Odměna

Humoreska

Jako praktikant seděl jsem kdysi v berním úřadě na rozbité židli v zadní místnosti praktikantů, kde nebylo kamen, a přepisoval jsem z jedné knihy do druhé, když mně někdo zaklepal na záda. Ohlédl jsem se a péro mně vypadlo z ruky. Za mnou stál přednosta kanceláře pan Komárek.

Kdykoli „starý“ někomu zaklepal na záda, bylo zle.

„Račte prominout, vašnosti,“ zakoktal jsem, ačkoliv nebyl jsem si vědom žádného poklesku.

„Přepisujou rychleji,“ řekl Komárek, „a až ostatní odejdou, voni neodejdou, voni půjdou ke mně do kanceláře. Ať to nespletou. Ještě jednou jim opakuju, že voni neodejdou, když všichni odejdou, že půjdou ke mně do kanceláře. Tak si to opakujou, mladíku!“

Pan přednosta odešel do vedlejší místnosti, odkud bylo slyšet jeho hlas: „Pane, Kelbl, jak povýšili, tak hned, jak vidím, si kupujou uzený plícko místo bůčku, pamatujou na stará kolena.“

Hlas pana přednosty se ztrácel, jen ještě bylo ho slyšet tlumeně z další místnosti: „Cožpak tady pan Marek, ten kouří viržinko i ve všední den. Náš hejtman, pánové, ten říkal, že kdo kouří viržinko, má jedno kouřit celý týden. V pondělí zapálit, dát si pět bafů a uhaslý držet v zubech celý pondělí, v úterý zapálit, zas si dát pět bafů a uhaslý zas držet celý úterý v zubech a tak to dělat celý týden a v neděli zbytek zapálit, uhasit, zas zapálit, zas uhasit a tak dokouřit.“

Sluha Vaníček, který v místnosti praktikantů kopíroval, prohodil: „Starej je dneska dobře naladěnej, vám řekl ‚mladíku‘ a vedle špásuje.“

„Proč mě jen volá k sobě do kanceláře, pane Vaníčku?“ tázal jsem se zarmouceně.

„Každý proč má svý proto,“ odpověděl pan Vaníček, „snad se vás chce zeptat, jestli už nebaguju nebo jestli vykonávám řádně svý povinnosti, tak ať řeknete, že se od práce nehnu. No, starej teď vodešel, vobloha je čistá, tak si zaskočím dolů do výčepu. Kdyby někdo přišel, tak ať řeknete, že se mně udělalo na chvíli špatně.“

Vaníček odešel a zůstavil mne samotného mým smutným myšlenkám.

„Co jen chce starý,“ přemýšlel jsem, „to je důležité, že mne volá do kanceláře.“

Vzpomněl jsem si na praktikanta Fučíka, kterého „starý“ také jednou zavolal do kanceláře k sobě, a když se Fučík vrátil, řekl: „Od prvního jdu pryč!“

Všichni již odešli, Vaníček otvíral v kancelářích okna a větral a sbíral špačky od doutníků, když jsem s bázní vstoupil do pracovny pana přednosty.

Pan přednosta postavil se přede mne, čistil si brejle šátkem a řekl: „Voni mají psa?“

„Já, já, prosím, vašnosti, já, já,“ zakoktal jsem a zuby mně cvakaly jako pendlovky.

„Nezapírají, já jich viděl včera z druhýho chodníku, jak šli se psem na procházku.“

„Račte prominout, mám psa, račte být ubezpečen, vašnosti.“

„Tak voni milujou zvířata,“ přerušil mne pan přednosta, „řeknou, že milujou.“

„Miluji, vašnosti, račte prominout,“ odpověděl jsem, přičemž jsem se třásl.

„To mne na nich těší,“ pravil pan přednosta, nasazuje si brejle, „sednou si a poslouchají.“

Sedl jsem si na židli, pan přednosta naproti mně a promluvil: „To mne těší, že voni mají cit k psům. Voni jsou jedinej z celýho úřadu, který, abych tak řek, má rád němou tvář. Řeknou, že mají rád němou tvář.“

„Mám rád němou tvář,“ odvětil jsem.

„Vědí, že mne to na nich těší, když voni,“ pokračoval pan přednosta, „když voni, člověk s malýma příjmy, starají se vo psa. Von, jak jsem viděl, je dobře živenej a bříško se mu vleče až po zemi, jestlipak ten jejich pes umí nějaké kousky?“

„Račte prominout, on je už moc starý,“ řekl jsem.

„Kolikpak je mu let,“ tázal se pan přednosta.

„Koupil jsem ho jako štěně, když jsem se stal praktikantem,“ odpověděl jsem.

„No, to věřím, že je ten jejich pes starej,“ pravil pan přednosta; „kolikpak jich stojí denně?“

„Na pět krejcarů, vašnosti,“ řekl jsem, „kromě psí známky.“

„No, je to vod nich pěkný, že ho nevopustějí a že na něho vynakládají, jo, člověk může mít cit, i když je praktikantem, řeknou, že mají cit.“

„Mám cit, vašnosti.“

„Jo, jo, to se mně právě na nich moc líbí,“ řekl pan přednosta, „že jsou citlivej vůči takovej němej tváři, kterou bolí všechno jako člověka. A von ten jejich pes když byl mladej a čilej, dělal ňáký kousky, jako abych tak řek panáčkoval nebo podával pac?“

„Uměl leccos, vašnosti, panáčkoval, dával pac, hledal v kapse cukr.“

„A to ho voni všechno naučili?“

„Všechno, vašnosti, dalo mně to dost práce, ale pak to uměl všechno.“

„Jo, jo,“ pravil pan přednosta s úsměvem, „hned jak jsem jich přijal do ouřadu, věděl jsem, že jsou nadanej a že mají všech pět pohromadě. A jestlipak vědí, že jsem se nezklamal v nich. Voni vykonávají všechno řádně, voni hledí vyplnit všechno, co mně vidějí na vočích. Řeknou, že jsem se v nich nezklamal ?“

„Neráčil jste se zklamat, vašnosti.“

„A voni, kdybych jim řek, udělají to a to, jsem přesvědčen, že to udělají. Kdybych řek, hodějí pár lopatek uhlí do kamen, tak to udělají.“

„Jo, to já nechci,“ pravil pan přednosta, když jsem se hnal ke kamnům, „to já jen řek takovej příklad, sednou si hezky a poslouchají dál. Já vidím, že mne mají rád, tak jako kdybych byl jejich otcem, no a na to já právě vždycky držím. Poslouchají, voni by mně mohli udělat něco k vůli.“

Pan přednosta se zamlčel.

„My máme doma také pejska, čubičku,“ pravil pan přednosta s úsměvem, „mladou čubičku, a ta má mít teď ponejprv štěňata. A vědí, vona moje paní má tu čubičku moc ráda, ale štítí se, kdyby ta čubička je vrhla u nás v bytě. Vono by jí bylo, mojí paní, špatně, vona je moc citlivá. To jsme měli jednu služku, kterej jsme potom dali vejpověď, poněvadž jednou pustila tu čubičku ven, a měla to
zakázaný. A vona teď, jak povídám, má mít štěňata. No a tu když vidím, že mají němou tvář rád, tak mně prokážou službu, že si vezmou tu čubičku do vopatrování. Vona je pěkná a nekouše. A až bude po tom, vopatrujou ji a štěňata taky, já se jim vodměním. Já nic nechci zadarmo. Ta čubička je foxteriér, čistokrevná, tak budou tak laskav, vezmou ji do vopatrování, voni jsou nadanej člověk a já nejsem neuznalej. Vodměna jich nemine. Vona naše služka jim tu čubičku přinese v košíku. Vopatrujou ji jako voko v hlavě.“

„Já se jim, jak říkám, vodměním,“ opakoval ještě jednou pan přednosta, „a teď můžou jít domů, já k nim pošlu služku hned po vobědě.“

„Děkuji, vašnosti, za vaši velkou důvěru,“ pravil jsem vřele a slzy mně stály v očích při těch slovech, „buďte ubezpečen, že vynasnažím se získati si vaší velké důvěry.“

*

Svěřil jsem se sluhovi Vaníčkoví druhého dne, že pan přednosta mně dal do opatrování čubičku, že ji služka včera přinesla ke mně do bytu, že je to roztomilé zvířátko, které vrhne štěňata nanejvýš za tři dni, a konečně že se mně pan přednosta odmění.

Vaníček podíval se do stropu, pak na mne a otázal se:

„Kdypak jste podával žádost za povýšenou?“

„Před šesti léty,“ pravil jsem, „už jsem dnes na dvanáctý rok praktikantem.“

„Tak to je možné,“ řekl Vaníček.

„Co je možné?“ tázal jsem se.

„Nu, že vás povýší za odměnu. Já znám, že jeden povýšil až po deseti létech,“ pravil Vaníček.

„Ba, to mne asi povýší,“ přemýšlel jsem pln radosti, „nebude ho to stát nic a odmění se mně.“

Když jsem pln radostných myšlenek na své povýšení přišel domů, hlásila mně kvartýrská: „Už je to odbyto. Jsou jen dvě, jedno celý bílý a druhý černý a bílý.“

Z mého pokoje ozývalo se tiché kňučení, a když jsem vstoupil, lízala moje svěřenka svá mláďata.

Pohladil jsem ji něžně po srsti.

„Dobré zvíře,“ myslil jsem si, „nebýt tebe, tak bych nepovýšil.“

*

Druhého dne jsem do kanceláře nešel, ale běžel, jen abych již mohl říci panu přednostovi: „Vašnosti, už je dobře.“

Jakmile pan přednosta o půl deváté přišel do kanceláře, zaklepal jsem a vstoupil.

„Vašnosti,“ pravil jsem po pozdravu, „už jsme to šťastně odbyli.“

„Mluvějí jako vo mým pejskovi,“ řekl vlídně pan přednosta, „tak to dopadlo dobře?“

„Velmi dobře, vašnosti,“ odpověděl jsem, „jsou dvě štěňata. Jedno bílé a druhé černé a bílé.“

Pan přednosta chodil chvíli po kanceláři, jako by přemítal, a pak řekl: „Slíbil jsem jim, že se jim vodměním, já držím vždycky slovo ...“

„Neosmělil jsem se ani doufat, vašnosti,“ pravil jsem chvějícím se hlasem.

„Nu cožpak,“ řekl pan přednosta, „já jsem uznalej člověk.“

Pan přednosta podíval se mně do očí, předstoupil ke mně a pravil:

„Tak, který chtějí? Chtějí si nechat to bílý štěně, nebo to černý a bílý? ...“