vlasech.
„Jen zas hezky ležte, pane Zsigmonde,“ řekla
vesele, „lékař dnes říkal, že za několik dní
budete běhat, že to nic není. Až se uzdravíte,
musíte mne přijít navštívit do Kápolafalvy,
abychom si zas popovídali. Jsem tak sama od
smrti manžela. Dříve bylo u nás veselo.
Přijížděli magnáti z okolí, hráli cikáni, a teď
je pusto a pusto.“
Sáhla si na srdce a zvolala:
„Dějí se ale různé náhody v životě. Často bývá
pusto a pak se rozjasní, že ano, pane
Zsigmonde?“ Pohladila ho ještě jednou na vlasech
a on se v divné radosti nezmohl na nic jiného
než na toto: „Děkuji, děkuji, odpusťte,
milostpaní, že vám nemohu podat ruku, jsem zase
zatočen do mokrého prostěradla.“
Otočil rychle hlavu, aby jí políbil ruku.
Zasmála se: „Snad mne nechcete kousnout,“ a
přitiskla svou ruku k jeho ústům.
Když odešla, zašeptal: „Do této ženy se
zamiluji, ano, budu milovati paní Julču
Semenyovu z Kápolafalvy.“
Přemýšlel o tom do večera a mohl konstatovat, že
je opravdu již úplně do ní zamilován.
Za týden mohl již vyjít ven a pod svým starým
dubem na Badačonu snil o paní Julce, dívaje se
směrem na Kápolafalvu. Kukuřičná a tabáková pole
zmizela z jeho duše, jen vlnící se step
připomněla mu, jak se jí jemně ňadra vlnila a
chvěla, když nad ním skloněna hladila ho tenkrát
po vlasech.
Den po tom pracoval již zase v městském úřadě
Svaté Torny.
IV
„Bude třeba, milý příteli,“ pravil k němu
královský starosta pan Dékány, když před
polednem přišel k němu do kanceláře ze zasedací
síně od džbánu vína, „konečně se důkladně
pomstít na té paní Julce Semenyové. Co si ta
ženská myslí. Teď neujde pokutám. Předně pište,
že na základě svědectví jejích honců dobytka
poslala o slavnosti pást stádo na obvod města,
ačkoliv je to zakázáno o slavnostech pást před
městem královským nařízením ze dne 18. června
roku 1862. To už jsem vyhledal. Za druhé pište,
že neohlásila průchod býka městem, což je
přestupek zákona o dobytčím moru. Za třetí na
toho býka si nevyzvedla dobytčí pas, aby mohl do
města.“
Ubohý obecní písař potil se a byl přitom bledý
jako stěna. Odvážil se namítnout: „Ale vždyť to
byla náhoda, býk se přece splašil.“
„To nevadí, tím lip!“ pravil pan Dékány,
spokojeně se usmívaje, „teď jí ani královská
tabule nepomůže, pište, že se zároveň dopustila
vzhledem k nebezpečí, povstalému splašením býka,
ohrožení bezpečnosti obyvatelstva. Tak jsem
hezky na ni ten pytel ušil. To všechno, co jsem
vám diktoval, zanesete na úřední listinu s
dodatkem, že z moci úřední odsuzuje ji naše
policie k pokutě dvě stě zlatých k složení do
osmi dnů na městském úřadě k mým rukám. Napište
také, že z toho rozsudku není odvolání, a
podepište to.“
„Ale je, prosím,“ koktal uděšený obecní písař,
„přece druhá instance!“
„Ale čerta, to vím také, jen to ale napište, ať
se lekne. Konečně nám holubička padla do pasti.
Dřív nechtělo se jí platit málo, tak teď bude
platit dvě stovky.“
Ještě ve dveřích volal: „A vy ji také můžete
žalovat, pak to propijem, cikáni nám budou hrát
a sníme celého vepře.“
Obecní písař seděl zničen před čistým blanketem
úředním, a pak zvolna počal psát dle diktátu.
Slzy mu při tom kapaly na piják. Byl to boj mezi
srdcem a úřední povinností, která vítězila
skvěle, ale pomalu nad láskou.
A potom, když nadepsal úřední obálku a zalepil
do ní úřední výměr, psal nešťastný mladý muž
ještě neúřední psaní paní Julce, ve kterém se jí
omlouval a vyznával, že ji miluje.
V
Za dva dny dostal toto psaní z Kápolafalvy.
Bylo bez titulu a strašně jednoduché:
Žádám Vás, byste obratem mně zaslal onen kabát,
vestu a kalhoty po mém nebožtíkovi.
Julie Semenyová
A na Badačonu, pod starým dubem, líbaje to
psaní, vzdychal si za tichého večera nešťastný
obecní písař ze Svaté Torny:
„Můj bože, kdy budu mít nějaký úspěch v životě?
...“
|
