|
Milý příteli! Opatř mi prosím nějakou originelní
masku. Chci přijeti příští týden do Prahy na
nějaké ty šibřinky. Ale originelní! A jistě!
Tvůj ...“
Dopis tohoto obsahu obdržel jednoho mrazivého
lednového rána oficiál pan Šedivý od svého
přítele Vavřince Nováka, hospodářského úředníka
v N, nepříliš daleko od Prahy.
„Ono se mu snadno řekne,“ mručel si pan oficiál
pro sebe, „originelní masku, ale může být teď
něco originelní? Co je dnes nové, zítra už se
každý dívá na to s útrpností. Originelní! Má
ubohá hlavo!“
Na cestě do úřadu přemýšlel o všem možném, čím
by svého přítele uspokojil. Ale marně! Nic mu
nechtělo napadnout.
„Což abych mu poradil masku à la cholerový
bacil, nebo snad lépe tyfový, ten je u nás v
Praze známější?! Kdybych jen věděl, jak se
obléká dalajláma ve Lhase! Anebo jak vypadá to
nově nalezené africké zvíře prophytus či
proptychus, ani k ďasu nevím, jak se vlastně
jmenuje! Ale co to jenom povídám? V kterépak
půjčovně masek bych našel tyhle věci?! Vůbec
dneska mám nějaké divné myšlénky!“
„Milostpane, daj mi toho špačka!“ zavadil
pojednou o ucho páně oficiálovo prosebný hlas.
Hlas ten náležel jednomu z káranců donucovací
pracovny, kteří v průvodu dozorce táhli vozík se
všelijakými truhlářskými výrobky.
Pan Šedivý vyhověl jeho přání a hodil káranci
zbytek doutníku, který jej obratně zachytil.
A jak se tak díval za ním, probleskla mu hlavou
myšlenka. „Heuréka!“ zajásal až příliš hlasitě,
takže se lidi udiveně na něho dívali.
Hned v kanceláři napsal příteli list.
„Příteli! Masku originelní Ti opatřím! Buď bez
starosti! Musíš však se dát oholit a nechat si
na bradě vyrůst jen nepatrné strniště. Těš se
zatím, budeš překvapen! Pozdravuje Tě...“
A pan Vavřinec Novák když přijel do Prahy,
skutečně užasl, když popatřil na slíbenou
„originelní“ masku.
Byla to táž uniforma, kterou stát zdarma dopřává
určitým zasloužilým lidem v budovách zvaných
všeobecně trestnicemi.
„Jen šťastná náhoda mi dopomohla k tomuto
kostýmu,“ prohlásil pan oficiál, „mám totiž
známého jednoho adjunkta V pankrácké trestnici.“
A pan Novák potřásl vděčně panu Šedivému pravicí
a pravil, že maska ta je skutečně originelní a
že je příteli velkými díky zavázán.
Jeho potěšení ještě se zvýšilo, když v den
šibřinek oblékl se za pomoci přítele v
trestnický oděv a seznal v zrcadle, jak pěkně mu
padne.
„Skutečně, vyhlížíš jako člověk, který už
nejméně pět let seděl na Pankráci,“ téměř s
hrdostí podotkl pan oficiál. „Ale teď už abys
jel!“
V povoze těšil se již pan Novák, jaký dojem
vyvolá jeho neobvyklý zjev.
„Tenhle můj přítel je vskutku vzácný člověk.
Takové šťastné nápady někdy mívá! Kdo by to byl
do něho řekl!“
Vskutku netěšil se nadarmo. Všude budil
pozornost. Vyslechl o sobě mnoho podařených i
špatných vtipů a navzájem odplácel se podobně.
Bavil se vůbec znamenitě.
„To jsem zas jednou začas zažil několik pěkných
chvilek!“ mluvil sám k sobě sestupuje po
schodech Národního domu.
Ocitl se na ulici. „Půjdu pěšky,“ rozhodl se,
„noc je teplá a tenhle erární oblek taky.“
Chodil sem a tam ulicemi, nedívaje se ani, kam
vlastně kráčí. Vzpomínal a zase jen vzpomínal.
Zvláště nemohl zapomenouti na jednu roztomilou
bradičku, na dva rozkošné důlky ve tvářích a na
dvě čtveračivá očka, jež tak svůdně dívala se
před chvílí na něho zpod černé škrabošky
vroubené jemnou krajkou. A ta postava! Nu, však
ji uzří, sličnou ne-známou, a to hned zítra, jak
mu slíbila.
Jeho vzpomínky byly náhle přerušeny nárazem na
nějaký předmět. Ten předmět byl jakýsi muž.
„Copak nevidíte před sebe, jste snad opilej?!“
zazněl hned poté hněvivý hlas.
Pan Novák instinktivně couvl a rychle se dal
stranou.
Když však dospěl k nejbližší svítilně, zahřměl
za ním hrozivý hlas: „Stát!“
Pod panem Novákem zachvěla se kolena. Stanul
ohlížeje se po nějakém přispění. Nikde však
nebylo živé duše.
Vtom již zasténalo jeho rámě pod pádnou pravicí.
Ohlédl se všecek poděšen, avšak vbrzku se
zaradoval. Muž ten byl policejní strážník.
„Kampak se ženeme, příteli?“ zahoukl mu tento do
ucha.
„Jdu domů ze šibřinek!“ ozval se klidně pan
Novák u vědomí své neviny.
„Pojďte blíže k lucerně!“
Strážník přitáhl pana Nováka pod lucernu a
prohlížel si ho až příliš důkladně.
„Ze šibřinek? Komu tohle chtěj povídat, člověče?
Copak jsem slepej? Z Pankráce, to ještě! Voni
jsou jistě ten Rach, co utek odtamtud minulej
tejden! Půjdeš pěkně se mnou, ptáčku!“
„Já jsem prosím hospodářský úředník z N.,“
odvážil se namítnouti uraženě pan Novák.
„Chacha, to je dobrý, ty si myslíš, že jako ty
jsi chytrej, tak jsem já hloupej, ne?! Ty jsi
ten Rach a dost! A teď marš!“
„Ale dovolte, pane, já jsem skutečně . . .“
„Marš!“
Pan Novák už se nevzpíral.
„Rach to rozhodně není,“ prohlásil vrchní
komisař, „ale nějaký podobný ptáček jistě!“
„Já jsem prosím Vavřinec Novák, hospodářský
úředník z N.“
„Dobře, dobře, už víme a věříme! A byl jste v
šibřinkách! Tak, tak! - Ale podívejte se, pane
kolego, jak dokonalý zločinecký typ je tento
člověk! To by měl Lombroso radost, kdyby ho
viděl. Nízké čelo a k tomu šikmé, ježatá hlava,
vysedlé lícní kosti, a ty oči! Skutečný l'huomo
de Lombroso!“
„Ale pane komisaři, vždyť . . .“
„Mlčte, nikdo se vás na nic neptá,“ obořil se na
pana Nováka druhý komisař. „Dost možná,“ pravil
obrácen jsa k vrchnímu komisaři, „že to je onen
pověstný loupežný vrah Smrčka, který už
několikráte se pokoušel o útěk. Odveďte ho a
dobře hlídejte!“ Posledními slovy obrátil se ke
dvěma policistům.
Pan Novák svěsil zoufale hlavu a pln rezignace
kráčel do vězení.
*
„Víš, příteli, nic mě tak nemrzí, ten nocleh na
pryčnách vzal už čert, ale považ, já prý jsem
dokonalý zločinec!“ Tato slova pronášel pan
Vavřinec Novák žalostným hlasem k oficiálu panu
Šedivému, když jeli v drožce z policejního
komisařství.
„Ta osudná maska!“ dodal ještě s povzdechem.
„Kdož však ví, zda někdy doopravdy . . .“ Pan
Novák se zamlčel a zrak jeho zaletěl maně na
uzlík s trestnickými šaty v koutě povozu.
„Člověk nikdy neví, co v něm dříme utajeno!“ Pan
Novák se zadumal. |
