|
Ve čtvrtém poschodí zastrčené ulice byla naproti
dveřím u půdy přibita na jiné zažloutlé dvéře
tato vizitka:
„Baron Dekker z Přehořova.“
Služky, které chodily na půdy věšet prádlo,
často se zastavily u těch dveří a naslouchaly
hovoru, který se rozléhal z toho slavného
obydlí: „Jak se račte, pane hrabě?“ A týž hlas
odpovídal: „Děkuji, pane barone,“ a pokračoval:
„Jak vidím, Jeho Excelence jest dobře naložena,
to jistě jste vyhrál, milý kníže, včera v makao,
co vy o tom soudíte, hrabě?“
„Nebude-li v tom, milý barone, ta hezká
komtesa,“ odpovídal týž hlas, „pak sázím krk.
Nevyjdeme si dnes někam?“
„Koně jsou připraveni, pánové, nuže allons,
kdepak mám tu smečku svých psů, Zebore, auf!“
Služky pak rychle otvíraly půdu, neboť klíč
zarachotil a ze dveří vyšel pan baron Dekker a
za ním jeho ohař Zebor s ustaranou hlavou.
Měl-li pan baron na sobě ošumělý zánovní kabát,
zdálo se, že ohař má na sobě kůži koupenou z
druhé ruky.
Kdyby byl kobylou, byl by vypadal jako Rosinanta
Dona Quijota.
Takhle mu však nic nezbývalo než vláčet se tímto
slzavým údolím za panem baronem, ustaraně se
tlemit na jedné straně, ale na druhé chovat se
opět tak, jak se patří na psa vychovaného v
kruzích aristokratických.
Odkoukal to od svého pána.
Pan baron venku byl zcela jiný člověk. Dal
každému znáti, co to znamená baronství, ale když
večer přišel domů, tu starý pán hrozně hekal ve
svém bytě, sedl si ke stolu a psal prosebné
dopisy na šlechtice všech možných erbů a titulů.
Ohař pana barona seděl přitom vedle něho, občas
nadzvedl jedno ucho a pak s aristokratickým
gestem jal se hledati blechy.
Tyhle blechy! V jedné důvěrné chvíli, kdy se
zapomíná na stavovské rozdíly, řekl ohař Zebor k
jezevčíkovi hokynářky dole: „Věřte, že blechy
připravily mne o dobrých deset let života.“
Slyše skřípot péra, Zebor přestal zarývat svůj
nos do kůže na stehně, nadzvedl jedno ucho a
uslzeně jako člověk s rýmou podíval se na pana
barona.
Starý pán vymýšlel si právě v prosebném dopisu
na jednoho hraběte, rytmistra, velké lži. Vžil
se do toho, že prohrál 80 000 K na čestné slovo,
že to zaplatí do týdne, že odložil péro a chodil
rychle po pokoji, hlasitě říkaje: „Ano, čestné
slovo musím dodržeti, milý hrabě, o tom doufám
se ani nemluví mezi džentlmeny.“
Jeho ohař odfukávaje chodil jako stín za ním a
když se pan baron opět posadil, aby pokračoval v
prosebném dopise, sedl si opět k němu a
vyhledával skromnou a chudou lahůdku v srsti.
Když ještě dopis odeslali, šli oba ležet. Zebor
vlezl si k panu baronovi do nohou a v jizbě,
chladné, se skromným nábytkem, ozýval se
třaslavý hlas pana barona: „Zebore, Zebore, kam
jsme to dopracovali?“
Zebor se vztyčil vždy u nohou postele a kýchl.
A to byla taková veliká chvíle intimity, kdy si
zas řekli všechno. Ohař mu také povídal,
nemyslete si, že mlčel. Pobručoval pěkně a
všechno mu vysvětlil: „Inu, neměli jsme,
milostpane, přece jen všechno tak rozhazovati.“
„Vidíš, Zebore, mezi námi řečeno, byli jsme
osly. Co nás to prokristapána napadlo,
vydržovati si tolik baletek najednou.“
Ohař na to pobručel: „Já jsem si, dovolte,
milostpane, nevydržoval ani jednu. A vy jste,
milostpane, hrál ještě karty ke všemu. Hrál jsem
já, milostpane, trente quarente? Já jsem chytal
jen zajíce. Pamatujete se, milostpane, jak jsem
pokousal hajného?“
„Zebore, Zebore,“ vzdychal pan baron pod
chatrnou peřinou, „jestlipak víš ještě, jak jsem
polykal ústřice. Pokapat je hezky citrónem...
mně je do pláče. A ppak, pppak, hezky víno na ně
- parblé, že budu brečet.“
„Brečme, milostpane,“ zabručel Zebor a oba
kňučeli v peřině.
Než usnul starý pan baron, ještě řekl: „Aspoň
kdybychom v loterii vyhráli, Zebore.“
Zebor, klímající již, se vztyčil, pomyslil si:
„K službám, milostpane!“ Zas si lehl a spal dál.
Tak leželi dva dny bez jídla, až přišel listonoš
s dvaceti korunami od pana rytmistra.
Pak se oba oblékli, Zebor totiž se ulízal, pokud
se to dalo a pan baron vklouzl do těch svých
vybledlých šatů a vážně vyšli na ulici.
Dvacet korun hřálo oba. Zebor věděl, že jak jdou
tady za roh a pak tím průchodem, že jdou až na
druhý konec města do jednoho krámu, nad kterým
je tabule s koňskou hlavou a nápis: Výsek
koňského masa.
Šli vážně. Oba před sebou viděli uzené koňské
maso a to hodně masa.
Zebor se vůbec dnes se žádným psem nezastavil.
Co také mluvit s chudou holotou. Oni jsou dnes
páni, oni jdou k tomu krámu s namalovanou
koňskou hlavou.
V krámu jevil vždy pan baron jisté rozpaky a
vykládal, že by potřeboval tři kilogramy pro
jednu chudou vdovu, která má mnoho dětí. Koupil
by jim hovězí, ale radši za to, co zbude teď z
tohoto masa, koupí punčochy pro tu vdovu a její
děti.
A zatímco se zaplítal pan baron do nových a
nových lží, vykládal jeho ohař psovi koňského
řezníka: „Víte, vy chlapče, včera jsme měli
mladé sele, já jsem sám snědl půl husy.“
A odcházel pyšně se svým pánem, který nesl tři
kila koňského masa.
Toho dne po sytém obědě zdálo se oběma o
koňských dostihách. |
