|
Kdyby byl snad měl pan Kosaudula nepřátel, bylo
by zcela možné a do jisté míry oprávněné to, co
se stalo. Kdosi totiž o něm rozhlásil, že vyhrál
v třídní loterii hlavní výhru 700.000 korun.
Pana Kosauduly se to velmi nemile dotklo.
Předně, poněvadž nevyhrál ani dvě koruny a za
druhé, poněvadž neměl žádných nepřátel. Žil s
každým v míru a bylo to opravdu ošklivé, že si
tohle někdo na něj vymyslil. Důsledky byly
strašlivé.
První srážka odehrála se v bytě jeho nevěsty.
Uvítali ho tam s čokoládou a jeho budoucí tchán
sotva se držel na nohou, dílem z radosti, dílem
díky též dvěma lahvím vína, které vypil vzhledem
k té slavné události.
Nežli se mohl pan Kosaudula vzpamatovat,
rozvinula celá rodina před ním nový názor na
nový život, který povedou. Pan Podbabáček, jeho
tchán, věděl již o krásné parcele a křičel, že
tam budou pěstovat stříbrné králíky.
Marie, ta skromná Marie, počala blábolit cosi o
automobilu a o tom, že bude pašovat bruselské
krajky.
Paní Podbabáčková vzala překvapeného pana
Kosaudulu stranou a žádala ho, aby jí koupil
velkoobchod se střížním zbožím.
Současně mu nenápadně vtiskl Karel, patnáctiletý
realista, do ruky lístek, na kterém stálo:
„Kupte mně, prosím, motocykl. Již jsem si jeden
vyhlídl.“
Pana Kosaudulu napadlo, že nedávno četl, jak se
zčistajasna někde ve Švýcařích zbláznila beze
všeho důvodu jedna rodina a počal couvat ke
dveřím nuceně se usmívaje, přičemž volal:
„Všechno vám koupím, upokojte se, dostanete
všechno.“
Podařilo se mu za radostných výkřiků dostati se
ke dveřím, bleskurychle vytáhl ze zámku klíč,
zamkl nešťastnou rodinu na dva západy a běžel
pro ochrannou stanici, kde mu řekli, že to bude
asi buď paranoia precox, nebo slavomam a
vypravili se tam s oddělením hasičů a se
svěracími kazajkami.
Museli jednoho člena rodiny po druhém po zuřivém
zápasu vytáhnout oknem a snést po žebříku dolů,
přičemž řval každý z nich zoufale: „Vyhrál
700.000 korun. Chci pěstovat stříbřité králíky!“
„Já chci mít velkoobchod se střižním zbožím.“
„Už jsem si vyhlédl motocykl.“
„Budu pašovat bruselské krajky.“
A tak se počalo vypravovat o panu Kosaudulovi,
že dal, když vyhrál 700.000 korun, zavřít celou
rodinu své snoubenky do blázince, aby si ji
nemusel vzít, když se, stal boháčem.
Dověděl se o tom od domovníka, když se vracel po
půlnoci domů. Dal mu, jako obyčejně dával
předtím od otevření, dvacetihaléř a slyšel
zřetelné zabručení: „Špíno!“ Ohradil se proti
tomu, že dal mu přece dvacetihaléř a nikoliv jen
desítihaléř, aby se pan domovník lépe podíval.
Domovník mu to však řekl stručně, ale řízně: „Vy
byste teď mohl, když jste vyhrál těch 700.000
korun, dávat po koruně za otevření. Ale to vy
jen chcete hodně nahrabat. Však víme, jaký jste
ptáček. Je to nějaký charakter, tahat se s
holkou pět let a pak, když vyhrajete 700.000
korun, dát ji i s rodinou zavřít do blázince,
abyste si mohl vzít nějakou hraběnku?“
Pan Kosaudula klekl před ním na kolena a prosil,
aby mu to ještě jednou opakoval.
Domovník s hrůzou od něho utekl a rozšířil po
domě zprávu, že se pan Kosaudula zbláznil z
výhry.
Příštího dne odstěhoval se pan Kosaudula z bytu
na druhý konec města. Speditér mu říkal „pane
barone“ a chtěl za odvezení postele, stolu,
šatníku, otomanu, dvou židli a zrcadla šest set
korun.
Smluvili to až na čtyřicet korun a speditér dole
prohlásil k uhlířovi, že těch čtyřicet korun dá
na Matici, když je ten milionář takový špína a
prohrál je hned vedle ve ferblu.
Příštího dne obdržel šedesát dopisů, ve kterých
různé spolky mu oznamovaly, že ho jmenovaly
zakládajícím členem a současně mu přikládaly
složní lístek na zapravení dvěstěkorunového
příspěvku zakládajícího členství.
Toho dne vyhodil z bytu patnáct vdov a sirotků,
kteří od něho chtěli na činži a srazil se schodů
velmi dotěrného invalidu, který si přišel pro
peníze na nový flašinet a ohrožoval ho dřevěnou
nohou.
Rozzuřený dav nad tou surovostí vytkloukl mu
okna v pokoji a příštího dne jeden časopis
přinesl lokálku: „Necitelnost mamonáře.“
Vyštvali ho do ulic. Pan Kosaudula srazil se
ještě v průjezdu s nějakým mužem, který ho šel
přemlouvat, aby těch 700.000 korun dal do nového
akciového podniku na výrobu patentních
zdravotních párátek.
Ze snaživého obchodníka vyklubal se však i
nebezpečný boxer, který panu Kosaudulovi, jsa
odmítnut, zmaloval pravé oko do modra.
Vyběhl tedy zoufale ven a kráčel do Stromovky,
nepozoruje, že za ním jde dlouhý, hubený mladík
zoufalého výrazu v obličeji s nějakou brašnou
pod paždí. Přistoupil k němu a milým, jemným
hlasem řekl, že jest opravdu rád, když se tu
setkává se známým mecenášem panem Kosaudulou.
„Budu okamžitě hotov,“ pravil dále, vytahuje z
brašny nějaké papíry, „zabývám se již delší dobu
obrozením českého krásného písemnictví. Dovoluji
si vám, rozhodnut, že vy jedině mne pochopíte,
přednésti tyto verše.“
Přitlačil pana Kosaudulu na lavičku a počal
přednášet:,
Nad horami ve hněvu, v úpadky strží,
dobra i krásna bastardi jdou,
álejí svěží rozruchů jasných, ovoce hněvů
satanů úsměvy zahoří tmou.
Přijde čas nesporně podivných vznětů,
extrémům, časů já přísahou vzdán,
nad odboj Kresčaku, úsměvů silných
krev svou tu zasvětím, já pelikán.
„Pak,“ řekl dávaje panu Kosaudulovi čichat ke
čpavku, „mohu vám přednést i tento úryvek:
Podkopy jsme založili pod hradby,
až pojedeš, moje milá, ze svatby...
„Jest to ve směru národních písní,“ mluvil dále,
kříse pana Kosaudulu, „a zejména vám doporučuji
tento verš:
Stála hruška v širém poli,
dnes už ale nestojí,
místo ní tam stojí jabloň,
dlouho však stát nebude.
Možná, že tam dají třešeň...
„Má to hluboký význam,“ vysvětloval, zaváděje u
pana Kosauduly umělé dýchání, „znamená to, jak
se neustále vše mění.“
„Kde to jsem?“ tázal se mučedník.
„Jste v dobrých rukou,“ řekl mladý muž měkkým
hlasem, přicházím vás požádat, byste vydal svým
nákladem slovutný pane, sbírku mých veršů,
jejichž ukázky dovolil jsem si vám právě
přečíst.“
Pan Kosaudula omráčil ho pěstí a dal se na
zoufalý útěk. Neví se, kde bloudil, ale ráno byl
již doma a díval se z okna na to, jak pod okny
jeho bytu kupí se dav lidi, zatímco na dveře
jeho pokoje dobývá se spousta lidí, ječících v
jediném chaosu: „Milostpane, slitujou se nad
námi, máme doma jen tři holé stěny.“
Dole pod okny policejní stráž rozháněla nové
řady prosebníků. Dveře do jeho pokoje počaly
povážlivě praskat A vzadu za davy na ulici
objevila se postava básníkova ze včerejška.
Pan Kosaudula vyšvihl se na okno a skočil dolů z
prvého patra. Spadl na policejní stráž, která
právě zatýkala jedno podezřelé individuum,
volající nahoru, že potřebuje padesát korun a že
povede nový život.
Pana Kosaudula zvedli se země. Strážníci se
podívali významně na sebe a pak starší vzal ho
za rameno a řekl: „Jménem zákona vás zatýkám pro
rušení úředního výkonu.“
Za hodinu pak zapadla za ním vrata soudní
budovy. Až do půl dvanácté choval se pan
Kosaudula v cele úplně apaticky. Spíše byl rád,
že má pokoj. Před dvanáctou hodinou přišel však
k němu dozorce a řekl: „Není-liž pravda, že se
budou stravovat sám, když vyhráli 700.000
korun.“
A tu počal pan Kosaudula s podivným smíchem lézt
po čtyřech po zemi a kousl dozorce do lýtka.
A tak se opět setkal na psychiatrické klinice se
svým bývale budoucím panem tchánem panem
Podbabáčkem, který ho již nepoznal.
Pan Podbabáček myslí, že je v králikárně a když
kolem něho leze po čtyřech pan Kosaudula, tu ho
pan Podbabáček hladí po zádech a strká mu do úst
kus stočeného papíru místo košťálu, domnívaje
se, že je to jeden z jeho stříbřitých
králíčků... |
