Objevení severní točny

I

Parník „Hans Egede“ dorazil dne 4. září o půl desáté hodině do Kodaně, hlavního města Dánska, se slavným cestovatelem dr. Cookem, objevitelem severní točny.

V přístavu čekal již náš redakční automobil a tu vyzval průvodce dr. Cooka, Eskymáka Ratawanaharu, aby vstoupil do automobilu, bylo dílem okamžiku. Laskavostí dr. Cooka byl nám jeho věrný průvodce Eskymák skutečně také půjčen na několik dní, aby nás informoval především o zvířené na severní točně a dále i o jiných poměrech v těchto tajuplných krajích. Rukoudáním slíbili jsme dr. Cookovi, že mu opět jeho Eskymáka neporušeného vrátíme a okolo jedenácté hodiny vyjeli jsme s drahocenným Eskymákem z Kodaně.

Do Prahy dorazili jsme o tři dny později, dne 7. září, použivše tak nejlepšího způsobu informovat se důkladně o objevení severní točny, aniž bychom musili použít obvyklé cesty jako časopisy New York Herald, Times, Morningpost, Berliner Tagblatt, které vyslaly do Kodaně své zpravodaje, aby podrobili rozmluvě samotného dr. Cooka.

Vyložil-li jim dr. Cook své objevy a pozorování způsobem vědeckým, vysvětlil nám Eskymák dr. Cooka záhady severní točny způsobem prostinkým a jednoduchým. Proto snad v některém směru liší se údaje Eskymáka Ratawanahary od údajů dr. Cooka, ale upozorňujeme přitom své čtenáře na jednu věc, ve které se neliší nijak údaje obou mužů, totiž v tom směru, že oba tvrdí, jak byli skutečné na severní točně.

II

Do Prahy jsme dorazili večer a nemohli jsme nijak přenésti přes srdce, abychom milému hostu ze severní točny neukázali nejkrásnější, co v Praze je a to dva obyčejné tovární komíny, které se tak nádherné vyjímají na Representačním domě.

V němém úžasu hleděl náš Eskymák na tu krásu a obdiv jeho stoupal, když uviděl při jízdě Prahou všude, kam se podíval, rozkopanou dlažbu. Pravil, že podobné jámy vykopávají na severním pobřeží Grónska a do těch jam že uschovávají potraviny, které pak lovecké výpravy na zpáteční cestě vykopávají.

Bylo mu ovšem velmi těžko vysvětlit, že rozkopávání ulic v Praze je něco obyčejného, že pravý Pražan nemůže žít bez rozvrtané dlažby, stejné jako lovci v Grónsku bez jam s uschovanými potravinami a tak jsme jeli dál, ke konečnému cíli naší cesty, do vily „Svět zvířat“.

Po cestě zpozoroval Eskymák plakáty cirku Henryho, kde jsou vyobrazeni ochočení tuleni. Dal se do křiku, počal chtivě svítit očima a mlaskat. Málem by byl vyskočil z automobilu. Vysvětlili jsme mu, že tuleňové jsou ochočeni. Eskymák však sebou zmítal v automobilu a volal: „Já je všechny sníst! Já je všechny sníst!“ Uklidnil se, teprve když jsme přijížděli na konec města a Eskymák na této periferii uviděl nedostatečné osvětlení. Počal radostně volat: „Hajaji-pupu!“, domníval se totiž, že jsme snad přejeli polární kruh a že nastane polární noc.

Nechtěli jsme mu kazit radost a v dobré náladě přivezli jsme neohroženého chlapíka do vily „Svět zvířat“, kde se ihned odebral na lože. Jeho lože bylo prosté. Okamžitě totiž vlezl ve vykázaném pokoji pod skříň, odkud se nechtěl hýbat. Mlaskal hlasitě po celou noc a bručel až do rána monotónní eskymácké písně, podobající se bručení polárních medvědů a praskání ledu v polárních mořích.

Ráno našli ho spícího na podlaze a vedle něho několik vyprázdněných krabic mazadla na boty z „fištrónu“, které nalezl pod skříní a jehož požití připomínalo mu snad půvab domoviny.

V celém jeho pokoji panoval zvláštní zápach, jako na velrybářské lodi. To voněl tak jeho oděv z kůže tuleňů nebo z něčeho podobného, což ovšem bylo těžko rozeznat, neboť oděv ten měl na sobě po celé tři roky, co bloudil s dr. Cookem v polárních krajinách a jak hrdě podotkl, když se probudil, ani jednou ho za ty tři roky nesvlékl.

Jinak to byl velmi roztomilý chlapík. Měl zploštělý nos, šikmé oči, kůži studenou a mastnou, což je velká výhoda, neboť Eskymáci se nikdy nemyjí. Lícní kosti měl vysedlé a vlasy černé jako uhel, pleť barvy žlutočervené. Při své nepatrné postavě, zašitý v kůže, podobal se soudku a podobně valil se také kupředu, při čemž jeho šikmé oči blýskaly zpytavě po okolí.

První jeho slovo bylo: „Rybí tuk!“

Poněvadž jsme již byli připraveni na jeho žádost, byl mu podán dvoulitrový hrnek rybího tuku, čili jak říkají „lebertranu“, který okamžitě vypil s velkou chutí a prosil o novu dávku, kterou vypil neméně rychle.

Poté se rozhovořil. Pravil, že jeho vlastní jméno je Kimokam, to jest „Hltoun syrového masa“ a jal se vykládat o severní točně následující, což kvůli srozumitelnosti uvádíme v překladu:

Pochází z Angekoku, jak říkají osmdesáti boudám ze sněhu. Jednoho dne přijde k nim člověk, opatřený brejlemi a povídá: „Pojďte mně pomoci hledat severní točnu.“ Byl to ten dr. Cook. Sebralo se jich tedy deset a šli.

Bylo to tak jednoduché, že to jednodušší být nemohlo. Člověk jde pořád jen na sever, až přijde k severní točně. Vzali si s sebou sto pět psů a třináct saní a drželi se poledníku, aby nezabloudili. Na cestě potkávali medvědy a bílé polární lišky.

Jednoho dne sežrali jim medvědi jednoho spoludruha a bylo jich jen devět, kromě dr. Cooka. Za tři dny nato počali si stěžovat tři Eskymáci z výpravy na velkou zimu. Bylo asi 70 stupňů zimy i usnesli se, že se vrátí do teplejších krajin, jako je Angekok, kde po celý rok panuje mírná teplota čtyřiceti stupňů mrazu.

Zasloužilý Eskymák počal mluvit živě: „Když odešli, bylo nás tedy jen sedm i s dr. Cookem a drželi jsme se stále poledníku, abychom nezabloudili. Pak vypukly mezi námi náboženské třenice, neboť někteří z nás byli obráceni na víru protestantskými misionáři, kdežto jiní katolickými a výsledek toho byl, že dva nejzuřivější odpůrci jednoho dne vrátili se domů, aby na sebe podali prostřednictvím obchodníka s lihovinami, který každý druhý rok přijížděl do Angekoku, vzájemně žaloby pro urážku na cti u soudní správy Grónska.

Jejich odchodem ztenčil se náš počet na pět osob. Pokračovali jsme dále na cestě k severní točně, a opakuji ještě jednou, že jsme se dnem i nocí drželi poledníku, abychom nezabloudili. Tak jsme v míru a bázni boží pokračovali na cestě, živíce se psy, které jsme vzali s sebou.“

„A čím se živili psi v těchto ledových krajinách?“

„Našimi exkrementy,“ odvětil zasmušile Ratawanahara a jal se dále vykládat: „Za tři dny od náboženských sporů vypukly mezi námi, zbývajícími Eskymáky, politické třenice. Abych vám to vysvětlil blíže, je nás Eskymáků v těchto severních šířkách asi 32.000. Dlouho jsme se o politiku nestarali, až konečně jeden podnikavý Američan jal se vydávat v severním Grónsku politický časopis. Rázem stali se z nás politikové. Co také máme dělat za dlouhé polární noci, která trvá půl roku, než starat se o politiku? A tak se stalo, že mezi 32.000 našich krajanů je přes pět set politických stran.

Za horlivého sporu, který jsme vedli, přišel jeden z nás na myšlenku založit novou politickou stranu a odešel na jih. Zbyli jsme tedy i s dr. Cookem nyní jen čtyři. Táhli jsme dál přes ledové pláně... Nemáte, prosím, trochu kořalky?“

Statečnému Eskymákovi nemohli jsme odepřít. Učinil několik mocných doušků a pokračoval:

„Neuplynul ani týden od politických třenic, když se stala příhoda, která měla za následek, že ze tří Eskymáků zůstal jsem s dr. Cookem sám. Jednoho dne, když jsme hledali stopy poledníku, abychom nezabloudili, přepadla naše ležení tlupa polárních medvědů a když se dosti nařádili v zásobách, sežral jeden z medvědů poslední díl románu Tajemství jeptišky v Grónsku, čili lidožrout eskymácký, nejoblíbenější četbu mých dvou krajanů, kteří nám zůstali věrni. Byl to jistě tklivý pohled na ubožáky, když spatřili poslední, dosud nepřečtený díl románu rozkousaný a sežraný, že nebylo rozeznat ani písmenka. Rvali si tulení kůži s těla a odešli na jih, aby si objednali v Angekoku chybějící díl románu.

Tak zbyl jsem s dr. Cookem sám a sám uprostřed věčného ledu a ke všemu nám došly papírky na cigarety. Musili jsme tabák balit do poznámek dr. Cooka, čímž se také vysvětluje, že chybějí některé bližší údaje o této cestě.

Konečně dne 21. měsíce aprile roku 1908 uviděli jsme severní točnu! Abych vám to stručně vysvětlil, je to místo, kam se sbíhají všechny poledníky a všechny rovnoběžky, takže to tam vypadá jako pavučina a uprostřed té pavučiny sedí pavouk, to je ta severní točna a toho pavouka právě hledal dr. Cook.“

Napil se poznovu kořalky a vesele jal se vykládat: „Na severní točně je náramné živo. Přece jste se, jak říkal dr. Cook učili před třiceti lety ve školách, že země je na pólu zploštělá, následkem toho je tam blíž k ohnivému jádru země a tím také tepleji. Když to tedy připustíte, byli jsme báječné uvítáni. Přišel starosta...“

Eskymák se poznovu napil kořalky: „Hasiči, veteráni, družičky a všichni volali: Ať žije Shackleton! Chudáci již věděli o objevitelích jižní točny a měli za to, že nikdo jiný nemůže objevit severní točnu, než právě tento statečný badatel. Přirozeně, když jsem dr. Cooka představil, počal starosta koktat: Vítám vás na severní tonču, chci říci točnu. Na severní tonče, chci říci točně, ostatně nejsem žádný řečník, snad mně rozumíte v každém směru. Sláva vám i nám! Třikrát sláva, sláva, sláva! Pak nám přinesli podle svého pohostinského zvyku led a sníh a starosta s radními jal se nás provádět po městečku, které bude nyní podle všeho přičiněním dr. Cooka povýšeno na město. Obec tato jmenuje se Severní pól a vyniká svým průmyslem na výrobu zmrzliny. Chudší obyvatelstvo živí se ledařením a dbá přitom přísně, aby se poplatek za ledováni odváděl přesně obci. Městečko samo je velmi čisté, domy bílé jako ze sněhu.“

Statečný Ratawanahara poznovu si přihnul kořalky a pokračoval nenuceněji a nenuceněji: „Hlavní ulice jmenuje se Medvědí třída a odtamtud se vyváží nejvíce medvědích tlapek které jsou velkou lahůdkou. Je tam dále ulice Pižmoňů, která ústí na náměstí Severní záře, kde stojí reprezentační dům, který právě bourají nákladem tří milionů korun, poněvadž zapomněli v kavárně reprezentačního domu vystavět kuchyni. Dále je velké náměstí Zemské osy, kde vystavěli garáž pro Zeppelinovu vzducholoď. Starosta vysvětloval, že Zeppelin chce navštívit severní točnu a že proto všude v polárních krajích chtějí zřídit skladiště na vrtule a šrouby, aby mohl polámané nahraditi novými a pokračovat nerušeně na další cestě.

Pokud se týče jiných zvířat, sou v městě oslové, kteří se dostali i do správy obce, hrochové, kavky i vrány, také slony a opice lze tam najít v hostincích. Ho, ho! Zvláštní je kořalka z kostic, ho, ho, šněrovačka jí říkají...“

Stal se nepřirozeně veselým a jeho žvanění nemohli jsme již poslouchat. Prosili jsme, aby ustal v líčení. Milý Eskymák byl by ale hovořil dále, když vtom hlásil se telegrafní úřad telefonem: „Halo! Depeše!“

Telegram zněl: „Severní točna nově objevena Pearym, pošlete okamžitě franko ke mně vypůjčeného Eskymáka na vlastní nebezpečí. Nutno ho konfrontovati s Pearym a se severní točnou. Dr. Cook.“

Co jsme měli dělat? Chlapíka jsme naložili do sudu od rybího tuku a poslali jako rychlozboží dr. Cookovi.

Dnes je statečný Eskymák na cestě do Ameriky, přijav engagement u cirku Barnum-Bailley dědicové, který ho bude po světě ukazovat v kleci.

Pokud se týče rozporů mezi jeho líčením severní točny a vědeckým výkladem dr. Cooka, račiž si čtenář tyto rozpory sám porovnati a vysvětliti.