|
Začátkem mobilizace vtáhl císař František Josef
do víru války také Hurta, obchodníka potravinami
někde na Žižkově. Vybral ho z hnízda, jako
vybírají nezvedení hoši mláďata špačků. Vytáhl
ho z beden tvarohu a másla, z lahví petroleje,
pytlů kávy a věnců citrónů. Sebrali ho od jeho
kornoutů, homolí cukru a poslali ho do Haliče.
To bylo náramně jednoduché. Pan Hurt to dobře
nechápal. Dostal-li se s někým do sporu, vynadal
mu a bylo odbyto. Nože užíval ku krájení chleba
a salámu. Teď dostal bajonet, ručnici, 120
patron a měl ještě k tomu naději, že ho někde na
pláních Haliče granát přerazí vejpůl. A ještě ke
všemu, než je vlakem dopravili na ta nešťastná
místa, měl k nim hejtman vlasteneckou řeč,
kterou končil mnohoslibně: „Snad nechcete žít
tady věčně?“
Přitom se pan hejtman tak zadíval na pana Hurta,
že ten zasalutoval a zčistajasna přerušil řeč
pana hejtmana: „Poslušně hlásím, že nechci žít
věčně“
Slíbili mu po válce špangle.
Když přijeli do Haliče, dostal pan Hurt
úplavici. Vysedával celé dny po latrínách a měl
dojem, že to dělá všechno pro císaře pána. Když
ho vyléčili, poslali ho znovu do pole. Při
prvním útoku prostřelili mu prsa a saniťáci
ukradli mu hodinky. Na obvazišti mu lékař řekl,
že je to legrace. Půldruhého měsíce ležel v
nemocnici, dostal deset športek a
desetihaléřovou tabulku čokolády jako milodar.
Pak ho z polní nemocnice poslali mezi
rekonvalescenty někam do Uher. Tam mu Maďaři
vynadali českých prasat a za čtyři dny odjel s
nejbližším bataliónem na pozici.
A zas měl štěstí. Tentokrát mu střepina granátu
utrhla kus ucha. O tom snad jste četli v
novinách. Byl tam totiž jeden velice snaživý
štábní lékař a ten mu přišil nové ucho, které
uřízl pěkně za tepla jednomu umírajícímu
šikovateli od vídeňských deutschmajstrů.
Za tři neděle kopal si pan Hurt poznovu úkryt
pro hlavu proti ruským kulím a počal rozumět
vojně: půjde-li to takhle dál, přišijou mu
nakonec hlavu nějakého pruského gardisty.
A konečně přišel pro něho velice památný den.
Takhle odpůldne četli jsme v zákopech armádní
rozkaz, že Čechové mají v Rakousku české školy.
To pan Hurt věděl dobře, ale dobře nechápal, co
to má společného s jeho úplavicí, s jeho
prostřelenými plícemi, s uraženým a přišitým
uchem. Pak jsme dostali černou kávu s rumem,
nato byl nějaký ruch a rozkaz, každý třetí muž
ustoupil. Nežli se vzpamatoval, věděl smutnou
pravdu. Jeho brigáda se odpoutává od nepřítele a
zbytek jeho kumpanie má tak dlouho zůstat a
střílet, dokud... Dál nedomyslil, neboť mu to
pěkně řekl kadet Holava: „A my se tady musíme
dát pobít.“
A když všechno utichlo, po dlouhé a dlouhé době
ozval se opět kadet Holava: „Víte co, hoši,
každý z vás má ještě dostat sto patron, ale víte
co, nechme toho a lehněme si, když nebudem
střílet, tak nám dá každý pokoj.“
To se Hurtovi velice zamlouvalo. Jak dlouho
spal, to nevěděl, zaslechl hromový pokřik „urá“
zepředu, zezadu, sebere pušku a leze z úkrytu.
A najednou vedle něho nějaký ruský voják s
bodákem a k jeho velikému údivu povídá mu zcela
dobrácky česky: „Zahoď tu břízu, nebo ti dám
jednu.“
A pan Hurt, kdykoliv o svém zajetí vyprávěl,
začínal vždy slovy: „Tak jsem tedy tu břízu
zahodil... a šli jsme do Ruska, dohonil jsem
kadeta Holavu a povídám mu: „Tak jsme tedy
zajmuti,“ a on na to: „To se samo sebou rozumí,
na to už čekám tři měsíce.“
V zajetí se vedlo panu Hurtovi dobře. Dostal se
v táboře do kuchyně bataliónu a vařil pro
zajatce dle rozkladky a pro sebe vařil ve
vzpomínkách na domov: ledvinky, jazyk na paprice
a jiné dobré věci. Tloustl utěšeně a vynašel
nový druh guláše. A když přišla ta velká doba a
kanceláře bataliónů a baráky zajatců v táborech
staly se středisky našeho revolučního hnutí
proti Rakousku, pan Hurt vařil si dál guláše,
ledvinky, jazyk a tloustl dál.
A když přišla řeč na starou chalupu s černě
žlutými fábory a na schönbrunnský zvěřinec, tu
pan Hurt říkal plnými ústy: „Ano, já jsem Čech.“
A dál míchal si v kotlíku ledvinky a guláš s
vermišelí. A když se všechny ty projevy
zajateckých táborů vyhranily v jedině myslitelná
slova „branný odboj proti Rakousku“, pan Hurt
stal se velice zádumčivým.
Jednoho dne přišel před kancelář a dal se s námi
do hovoru. „Slyšel jsem,“ řekl žalostným hlasem,
„že chcete mít české vojsko. To si musím
rozmyslit. Podívejte se na mne, já jsem dobrý
Čech, ale já jsem starší člověk a já zvykl si na
pořádek. Ráno vstanu, uvařím si kávu, víte,
dobrou kávu, v lávce se dostane, mléko mně
přivezou báby, takové žluťoučké, koupím si
bulku, takovou křehkou, běloučkou. Pak si udělám
na desátou jazyk. Pěkně ho vyříznu z hlavy,
očistím, povařím, stáhnu, na sádle usmažím
cibulku, udusím brambůrky, jazyk udusím, zasypu
moukou a je omáčka. Víte, jsem dobrý Čech, ale
tohle ode mne nežádejte. Já se potřebuji
spravit. V poledne seberu si polévku jako olej,
vyberu si kousek libového a mám k němu řepu
červenou, naloženou, ta je jako víno, jako víno.
A večer ten gulášek s vermišelí a já jsem jako
znovuzrozený. To se nesmějte, to je pravda, já
jsem dobrý Čech a já se musím spravit.
Vzal mne stranou. „Víte,“ řekl plačtivým hlasem,
„já nemohu, já s vámi nejdu a nepojedu, já mám k
tomu ještě jiné důvody. Podívejte se, já jsem
si, než mne vzali teď na vojnu, koupil nový
nábytek. Jestli to nevyhrajem tak bych ho musel
stěhovat do Ruska a on by se mi odřel. To je
nějaká dálka! Víte, to je mezi námi. Což kdyby
se to dověděli, že jdu na císaře pána, tak mně
to prodají v dražbě. Prodají mně postel, almaru,
takovou pěknou postel s drátěnými matracemi a
almaru se zrcadlem. A když to vyhrajem, já
přijdu domů a nebudu si mít kam lehnout a kam
pověsit šaty. Je to nový nábytek.
Doopravdy, úplně nový nábytek...“ volal za mnou,
když jsem mu dal pohlavek a odcházel, „vy mne
pohlavkujete a nevěříte mně, i umývadlo je úplně
nové, prokristapána...“
Druhého dne dosadili jsme na kuchyň bataliónu
jiného kuchaře. Když se pan Hurt stěhoval ze
svého zámku a od „stolečku prostři se“ do baráku
mezi Maďary, tu byl zdrcen. Naprosto nechápal,
že ledvinky, gulášek a jazyk s omáčkou se nikdy
nevrátí a že to byl jen krásný sen, bohužel
krátký jen.
Jen ještě jednou trochu se vzpamatoval, když
totiž od Rakouska dostal prostřednictvím
neutrální delegace novou uniformu a půldruhého
ruble. Tu se vyjádřil, že budeme viset. Dostal
za to deset dní o chlebě a vodě. Pak jsme o něm
dlouho neslyšeli, až jednoho dne přišla zpráva z
blízké vesnice, že tam jízdní strážník někde na
louce zadržel nějakého Austrijáka, který lezl v
trávě po čtyřech a na jeho otázku, co tam dělá,
odpověděl, že se pase a že je na prodej za dvě
stě rublů. Byl to pan Hurt. |
