Ve starém Řecku byly vypsány přísné tresty pro
toho, kdo jakýmkoliv způsobem trýznil zvířata.
Byla to jasná mravouka starých Helénů, která
zrodila se pod horami Thesálie a kterou slavný
myslitel Aristofanes pronesl dvěma jednoduchými
slovy: „Odstraňte bolest!“ A právě v době
Aristofanově zákon o týrání zvířat byl provázen
souhlasem všech Řekův, možno říci celé Helady. A
od té doby přestávalo také trýznění otroků.
Časem ovšem pro velké převraty, kterými stíhán
byl dějinný vývoj Peloponésu, zapomnělo se na
Aristofanovo heslo, a sloučením římské kultury s
řeckou vnikly do Řecka prvky ukrutnosti, kterými
vyznamenávaly se starořímské arény. A stejně
jako ve starém Římě, tak i zde konány štvanice
na zvěř, oblíbené zápasy mezi býky, medvědy a
lvy. Lid žádal si viděti krev. A tak vidíme, že
postupně přenášeno bylo ono trýznění i na lidi.
Zajisté že byla to nejpříhodnější doba, aby
tisíce lidí podstupovalo před zraky svých
spoluobčanů v arénách dobře promyšlené způsoby
smrti. Zajisté že právě to stalo se obvyklým,
když na zvrácenost vášní nedostačily již
bolestné zápasy umírajících zvířat. Jaký to
rozdíl před dobou Aristofana, který svým
citlivým zrakem sledoval dole u ústí Nilu, jak
Egypťané činí zvířata sobě blízkými. Pravda, že
to byl jakýsi druh kultu, fetišismu, pověry a
podobně, který Egypťany nutil vzdávat božskou
úctu kočkám, ibisům, býkům a jiným zvířatům.
Přece však původ toho ležel jistě v mírumilovné
povaze starých Koptů, kteří byli národem
rolnickým a dovedli zvířata ocenit jako své
pomocníky. Čím dále na východ, tím více bije nám
nápadně do očí mírné zacházení se zvířaty v těch
dobách, kdy kultury národů nebyly ještě ujasněny
a vytříbeny. Mírné zacházení se zvířaty vidíme
na příklad u starých Indů: Když filosofové
hlásali, že pravou ctností člověka jest nikomu
neubližovati, tu ve všech těch případech vidíme,
že u dotyčných národů neprojevovalo se tolik
zhovadilosti jako ve starém Římě před pádem hrdé
říše. Každý tedy jistě chápe onu souvislost mezi
trýzněním lidí a trýzněním zvířat. Slavný
psychiatr a kriminalista Lombroso dokazuje, že
mezi osmdesáti zločinci přes padesát jich bylo v
mládí dokázanými trýzniteli a mučiteli zvířat.
Lombroso taktéž mluví o oněch ukrutných scénách
z cirků a arén římských před úpadkem říše a
praví, že již sám dějinný vývoj lidské kultury
markantně dokazuje, že trýznění zvířat jest
patologickým zjevem, který později vyvinuje se,
ať u jednotlivců, či celých národů, ve
zločinnost. Profesor Lombroso pak viděl sám
kolem sebe ony truchlivé scény, které každý
cestovatel po Itálii sleduje s odporem. Sedlák z
Campagny, který dovede ubičovat a ukopat svého
mezka, vrazí vám také klidně při sebemenší hádce
svou dýku do těla. S podobným zjevem setkáváme
se ve všech jižních zemích románských, až
konečně vyvrcholuje to ve Španělsku, v zemi
býčích zápasů a v zemi, která vykazuje největší
procento zákeřných vražd. Podobné poměry panují
v jižní Francii. Čím dále na sever, tím ubývá
zločinců a trýznitelů zvířat. Ovšem jest si
přáti, aby úplně zmizely podobné zjevy z denního
života. Obecné školy mají být i v tomto ohledu
prvním průkopníkem myšlenky, že kdo dovede
trýznit zvířata, že stejně může se zachovat vůči
člověku. V této výchově děje se však pravý opak.
V obecných, měšťanských i nižších středních
školách jsou žáci nabádáni ku zakládání sbírek
hmyzu, aniž ve většině případů bylo by
poukazováno na ono trápení ubohých brouků a
motýlů, kteří zaživa napíchnuti jsouce na
špendlík, pozvolna hynou. Viděl jsem již
kolikrát v okolí Prahy na výletech, jak tato
nadějná mládež chytá vše, co se hýbe a co leze.
Od hmyzu přechází se pak k menším zvířatům a
mládež dělá si, nikým nevyzvána, pravou sbírku
zkomolených myší, žab a ptáků. Po sklizni viděti
lze na polích v okolí Prahy sta hochů, kteří
vymýšlejí si všemožné zábavy s chycenými
myškami. Točí jimi, uvázanými za ocásek na niti,
po celou dobu, dokavad osudný los na jinou
nepadne. Nechci ani mluviti o anatomických
pokusech, ať s myškami, či se žabami; vše to
budí jistě v každém myslícím člověku odpor.
A což ona pouliční shromáždění obecenstva, které
s různě smíšenými pocity dívá se, jak vozkové
mlátí obráceným bičem přes hlavu vychrtlé koně,
nemohoucí vytáhnouti přetížený vůz. Jistě že
všichni ti, kteří byli potrestáni pro týrání
zvířat, i v mládí trápili a mučili zvířata
nižšího druhu.
I na venkově setkáváme se s lidmi, kteří nemají
pochopení ani pro své věrné pomocníky při práci,
a právě venkov mohl by v tomto ohledu vykonati
velice mnoho. Venkovští lidé přece velmi dobře
vědí, jak důležitými jsou pro ně skot, koně, psi
a podobně a jak bez těchto činitelů nemohli by
mnohdy ani existovat, a tu v zájmu jich vlastním
i v zájmu celé morálky bylo by žádoucno, aby
venkovští rodiče již od mládí vštěpovali svým
dětem lásku ke zvířatům. Někdo snad namítne, že
v oněch případech, kdy čeledín trýzní svěřený mu
tažný skot, jedná se o člověka s nedostatečnou
inteligencí. Co ale máme říci o těch, kteří s
pečetí inteligence pořádají parforsní honby, při
nichž uštvaná zvěř bývá v pravém slova smyslu
roztrhána smečkami psů deerhoundů. Takový
šlechtic nebo důstojník jest v tomto ohledu
úplně roven onomu čeledínovi, ba jest ještě
horší než tento, poněvadž činí tak s plným
požitkem rozkošnictví, kterému říkají sport,
kdežto onen čeledín činí tak z pouhého návalu
hněvu.
Nějaké protesty nepomohou, pokud do lidské duše
nevnikne opět ono jemné a prastaré cítění národů
východních ze starých tisíciletí. A to vítězné
heslo nad surovostí zazáří slovy Aristofana:
„Odstraňte bolest!“ |