|
Pan Motejzlík měl velkou radost, že se stane otcem. Ještě dávno předtím, než se
mu narodil synáček, chodil po všech známých a vykládal, že už se mu dítě
narodilo.
V mnohých případech styděl se za to, že by se mu mohla narodit dcera, vykládal
tedy, že se mu narodil chlapeček. Někde opět, aby se nezdálo, že se příliš
chlubí, říkal, že má děvčátko. Asi ve třech ve čtyrech případech říkal, že neví,
co to je. Nakonec si to všecko spletl a když opět přišel ke svým známým, na dané
otázky odpovídal obyčejně opačně. Kde dřív říkal, že má chlapečka, tam říkal, že
má dcerušku. A tak to všecko proplítal novou a novou lží, šel dokonce ve své
drzosti tak daleko, že mluvil o dvojčatech a v restauraci pana Brejšky vykládal
dokonce o nějaké zrůdě se kterou vydělá strašně peněz.
Nakonec sám nevěděl, co se mu narodí. A když konečně přicházel onen okamžik, kdy
se měl státi otcem, u přítomnosti tchyně a tchána zmizel do nejbližšího okolí,
kdež u uzenáře, u pekaře, v lékárně, ve dvou hostincích, v jedné vinárně říkal,
že je to již hotová událost a opět to šlo tak lživým, prolhaným způsobem,
děvčátko, chlapeček - chlapeček děvčátko - dvojčátka, trojčátka - chlapeček,
děvčátko - děvčátko, chlapeček - zkrátka nechal si zadní vrátka otevřená. A když
měl ve vinárně pátou čtvrtku vermutu v sobě, zvolal: „Ani nevíte, jak jsem
šťastnej!“ a šel domů.
A když překročil práh svého bytu, vynadali tchán, tchyně, bába dobrému panu
Motejzlíkovi ponejprv surovců. A byl pan Motejzlík takovým, aby zasluhoval této
přezdívky? On jen očekával radostnou událost a on se radoval. Byť by byl i vypil
kolikkoliv vermutu při té příležitosti a kolikkoliv piv, neb příležitost dělá
zloděje, v jeho duši panovala světlá radost, že dává světu potomka, že rozmnožil
český národ a nakonec ta neskonalá blaženost, že se stává pomalu, ale jistě
otcem.
Zatím kdy tchán v kuchyni mluvil dobrému panu Motejzlíkovi do duše, by nyní
pamatoval na všecky své povinnosti, aby, že se stane otcem, nebral tak na lehkou
váhu, aby se vzpamatoval, dokud není pozdě a aby nebylo pozdě, poslal mu pro
sodovku. Než však sodovku přinesli, stal se již pan Motejzlík otcem. A když
babička přinesla to červené robátko, chytil je pan Motejzlík a už s ním byl na
chodbě. Chtěl je ukázat vedle sousedům. Vyrvali mu je a pan Motejzlík křiče v
nočním tichu po domě: „Já mám synáčka,“ seběhl dolů, otevřel si klíčem domovní
dveře a běžel do protější restaurace. Tam poručil deset piv a řekl, že má
synáčka. Poněvadž předtím před půlhodinou vykládal tam, že má dcerušku, nastala
z toho hádka, přičemž pan Motejzlík vykřikl: „Já to musím lépe vědět!“
Nějaký občan přitom podotkl že pan Motejzlík vůbec žádné dítě nemá.
I lvice brání své mládě, natož pan Motejzlík! Rozehnal se po pomlouvači, ten se
nedal, chytil pana Motejzlíka za nos a za přispění svých přátel vynesl pana
Motejzlíka na ulici.
V nočním tichu, podepřen jsa o zhaslou svítilnu, počal přemýšlet pan Motejzlík o
životě. V jeho duši defilovala stará pravda, že když někdo mluví pravdu, že se
mu nevěří. Po ní přišla myšlenka na potupu a za ní nakonec zářně zasvítila
velká, vznešená rozkoš z otcovství, pýcha otcovská, která dala určit směr krokům
páně Motejzlíkovým přes ulici za roh do vinárny.
Tam posadil se za stůl a poklepávaje paní vinárnici na rameno, řekl: „Tak mám
synáčka.“ - „Ale pane Motejzlíku, co to říkáte, vždyť jste právě před
tříčtvrtěhodinou vyprávěl, že se vám narodila dvojčátka, obě holčičky.“
Najednou to všecko přišlo panu Motejzlíkovi strašně líto. Složiv hlavu do dlaní,
dal se do tichého pláče. Jaký je lotr. Ještě než se mu jeho první dítě narodilo,
už je přelhal. Pozvedl hlavu a dívaje se uslzenýma očima na paní vinárnici, i
řekl plačtivým hlasem: „Dejte mně čtvrtku vermutu.“
„Nestydíte se, to jste otec,“ řekla paní vinárnice, „takhle přebrat, zatímco
máte být doma a kdoví jestli máte vůbec nějaké dítě, vždyť mluvíte samé
nesmysly.“
„Ale zapřísahám vás, paní vinárníková, mám chlapečka padesát pět centimetrů
dlouhého, jemnými chloupky porostlého, úplně červeného, otec je zdráv.“
„Tak nedělejte dlouhé řeči a běžte spat, řekla jsem vám už, že vám nenaleju.“
„Tak tohle jsem si zasloužil, když mám tak pěkného chlapečka!“ zvolal lítostně
pan Motejzlík a vyšel do tmy. Hořká lítost se ho zmocnila, pozoroval, že mu
nikdo nerozumí.
Naštěstí si vzpomněl, že v Krokově ulici, nedaleko odtud, bydlí starý jeho
známý, inženýr Zázvorka. „Musím ho navštívit,“ pomyslil si šťastný otec a bylo
to ke druhé hodině noční, když stál před otevřeným přízemním oknem bytu svého
přítele a hvízdal do pokoje. Nikdo se neozval, ale co otec pro své dítě neudělá?
Beze všech rozpaků vlezl pan Motejzlík oknem do pokoje a jak tak seskočil na
podlahu, paní inženýrová, která čekala na svého chotě, rozsvítila elektrickou
lampičku a když uviděla pana Motejzlíka, strašně vykřikla.
„Milostivá paní,“ zakoktal pan Motejzlík, „přicházím vám oznámit, že se mně
právě narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý,
úplně červený, otec zdráv.“
Po těch slovech byl již opět na okně a seskočil dolů, a zrovna v tom okamžiku,
kdy pan inženýr strojil se vlézt do svého bytu, aby nedělal po chodbě rámus.
„Nazdar, Zázvorko! Byl jsem ti právě oznámit, že se mně narodil synáček,
pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý, úplně červený, otec
zdráv.“
„To je pitomá výmluva, ničemo!“ zařval pan inženýr. Pan Motejzlík se dal na útěk
a pan inženýr za ním. Dohonil ho právě před domem, kdy v plném spěchu pokoušel
se pan Motejzlík odemknouti dům. Beze slova dal mu dva pohlavky a důstojně se
vzdálil. Teprve když byl uprostřed ulice, zvolal: „U soudu si to vyrovnáme:“
Za ním ozýval se prosebný hlas pana Motejzlíka: „Ale opravdu, Zázvorko, narodil
se mi chlapeček.“
S těžkým srdcem stoupal pak pan Motejzlík po schodech. Bylo mu tak smutno, jak
lidé nechápou jeho otcovské štěstí. Podepřel se dosti hlučně o dveře svého bytu,
dveře se tiše otevřely, dvě ruce vtáhly ho dovnitř, byl to tchán, který mu
prostě řekl opět jen: „Vy surovče, myslil jsem, že vás aspoň dítě napraví a to
pěkně začínáte. Styďte se!“ Ukázal mu pak na otoman a odešel do pokoje.
Pak se objevila porodní babička, spráskla ruce a řekla: „Tohle jste mně neměl
dělat, pane Motejzlíku, dostane-li vaše paní horečku, jste tím vinen jenom vy!“
Po ní přišla ještě tchyně, která řekla už jen: „Pfuj tajfl.“
Pan Motejzlík natáhl se na otoman a tiše štkal do deky. Nikdo ani z domácích
lidí nerozumí jeho otcovské radosti. Tiše pak po špičkách slezl z otomanu,
otevřel dveře pokoje, ztratil rovnováhu, natáhl se přes práh a vykřikl: „Kdepak
mám synáčka?“
Tchyně s tchánem odnesli beze slova pana Motejzlíka zpátky na otoman. Už na
cestě jim usnul s blaženým výrazem v obličeji.
Tchyně chvíli zachmuřeně se dívala na chrápajícího šťastného otce a pak
energickým pohybem stáhla mu zpod hlavy polštář.
Ale pan Motejzlík spal klidně dál a usmíval se ze spaní. Zdálo se mu, že je na
táboru lidu a volá k tisícihlavým nadšeným zástupům: „Právě se mně, velectěné
shromáždění, narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky
porostlý, červený, velectěné shromáždění, otec úplně zdráv!“ |
