Oj, Dunajec, biala woda

„Kam, velkomožný pane, pojedeme?“ tázal se kočí, horal. „Do Kościeliny!“

„Tak dobře, będž pochwalony Krystus,“ vykřikl kočí, napil se z nezbytné láhve „wódky“ a zapráskl; malí koníkové zařehtali a dali se do klusu.

Čerstvý ranní vzduch ovíval spokojené tváře společnosti, takže ani nedbala třaslavé jízdy. Jeli kolem vil a lázeňských domků.

Známí hlasitě pozdravovali a několik dětí horalů, přicházejících na trh do Zakopaného, běželo za vozem, prosíce o nějaký dárek.

Vyjeli ze Zakopaného a cesta stávala se horší.

Tu silnice se náhle srázně klonila, tu zase stoupala strmě a na cestě plno kamení.

Vozík drkotal ve vymleté cestě a společnost na sedadlech, vycpaných slámou, každou chvíli poskočila. Nedbali však toho.

Pan profesor zpíval svou oblíbenou píseň: „Hoj, ty dziewče“, paní profesorová s dcerami se připojila a lesem kolem zněl zpěv, který se odrážel v tichu a zanikal kdesi v údolí.

Silné sosny vydechovaly vůni, vzduch byl vlhký, příjemný.

Když vyjeli na vršek a rozhlédli se kolem, tu obraz, který spatřili, překvapil je příjemně.

Kouř, ztrácející se k modré obloze, značil místo, kde leží Zakopané, a bílé štíty horské leskly se jako stříbro, jsouce vystaveny paprskům ranního slunce.

A kolem samý les, jen tu a tam prorvaný pásy zelených luk a pastvisek.

Mezitím kočí a převodník přihýbali si z láhve s „mocnou“ velice pečlivě a počali zpívati.
Společnost bedlivě naslouchala.
Rychlý, silný zpěv časem se tišil, pomalu jak šumot lesních stromů kolem se ztrácel. Poslední slova písně zpěváci se zálibou horalů protahovali.
Když skončili, pochválila je jednomyslně celá společnost a pan profesor obdařil je tabákem.
Slunko stálo již výše na obloze a počalo pálit. Plachta, která sloužila za znamení, že to vůz prvé třídy, málo pomáhala.
Po delší době octli se na počátku údolí Kościeliského. Bílý Dunajec šuměl v tichu, které bylo přerušováno kdesi na úbočích horských zpěvem dřevorubců. Kočí i převodník náhle zapěli nadšeně:
Oj, Dunajec, biala wôda
gorala wiernego,
bialaj ty še dalej,
bialy, bialaj še dla niego.
Přezpívali. Ozvěnou zněla píseň od okolních strání. Pan profesor s rodinou byl dojat. Ozvěna se pomalu ztrácela a Dunajec šuměl, pěnivě se tříště o balvany, ležící ve vodě.
Na vyzvání pana profesora byla prostá píseň opakována. Houkavý nápěv její velmi se líbil společnosti.
Vedro stoupalo. Konečně vozík se zastavil před hotelem „Jutrzenkou“. Sem obyčejně zajíždějí povozy s výletníky, kteří odtud pěšky konají větší neb menší partie.
Společnost slezla s vozu, občerstvila se v restauraci jídlem i pitím a po krátkém odpočinku vydala se s převodníkem do vlastní Kościeliny.
Kočí s povozem čekal na místě vyhrazeném pro povozy.
Obdivujíce nádhernou přírodu, kráčeli výletníci po zachované cestě, až octli se na místě, kde údolí se zužuje.
Zastavili se. Nad nimi s obou stran do ohromné výše strmí bělostné skály. Tu a tam jest ve výši zachycena jedle, smrk, vedle cesty Dunajec šumí a šumot odráží se od skalní soutěsky. Rodiny Orzyňských zmocnil se blažený pocit. Zadívali se do proudu vod. Jaká bělostná voda s modravým nádechem, každý kamének, každý písek znát v hlubině.
K zvýšení dojmu zazpíval náhle pěkným, silným hlasem převodník, poskakuje po cestě a mávaje holí s lesklou sekyrkou, píseň, která se tak líbila celé společnosti.
Oj, Dunajec, biala wôda
gorala wiernego,
bialaj ty še dalej, bialy,
bialaj še dla niego.
Byl obdarován doutníky a pomalu se ubírali dále. Tu upozorňoval průvodce na skalní komíny, tam zas vypravoval pověst o nějaké malebné skupině balvanů.
Slunko pražilo a společnost pocítila žízeň.
Zejména převodník toužebně zíral na objemnou láhev vína ve slaměném obalu, jediné to zavazadlo, které nesl.
„Chutnou vodu má Dunajec,“ pronesl náhle a položil láhev s vínem na zemi.
Pan profesor zadíval se na láhev s vínem, na šumný, čistý Dunajec, z kterého vanul příjemný chlad, pohlédl na pražící slunko a obrátil se ke své manželce: „Mohli bychom odpočinouti a posilnit se na další cestu.“
Jásotný souhlas byl odpovědí a za chvíli již převodník plnil sklenky do polovice čistou vodou Dunajce a do polovice vínem.
Ve stínu lesa, na vonném horském mechu sedíce, připíjeli si nevyjímaje ani převodníka, na další cestu staropolským „Szczešc Bože!“
Oščipky2 a nezbytná krakovská s černým chlebem zvýšily dobrou náladu společnosti.
Toť jest voda,“ pronesl zkušeně pan profesor, obrácen jsa k převodníku.
My u nás ve Lvově mít takovou vodu, nic jiného bychom nepili- Prosím tě, naplň sklenici samotnou vodou, ať užiji krásného Bílého Dunajce!“
Převodník za chvíli se vrátil se sklenkou vody, čisté jak křišťál.
Pan profesor pomalu srkal chladnou vodu, co zatím dcery a manželka napjatě poslouchaly šumu vody.
„Jak ti říkám,“ dokládal pan profesor k převodníkovi, „mít takovou vodu u nás ve Lvově!“
„Velkomožný pane, Dunajec dobrý k pití, ale mrcha, bestia,“ vpadl do řeči převodník.
„Špatně se vypírají v něm šaty, prádlo a kůže na kožichy dlouho musí v něm ležet. Jen co půjdem kousek dále, tak velkomožnému pánu ukáži kůži z ovce. Před třemi nedělemi jsem ji stáhl. Tři neděle tam leží, páchne dost, ale tvrdá jak kámen. Také jsem tam dal svůj kožich, ale pořád je špi-navý. Není to daleko odtud, kousek nahoře, co vytéká ze země ...“
„Hm, hm,“ rozpačitě pronesl pan profesor, který nápadně zbledl a úzkostlivě se díval na svou také zbledlou manželku a dcery.
„Víš, mohli bychom se už vrátit do hotelu a jeti domů, mně se udělalo nějak nevolno, snad to vedro na mne účinkuje, pravil dále stísněným hlasem k převodníku, který mohutnými doušky vyprazdňoval láhev.
Tiše zvedla se potom rodina Orzyňských a kráčela nazpět, nedbajíc na řeči vínem rozveseleného převodníka, který vypravoval, jak jest tam pěkně, kde Dunajec prýští ze země, jaká je prý to škoda, že tam nedošli, nepodívali se ...
Hlava se všem členům rodiny točila, žaludek jim cosi svíralo, krásy přírodní mizely před jejich zrakem a všude viděli v Dunajci ne stříbrnou vodu, ale výtažek ze šatů, prádla.
Zdálo se jim, že Dunajec šumí: Kůže, kožichy, kůže, kožichy.
V podobném rozjímání došli do hotelu. Tam pili hořkou tatranskou a Karpatůvku. Nejedli nic. Zato však převodník pil a jedl ve zvláštní místnosti pro horaly znamenitě na účet pana profesora.
Shromážděným zde převodníkům, povozníkům a dřevorubcům vypravoval, že pán, co s ním šel, má velmi rád píseň o Dunajci.
Z vrozené touhy horalům po zisku uchystali shromáždění horalé rodině pana profesora ze Lvova malé překvapení.
Když totiž vyšel pan profesor se svou rodinou z hotelu, aby vstoupil do čekajícího povozu, zastoupila jim cestu tlupa převodníků, kočí, dřevorubců se smeknutými klobouky v ruce a na dané znamení zazpívali houkavě sborem:
Oj, Dunajec, biala wôda . . .
Pan profesor měl stěží tolik síly, aby zpěváky požádal, by píseň neopakovali, a rozdal mezi ně menší obnos peněz.
Co se dále dělo, o tom se pan profesor nezmiňoval nikomu; jisto jest, že když přijela rodina Orzyňských do Zakopaného, první jejich cesta byla do lékárny pro chinin a žaludeční kapky.
Bílý Dunajec šuměl dále . . .