Osudy pana Hurta

 

 

 

Začátkem mobilizace vtáhl císař František Josef do víru války také Hurta, obchodníka potravinami někde na Žižkově. Vybral ho z hnízda, jako vybírají nezvedení hoši mláďata špačků. Vytáhl ho z beden tvarohu a másla, z lahví petroleje, pytlů kávy a věnců citrónů. Sebrali ho od jeho kornoutů, homolí cukru a poslali ho do Haliče.

To bylo náramně jednoduché. Pan Hurt to dobře nechápal. Dostal-li se s někým do sporu, vynadal mu a bylo odbyto. Nože užíval ku krájení chleba a salámu. Teď dostal bajonet, ručnici, 120 patron a měl ještě k tomu naději, že ho někde na pláních Haliče granát přerazí vejpůl. A ještě ke všemu, než je vlakem dopravili na ta nešťastná místa, měl k nim hejtman vlasteneckou řeč, kterou končil mnohoslibně: „Snad nechcete žít tady věčně?“

Přitom se pan hejtman tak zadíval na pana Hurta, že ten zasalutoval a zčistajasna přerušil řeč pana hejtmana: „Poslušně hlásím, že nechci žít věčně“

Slíbili mu po válce špangle.

Když přijeli do Haliče, dostal pan Hurt úplavici. Vysedával celé dny po latrínách a měl dojem, že to dělá všechno pro císaře pána. Když ho vyléčili, poslali ho znovu do pole. Při prvním útoku prostřelili mu prsa a saniťáci ukradli mu hodinky. Na obvazišti mu lékař řekl, že je to legrace. Půldruhého měsíce ležel v nemocnici, dostal deset športek a desetihaléřovou tabulku čokolády jako milodar. Pak ho z polní nemocnice poslali mezi rekonvalescenty někam do Uher. Tam mu Maďaři vynadali českých prasat a za čtyři dny odjel s nejbližším bataliónem na pozici.

A zas měl štěstí. Tentokrát mu střepina granátu utrhla kus ucha. O tom snad jste četli v novinách. Byl tam totiž jeden velice snaživý štábní lékař a ten mu přišil nové ucho, které uřízl pěkně za tepla jednomu umírajícímu šikovateli od vídeňských deutschmajstrů.

Za tři neděle kopal si pan Hurt poznovu úkryt pro hlavu proti ruským kulím a počal rozumět vojně: půjde-li to takhle dál, přišijou mu nakonec hlavu nějakého pruského gardisty.

A konečně přišel pro něho velice památný den. Takhle odpůldne četli jsme v zákopech armádní rozkaz, že Čechové mají v Rakousku české školy. To pan Hurt věděl dobře, ale dobře nechápal, co to má společného s jeho úplavicí, s jeho prostřelenými plícemi, s uraženým a přišitým uchem. Pak jsme dostali černou kávu s rumem, nato byl nějaký ruch a rozkaz, každý třetí muž ustoupil. Nežli se vzpamatoval, věděl smutnou pravdu. Jeho brigáda se odpoutává od nepřítele a zbytek jeho kumpanie má tak dlouho zůstat a střílet, dokud... Dál nedomyslil, neboť mu to pěkně řekl kadet Holava: „A my se tady musíme dát pobít.“

A když všechno utichlo, po dlouhé a dlouhé době ozval se opět kadet Holava: „Víte co, hoši, každý z vás má ještě dostat sto patron, ale víte co, nechme toho a lehněme si, když nebudem střílet, tak nám dá každý pokoj.“

To se Hurtovi velice zamlouvalo. Jak dlouho spal, to nevěděl, zaslechl hromový pokřik „urá“ zepředu, zezadu, sebere pušku a leze z úkrytu.

A najednou vedle něho nějaký ruský voják s bodákem a k jeho velikému údivu povídá mu zcela dobrácky česky: „Zahoď tu břízu, nebo ti dám jednu.“

A pan Hurt, kdykoliv o svém zajetí vyprávěl, začínal vždy slovy: „Tak jsem tedy tu břízu zahodil... a šli jsme do Ruska, dohonil jsem kadeta Holavu a povídám mu: „Tak jsme tedy zajmuti,“ a on na to: „To se samo sebou rozumí, na to už čekám tři měsíce.“

V zajetí se vedlo panu Hurtovi dobře. Dostal se v táboře do kuchyně bataliónu a vařil pro zajatce dle rozkladky a pro sebe vařil ve vzpomínkách na domov: ledvinky, jazyk na paprice a jiné dobré věci. Tloustl utěšeně a vynašel nový druh guláše. A když přišla ta velká doba a kanceláře bataliónů a baráky zajatců v táborech staly se středisky našeho revolučního hnutí proti Rakousku, pan Hurt vařil si dál guláše, ledvinky, jazyk a tloustl dál.

A když přišla řeč na starou chalupu s černě žlutými fábory a na schönbrunnský zvěřinec, tu pan Hurt říkal plnými ústy: „Ano, já jsem Čech.“

A dál míchal si v kotlíku ledvinky a guláš s vermišelí. A když se všechny ty projevy zajateckých táborů vyhranily v jedině myslitelná slova „branný odboj proti Rakousku“, pan Hurt stal se velice zádumčivým.

Jednoho dne přišel před kancelář a dal se s námi do hovoru. „Slyšel jsem,“ řekl žalostným hlasem, „že chcete mít české vojsko. To si musím rozmyslit. Podívejte se na mne, já jsem dobrý Čech, ale já jsem starší člověk a já zvykl si na pořádek. Ráno vstanu, uvařím si kávu, víte, dobrou kávu, v lávce se dostane, mléko mně přivezou báby, takové žluťoučké, koupím si bulku, takovou křehkou, běloučkou. Pak si udělám na desátou jazyk. Pěkně ho vyříznu z hlavy, očistím, povařím, stáhnu, na sádle usmažím cibulku, udusím brambůrky, jazyk udusím, zasypu moukou a je omáčka. Víte, jsem dobrý Čech, ale tohle ode mne nežádejte. Já se potřebuji spravit. V poledne seberu si polévku jako olej, vyberu si kousek libového a mám k němu řepu červenou, naloženou, ta je jako víno, jako víno. A večer ten gulášek s vermišelí a já jsem jako znovuzrozený. To se nesmějte, to je pravda, já jsem dobrý Čech a já se musím spravit.

Vzal mne stranou. „Víte,“ řekl plačtivým hlasem, „já nemohu, já s vámi nejdu a nepojedu, já mám k tomu ještě jiné důvody. Podívejte se, já jsem si, než mne vzali teď na vojnu, koupil nový nábytek. Jestli to nevyhrajem tak bych ho musel stěhovat do Ruska a on by se mi odřel. To je nějaká dálka! Víte, to je mezi námi. Což kdyby se to dověděli, že jdu na císaře pána, tak mně to prodají v dražbě. Prodají mně postel, almaru, takovou pěknou postel s drátěnými matracemi a almaru se zrcadlem. A když to vyhrajem, já přijdu domů a nebudu si mít kam lehnout a kam pověsit šaty. Je to nový nábytek.

Doopravdy, úplně nový nábytek...“ volal za mnou, když jsem mu dal pohlavek a odcházel, „vy mne pohlavkujete a nevěříte mně, i umývadlo je úplně nové, prokristapána...“

Druhého dne dosadili jsme na kuchyň bataliónu jiného kuchaře. Když se pan Hurt stěhoval ze svého zámku a od „stolečku prostři se“ do baráku mezi Maďary, tu byl zdrcen. Naprosto nechápal, že ledvinky, gulášek a jazyk s omáčkou se nikdy nevrátí a že to byl jen krásný sen, bohužel krátký jen.

Jen ještě jednou trochu se vzpamatoval, když totiž od Rakouska dostal prostřednictvím neutrální delegace novou uniformu a půldruhého ruble. Tu se vyjádřil, že budeme viset. Dostal za to deset dní o chlebě a vodě. Pak jsme o něm dlouho neslyšeli, až jednoho dne přišla zpráva z blízké vesnice, že tam jízdní strážník někde na louce zadržel nějakého Austrijáka, který lezl v trávě po čtyřech a na jeho otázku, co tam dělá, odpověděl, že se pase a že je na prodej za dvě stě rublů. Byl to pan Hurt.