Oslík Guat |
Črta z Alp Bernských |
|
Od jara až do zimy byla Anna Paegova nahoře na „almě“. Znáte almu. Znáte tu almu, o které slyšíte ve Švýcařích stále zpívat: „Tam na almě chtěl bych být, tam na almě chtěl bych žít, alpské růže na ní sbírat“ atd. Zkrátka, proslavené „almy“ jsou planiny, porostlé vysokou travou nahoře v Alpách. S „almy“ vidíte nad sebou ledovce, pod sebou údolí alpská s rozervanými štíty skal a pod nimi vesničky, rozložené a roztroušené, jejichž domky vyznačují se širokými střechami, pokrytými velkými balvany na ochranu proti alpským vichrům a lavinám. Na tillingenské almě celých dlouhých šest měsíců žila Anna Paegova, teta Anna, jak jí říkali ve vsi dole. Opatrovala sedlákům ze vsi Tillingenu dobytek, samé krávy. Měla pod skalou domek, také s takovou střechou jako vesnické domky. V domku bylo ohniště, kde si vařila jídlo pro sebe a pro malého, černého psa, který byl sice nepatrný, ale jeho štěkot bylo slyšet za tichých večerů až dolů k Bodamskému jezeru. Říkali jí teta Anna, nebyla však jednou z tet, kterými se straší malé děti, Anna Paegova byla mladá, svobodná, vysoké postavy, rysů mužských, dosti hezká. „Má pytlácký výraz v obličeji,“ říkával o ní mladý Stroschein z Dúnsingu, když odmítla jeho přání, aby nechala být almu almou, aby opustila domek nahoře a stala se jeho ženou. „Jest hezká, ale má cosi odpuzujícího v sobě,“ říkával o ní Ranger z Gallensheimu pod ledovcem, když mu řekla, že nikdy neviděla tak hloupého člověka, jako je on, Ranger z Gallensheimu pod ledovcem, a že si ona nikdy nevezme hloupého muže. A Anna Paegova žila dále na almě, s nikým se kromě tučných krav nestýkala. Kromě . . . Hospodský „U alpského údolí“ totiž říkával: „Nevidí teta Anna celý den žádného lidského tvora kromě osla, kterého každý den posílám nahoru s košem potravin na tillingenskou almu.“ Tato nejasná řeč vzbuzovala vždy velkou veselost, poněvadž lidským tvorem byl u hospodského šedivý oslík „Guat“, který nosil ze vsi každého dne vak s různými potřebami k tetě Anně a dolů nosil máslo a sýr. Oslík Guat byl jediným pojítkem mezi almou a vsí Gallensheimem. Cestu čtyř hodin po srázné pěšině konal přesně, nikdy se nezatoulal, poněvadž nemohl se nikam zatoulat, leda že by byl chtěl spadnout do propasti, ve které bylo malé zelenavé jezírko. Oslíku Guatovi líbila se patrně tato každodenní cesta, čtyři hodiny nahoru, půl čtvrté dolů. Na cestě si hýkal, měla to být patrně jakási oslí improvisace, opěvující krásy almy. A teta Anna tvrdila o něm, že jednou, když byl neobyčejně jasný den, nemohla ho živou mocí přinutit, aby s nákladem másla sestupoval do údolí. Oslík Guat díval prý se snivě do údolí, obracel se ke všem čtyřem stranám světa (ten den bylo prý vidět až k Bernu). Dle vypravování tety Anny oslík Guat nemohl se nasytit vyhlídky jasného dne. Naproti tomu říkal hospodský „U alpského údolí“: „Je to pořád jen osel, ať dělá, co dělá,“ a doložil svou řeč záhadnou větou: „Je to s ním jako se mnou.“ Ovšem že nikdo se mu nedivil, poněvadž se obecně o něm vědělo, že se přistěhoval před léty odněkud z Bavor. A teta Anna žila dále klidně. O páté hodině odpolední udeřila před domkem palicí na visící plech u dveří a bílé, strakaté, černé krávy pomalými kroky seskupily se kolem ní. Když je podojila, rozběhly se opět po almě, mizely ve vysoké trávě a ozývalo se jenom jejich hučení. V tu dobu asi spustil malý černý pes Annin hrozný štěkot. To vítal oslíka Guata, který vážně stoupal sráznou, kamenitou cestou, hýkaje psíku na pozdrav. A zatím hosté „U alpského údolí“ hádali se při sklenici vína, zdali je Guat chytré či hloupé zvíře. „Je to chytré zvíře,“ řekl jednoho dne John, lesnický příručí z Dunsingenu, který teprve nedávno přišel sem, aby dával pozor na pytláky kamzíků, jak mu jeho vrchnost poručila, ačkoli se kamzíci v tamější krajině neobjevili už po patnácte let, a pytláci kradli už jenom dříví. John se zamiloval do tety Anny, ačkoliv ji nikdy neviděl. Zamiloval se do ní dle vypravování hostů, z nichž mnohý se již o její ruku ucházel. A jednoho dne umínil si John, že se podívá k ní na almu. Hostinský druhého dne vypravoval, že slyšel jakýsi křik, ovšem nejasný. Vůbec celá návštěva Johnova byla zahalena mlhou nejistoty. Hospodská sice říkala, že John ji prosil, aby mu spravila na lýtku roztrhané kalhoty, což mohlo pocházeti od psích zubů, ale nikdo se ničeho nedověděl. John si jenom stěžoval, že cesta na almu je mizerná, že psy by bylo radno postřílet a pod. „Byl jste tam?“ tázali se Johna. „Byl!“ „Líbila se vám?“ „Líbila.“ „Mluvil jste s ní?“
„Nemluvil.“ Dále se zase hovořilo o chytrosti osla Guata a John podotkl: „Z něho bych chtěl něco vychovat.“ A za noci, když měsíc osvětlil kameny na širokých střechách, když jeho světlo zatřpytilo se na sněžných pláních a ledovcích celého pohoří, tu John se zadíval na černé stíny skal, na obrysy lesů, na stezku vysoko se táhnoucí nad vesnicí k almě, kde ve vonném senu spala Anna Paegova. A současně se vzpomínkou na ni vzpomněl si John na oslíka Guata. Choval tajný záměr s oslíkem. Umínil si, že ho učiní svým poslem a prostředníkem. Hleděl si tudíž získati důvěry oslíka Guata. Vycházel za ves a čekal, až oslík pomalým krokem půjde kolem něho. Dospěl však k přesvědčení, že ho oslík ignoruje. Druhého dne seznal při podobné příležitosti, že oslík zaujal proti němu nepřátelské postavení. Pokusil se dokonce Johna kousnouti do ramene. Johnovy pokusy třetího dne s kouskem cukru skončily úplným nezdarem. Oslík cukr přijal, ale počal kolem sebe kopat. Čtvrtého dne oslík cukr již ani nepřijal a choval se vůči Johnovi netečně. Přesto však John nedal na oslíka nic dopustit. „Jest velmi chytrý,“ říkal o něm. A pátého dne napsal John za večera neobyčejně krásné psaní. Bylo psáno pro Annu Paegovu. Ve psaní John naříká si na trápení svého srdce. Odmítne-li ho Anna Paegova, že neví, co udělá. Ať si krásná dcera almy pamatuje, že on, John, lesnický příručí, sestřelí orla s výšky ledovců (jeden že je v Bernu v museu), ať si pamatuje, že on John zná střílet a že nosí stále pušku s sebou... Oslík Guat měl dělat prostředníka. Plán zcela prostý. John počká za vsí na oslíka, až půjde nahoru na almu, zastrčí psaní do jednoho koše, který jest připevněn k oslíkovu boku, a zastrčí psaní hodně nápadně. Anna Paegova nahoře psaní přečte a ... neodolá ... John si kroutil ukousaný knír. A druhého dne čekal na oslíka u záhybu cesty. Napřed dal oslíkovi kus cukru. Oslík se zastavil, vzal cukr a chrupal. Pak se John opatrně přiblížil ke košům, hodlaje psaní do jednoho zastrčit. A tu se událo něco divného. „Holenku,“ řekl jeden ze sedláků, kteří se na pokřik Johnův sběhli a ho zvedli se země, pokousaného a potlučeného, „holenku, toho osla nikdo neokrade, to byli zdejší lidé a nepořídili nic ...“ Anna Paegova nečetla nikdy psaní Johnovo, poněvadž osel žádné nepřinesl. „Je to přece jen osel,“ říkal John, než odešel nazpět do Diinsingenu. A John odešel brzo. Oslíku Guate! Jsi, nebo nejsi osel? |
 |
|
|