Obrovský nos

Kriminální historie

I

Policejní ředitel rozčileně seděl u telefonu. Konečně tedy řádná stopa po tolika dnech blamáže. Právě telefonem dostal tuto potěšující zprávu od civilního strážníka Wericherera. „Podezřelého muže sleduji. Právě sedí ve vedlejší místnosti a objednává si od číšníka doutníky.“

„Haló? Jak vypadá?“

„Nevypadá, pane policejní řediteli, jako lupič, což mě právě uvedlo na myšlenku, že by to mohl být on, neboť jedná se dle všeho o rafinovaného zločince. Mohu také doplnit své předcházející sdělení. Podezřelý člověk kouří viržinku, jak mně bylo právě číšníkem důvěrně sděleno. Není ani vysoký, ani malý, má velký nos.“

„Že má velký nos?“ zvolal radostně policejní ředitel do telefonu, „haló, to je on, to je ten lupič. Ať tam počká, já tam hned pro něho jedu s detektivy!“ Odzvonil.

Vypil okamžitě sklenku vermutu a vsedl se třemi nejobratnějšími detektivy do kočáru a jel do udané restaurace, kde s tlukoucím srdcem přisedl ke stolu, u něhož již seděl civilní strážník Wericherer s nějakým neznámým mužem.

Ovšem že neznámý byl by na příklad pro mne nebo přítele Šaldu, ale nikdy ne pro policejního ředitele, který v něm okamžitě poznal podezřelého člověka.

Civilní strážníci a policejní ředitel se třemi detektivy nesednou si přece jen tak z čistá jasna k nějakému neznámému pánovi, toť úplně vyloučeno a zároveň jest to o jeden důkaz víc, že jedná se zde o zločince.

Policejní ředitel zakrátko dal se do hovoru s neznámým mužem a ukázalo se, že možno i s podezřelými osobami vyprázdnit sklenici a rozhovořit se o všem možném. Ukázalo se dále, že to byl člověk vysoce vzdělaný, který dokonce znal i francouzskou literaturu, což opět bylo o jeden důkaz více, že jest zde jednati s nebezpečným člověkem, neboť mezinárodní lupiči a podvodníci znají více řečí.

Když policejní ředitel snědl segedínský guláš, uznal za dobré udělat konečně pořádek, proto vstal, srazil neznámému skřipec z čistá jasna, což je neobyčejně výtečný trik a znemožňuje pro okamžik ulekanému uprchnout, nato chytili tři detektivové spolustojícího za ruce, nohy, krk, hlavu a policejní ředitel prohlásil ho za zatčena jménem zákona. Pak byl více odnesen než odveden do kočáru. Zatím co civilní strážník Wericherer platil za všechny i za zatčeného útratu, vzpamatoval se tento při jízdě kočárem a zvolal: „Stala se mýlka, pánové, justiční omyl.“

„Jménem zákona, držte hubu,“ odpověděl jeden z detektivů, „policie se nemýlí.“

„Ale v tomto případě přece,“ odporoval pevně zatčený.

„Člověče,“ řekl policejní ředitel, „nebavte nás a raději se přiznejte!“

II

Napřed se podobalo, že se skutečně nedá nic dělat v tomto případě. Zatčený byl již dva dny na policii, vodili ho od jednoho policejního rady ke druhému a všude opakovalo se totéž. Zatčený tvrdil, že je nevinen, a byl přečasto napomínán, aby se přiznal, že spáchal několik loupežných krádeží.

Bylo to však, jako když hází hrách na zeď, samé tvrzení o nevinnosti, až to konečně unavovalo i samotného zatčeného. Proto konečně prohlásil, že naposled říká, že je nevinen a víc že z něho nedostanou ani slova.

Tu se policejní ředitel dopálil a rozkřikl se: „Člověče, nemluvte zbytečně, za vás mluví váš hrozný nos!“

A veliký nos čněl zoufale z obličeje zatčeného jako Říp z roviny u Roudnice. Ano, to byl ten nos, ten strašný, velký nos, o kterém vypravovali vyslýchaní svědci, že v místech, kde byly ony loupežné krádeže páchány, potloukal se krátce před jich spácháním člověk s úctyhodně velikým nosem.

„Můj nos!“ vykřikl zoufale zatčený, „já věděl, že mně jednou udělá nějakou nepříjemnost!“

Byl ještě ten den také odvezen do vyšetřovací vazby k zemskému trestnímu soudu.

III

Kdo se octne u zemského trestního soudu, ten nemůže si stěžovat, že by mu snad nebyla věnována náležitá pozornost.

Dozorčí orgány, starají se pečlivě, aby je vyšetřovanec tak brzo neopustil, vyšetřující soudcové naproti tomu posílají stále, aby měli méně práce, návrhy k státnímu návladnictví o propuštění obviněných z vazby. A státní návladnictví, to pouští velice nerado na svobodu. Ovšem že trestní zákon jest pro všechny občany, i trestní řád úplně stejný. A tak se stalo, že náš obžalovaný byl vyšetřován podle všeho řádu.

„Přiznejte se, není vám to platno zapírat,“ říkal mu vyšetřující soudce, „už víme všechno, a poněvadž máme druhého pachatele také za mřížemi a ten se přiznal, jedná se jen o to, abyste nám řekl, kdy jste byl v Kolíně.“

„Já v Kolíně nebyl.“

„Je to marné, váš velký nos vás prozradil, ostatně váš společník tvrdí, že jste to s ním udělal.“

Zatčený se zasmál: „Dovolte,“ řekl, „já jsem se odtud nehnul po celé měsíce.“

A tak nabyl vědomosti o významu § 25 trestního řádu, tak zvaného paragrafu provokačního, který zakazuje podobný způsob výslechu, který s ním vyšetřující soudce zaváděl. Seznal dále velký význam § 190 trestního řádu, odst. 2, dle něhož může být někdo držen ve vyšetřovací vazbě pouze dva měsíce, jen s mimořádným dovolením vrchního zemského soudu prodloužena vazba vyšetřovací na tři měsíce.

To dovolil vrchní zemský soud milerád, a tak dozvěděl se o tomto paragrafu náš zatčený, když byl již šestý měsíc ve vyšetřovací vazbě a náhodou dostal se mu prostřednictvím jednoho vězně do ruky trestní řád.

Dále seznámil se s § 112, potažmo § 27, dle něhož státní žalobce má podat do osmi dnů po skončeném vyšetřování žalobu nebo zastavit líčení. Jeho akta ležela totiž po skončeném vyšetření, kdy mu vyšetřující soudce řekl: „Tak teď jsme hotovi,“ již po dva měsíce u státního návladnictví.

A veliký nos ubožáka čněl stále zoufaleji a zoufaleji z jeho hubeného obličeje, přitěžuje mu den za dnem, měsíc za měsícem, ve kteréžto době seznámil se s mnohými paragrafy a seznal v plné míře dobrodiní zákona, který přikazuje, aby byly všechny podezřelé okolnosti náležitě pro-zkoumány, aby snad nebyl nevinný vyšetřovanec odsouzen.

Náležité prozkoumávání přivádělo ho v úžas stále větší a větší, neboť předběžným vyhledáváním bylo zjištěno, že spáchal loupežné krádeže v městech, ve kterých nikdy nebyl za svého života.

Ubožák žasl, když se ho vyšetřující soudce ptal, kde byl před třinácti měsíci v sedm hodin navečer.

Takovým věcem se říká dokazovat alibi. Posadí vás ke stolu a příjemným tónem se vás vyptávají, co jste měl před pěti měsíci a třemi dny ve čtvrtek k obědu. Když nevíte, jste ztracen.

Nejlépe se mají ti, kteří jiného nejí po celé roky než kávu s bandory, bohužel v našem případě zatčený se nacházel v lepších poměrech a střídal stravu v hojnosti a rozmanitosti, takže byl uváděn podobným dokazováním alibi do zoufalství, z kterého nemohl se probrat po celé měsíce vyšetřovací vazby.

Churavěl a žádal nemocniční stravu, což bylo od něho trochu odvážné, neboť svým ochuravěním překročil vrchním zemským soudem povolený počet nemocných, takže zemský vrchní soud viděl se nucena zrušit ve zvláštním sezení žádost soudního lékaře, aby byla obviněnému povolena nemocniční strava. Stalo se tak cestou zákonitou, neboť byl by tím překročen rozpočet.

Dozorce za dozorcem chodili do jeho cely, když se nosila voda nebo strava a říkali: „Přiznejte se a stoupnete ve vážnosti.“

A když zavírali dvéře, říkali: „Není mu to tak jako tak nic platno. Ten jeho nos, ten hrozný nos.“

O svém nose slyšel stále. Na chodbě oddělení vyšetřovanců, na procházce po dvoře a všude: „Ten s tím velkým nosem nechce se přiznat, a jeho nos ho prozradil.“

Konečně mu to také přímo řekl vyšetřující soudce: „Hleďte,“ řekl vlídně, „jest to věc soukromá i úřední, vaše soukromá, má úřední. Mám po tolika měsících jen jeden neomylný důkaz po ruce, a to je váš obrovský nos. Jak vidíte, nepomůže vám nic a jen úplné doznání zmírní váš trest. Pohleďte ještě jednou do protokolů svědků.“

Bylo toho přes tisíc stran. A všude vypravovalo se o podezřelém muži s obrovsky velkým nosem.

„Nu,“ pravil tázavě vyšetřující soudce.

„Jsem nevinen,“ zasténal muž s hrozným nosem.

„Odveďte ho.“ A opět ho odváděli jako bezpočtukráte a jeho nos bledl v těch chladných vybílených chodbách, v nezdravém prostředí věznice.