I
Jak si manželé Knoblochovi vymodlili na Svaté
Hoře syna.
Tichou krajinou do Berouna unášel vlak jednoho
jarního dne ku slavnému poutnímu místu na Svaté
Hoře u Příbrami 627 poutníků. Velebně nesly se
mariánské písně údolími a zmlkaly v brdském
pohoří, kde pasáci na stráních práskali biči a
modlili se Anděl Páně, když zvuky zvonků z
blízkých čistých vísek tklivě hlaholily,
jásajíce, že je poledne.
Vysoko nad lesy táhly mraky po bílé obloze. Kozy
mečely na stráni a z vlaku dál a dál ozýval se
zbožný zpěv. Nelze vypsati, jak povzneseně
odrážely se jednotlivé sloky od vápenatých
vrchů, aby zanikly v lesích, ve kterých tu a tam
malé hříbky vystrkovaly své hlavičky z mechu,
jako by chtěly poděkovati Bohu Stvořiteli za
slastný požitek.
Zbožní poutníci ve vlaku ničeho nejedli, nepili
a nekouřili. V předním voze opatrovali družičky
a mládenci sochu Panny Marie, kterou vezla právě
nedávno utvořená Jednota paní a dívek posvětiti.
Soška ta byla čerstvě natřená a nádherně svítila
v záři jarního slunce, které vrhalo své paprsky
na pozlacenou korunku.
V témže voze se soškou Panny Marie seděla starší
paní se starším pánem se šedivými vlasy. Paní
měla na krku stříbrný křížek a pán probíral
zbožně růženec. Tato krásná manželská dvojice
byli pán a paní Knoblochovi, majitelé
hokynářského krámu. Byli bezdětni. Kdo ví, co to
za zármutek, neviděti kolem sebe dvanáct
capartů, ten dovede si představit, jak bylo
hokynáři Knoblochovi, když při vší odvaze nemohl
se státi po dobu celých třiceti let otcem ani
jednoho dítka. On, starý voják, jenž viděl
slavné doby rakouského válečnictví, ani jednoho
syna neměl, aby ho mohl věnovati státu.
A hokynářka Knoblochová teprve cítila prázdnotu
kolem sebe, která nebyla zahnána ani tehdy, když
pořídili si do svého hokynářského krámu mandl,
při němž scházely se služky, aby pochválily své
paničky.
Mandl a ruch kolem něho nemohl nahraditi zbožné
hokynářce mateřství.
Často v noci, probouzejíce se, uvažovali oba
manželé o neskonalém milosrdenství božím, které
se jim vyhýbá.
Smutek zahnízdil se v hokynářském krámu a třeba
i kolem mandlu ozývaly se cudné písně veselého
obsahu, zdálo se manželům Knoblochovým celé
hokynářství pustým jako márnice. Již pochovali
všechny naděje, ale nezoufali. Střídali se na
modlitbách, aby Bůh konečně nad nimi se
smilovati ráčil a plavovlasého klučinu jim
popřál, kterého by vychovali ve zbožnosti a...
„odevzdali ouřadům“, končil vždy modlitbu pan
Knobloch. To znamenalo, že obětovali by hocha
státu.
Až jednoho dne přišel k nim na návštěvu člen
druhého dominikánského bratrstva, domovník
Hamáček ze Žižkova, který vodíval procesí až do
Maria Zellu a prohodil, že se pojede zjara na
Svatou Horu. Tato pouť však jest určena jen pro
ty, kdo si chtějí vyprositi na Svaté Hoře
potomky. Jsou k ní kromě dvou družiček a
mládenců připuštěni jen bezdětní manželé.
„Jest to pouť specielní, poplatek obnáší kromě
jízdného tentokráte tři zlaté, na dobrý úmysl.“
Radostí zachvělo se srdce manželů Knoblochových.
Své neteři přenechali obchod na dva dny a se
zbožnou myslí vyjeli si na Svatou Horu.
Pan Knobloch po celé cestě modlil se růženec.
Když přijeli do Příbrami, zakoupili si kvůli
jistotě šest figurek z vosku, znázorňujících
děťátka.
Jednomu dráteníkovi dal pan Knobloch cestou na
Svatou Horu šesták.
Na Svaté Hoře koupili si dvě hrubé režné košile
po dvou zlatkách, odešli do hospody, kde měli
vykázaný nocleh, oblékli na sebe režné košile
kajícníků a dlouho do noci setrvali na
modlitbách.
Příštího roku narodila se manželům Knoblochovým
šesterčata. Ctihodní manželé koupili si totiž,
jak známo, šest voskových figur, znázorňujících
děťátka.
Pět z nich bylo děvčat a jeden kluk.
II
Jak se strace narodilo tele
Ještě dnes, přijdete-li do Steimaueru, budou
váleti se mniši v klášteře smíchy, až vám to
budou vypravovat. Jak se tedy ta věc udála?
Hokynář Knobloch měl bratrance, jenž byl člověk
bezbožný a dělal u cihlářů. Dokud pracoval v
Čechách v cihelnách, plival si do dlaně, když
kopal hlínu a klel tak hrozně, že to bylo Bohu
líto a tak jednou slyšel jeho rouhání četník,
který šel kolem a zatkl ho. Cihlář Tomáš
Knobloch dostal za tyto své rouhavé výroky šest
měsíců.
Když se o tom dozvěděl hokynář Knobloch,
zachvělo se jeho srdce radostí a obětoval na mši
svatou.
Cihlář Tomáš Knobloch byl socialistou. Když
vyšel z vězení, šel na vandr a dostal se až do
Štýrska. Tam zahradničil a střádal, přitom však
nevěřil v Boha a tak mu nebyly nastřádané peníze
nic platny. Boží posel jednoho dne zapálil mu
chaloupku, kterou si postavil a byl by snad
zabil také Tomáše, kdyby ten se nebyl opozdil v
městysi. Řekl však doma, že přijde v deset hodin
a v deset hodin také uhodilo, ale Tomáš se
vrátil až ve čtvrt na jedenáct.
Tato příhoda však nenapravila Tomáše. Klel a
pracoval dále, až po dalších pěti letech vydělal
si tolik, že opravil poloshořelou chalupu a
koupil si jalovičku. V zahrádce pěstoval
zeleninu, vozil ji na trh a vstávaje lehaje
proklínal všechny svaté.
Bylo tedy jisto, že mu opět nebe dá znamení, aby
napravil svůj hříšný život.
A to se také stalo, když Knobloch se oženil s
jednou Štýrkou. Co Bůh řídí, dobře řídí, neboť
ona mu za čtvrt roku utekla s jedním octářem.
Tomáš však se nenapravil. Opět vstávaje lehaje
klel a přitom pracoval a dřel se.
Šířil také po okolí zlolajné klepy o svatém
náboženství, ale ďábel ho ponoukal k tomu, že
mluvil tak chytře, že ho nemohli zavříti. Tak
žil v hříších až přišla doba, kdy připadl na
myšlenku, že se může zabývati chovem dobytka.
Aby pak mohl míti a odchovávati tele, věděl, že
jest k tomu třeba dvou věcí: jalovice a býka. Z
oplzlého poměru mezi oběma tvory že pak vzejde
tele.
Kde však vzíti býka k připuštění? V celém kraji
měli býka jen páni páteři v klášteře ve
Steimaueru. Půjčovali tohoto býka za určitý
poplatek okolním sedlákům, zkoumajíce, zdali
sedlák, který si k nim přišel pro býka, jest
řádný a upřímný katolický křesťan. Byl-li jím,
jak v tomto kraji, kde jsou takoví dobří volatí
chlapi, ani nebylo jinak možno - pak připustili
klášterního býka ku krávě nebo k jalovici
žadatelově.
Tomáš Knobloch se ve své bezmezné drzosti
vypravil se svou vyspělou jalovicí jednoho dne
do kláštera. Po cestě klel, že je horko, když
sprchlo, zase nadával, že se mu zkazí klobouk a
hřešil tak po celé cestě až do kláštera.
Jakmile se objevil na dvoře kláštera, běžel
mnich šafář nahoru do refektáře, jako když mu
hlavu zapálí, neboť Tomáš byl znám pro svou
bezbožnost dobře v celém okolí i v klášteře.
Věc byla příliš vážná a opat svolal ihned
shromáždění v refektáři, kde se radili, mají-li
klášterního býka připustit ku strace nevěřícího
chlapa a bezbožného rouhače. Po horlivé debatě
vyhledali církevní Otce, kde nenalezli ničeho,
co by se mohlo vztahovati na tento případ.
Konečně pravil opat: „Kristus řekl: ‚Odpouštějte
nepřátelům svým!‘ My mu toho býka odpustíme.“
Věc byla jasná, neobyčejně jasná. Když někdo
řekne: „Odpustím si dnes sklenici piva,“ tu si
nedá nalít, a tak také jednoduše vyšel páter
Arnold ven a přistoupil k bezbožnému Tomáši a
řekl mu: „Hříchové tvoji jsou velcí, náš býk
není pro jalovice bezbožníka, odejdi domů, přání
tvé se nesplní.“
Nevěřící Tomáš neodpověděl však též biblickou
formou jako páter Arnold, nýbrž zcela sprostě a
surově, takže když jeden z mnichů otázal se
pátera Arnolda, zdali mu Tomáš nepolíbil ruku,
odpověděl, že Tomáš chtěl, aby on ho sám
políbil...!
A reverendissimus pravil: „On špatně skončí i s
tou jalovicí.“
Rozzuřen odešel Tomáš domů a jak tu stál tak sám
vedle jalovice, tu zahrozil směrem ke klášteru
pravou rukou a od té doby dostal do ní
revmatismus.
Když přišel domů, zašel k Mayerovi, který
ačkoliv byl dosti zbožný, ještě jakžtakž se
přátelil s darebným Tomášem.
A tu vykládal Mayerovi, jak pochodil špatně v
klášteře a navrhl Mayerovi, zda by si nechtěl
vydělati tři zlaté.
„Nic nečestného,“ pravil, „půjdeš s mou jalovicí
do kláštera a řekneš, že se udělalo sedláku
Faitovi z Mürzburgu velmi špatně a že tě
poprosil, abys mu tuhletu straku přivedl k
připuštění do kláštera. Zde máš tři zlaté pro
sebe a zde na připuštění. Tady máš ještě padesát
krejcarů na svíčku, aby hořela na spásu mé
hříšné duše.“
Tři zlaté, a k tomu se ještě hříšný Tomáš obrací
na víru - kdož by chtěl ničit dobré předsevzetí
hříšníka?
Mayer vzal jalovici a vedl ji do kláštera, kde
ku strace ochotně připustili klášterního býka,
neboť Mayer byl znám jako zbožný muž, sedlák
Fait z Mürzburgu také a padesát krejcarů za
spásu duše neznámého hříšníka není také k
zahození.
Jalovice byla tedy připuštěna a Mayer odvedl ji
k Tomáši, který se lstivě usmíval, neboť ničema
se radoval, jak podvedl klášterního býka i
ctihodné otce v klášteře.
Tak se stalo, že čekal, až otelená straka vrhne
tele, ale klel přitom stále, hromoval, sakroval
a vstávaje lehaje nadával na všechny svaté.
Mezitím roznemohl se těžce Mayer a na smrtelné
posteli vyzpovídal se a veřejně vyznal, jak
podvedl ctihodné otce v klášteře i klášterního
býka. Ihned se mu ulehčilo a třetího dne byl
opět zdráv jako ryba.
Hřích Mayerův donesl se i do kláštera, kde
vzbudil hrůzu.
To se přece dosud nestalo, aby tak byl klášter
zhanoben a dobrá pověst klášterního býka
zlehčena. Opat však nezoufal a v refektáři
pronesl tato mužná slova: „Pamatujte, že Pán Bůh
peče oplatky.“
A byla to pravda. Strace bezbožného Tomáše
narodilo se tele bez hlavy a on byl blízek
zoufání.
To se stalo zrovna v tu hodinu, kdy hokynáři
Knoblochovi narodil se syn.
Hle, jak podivná znamení dála se na zemi, po
které se ještě dnes válí smíchy ctihodní otcové
v klášteře ve Steimaueru, když vypravují, jak se
strace bezbožného Tomáše narodilo bezhlavé tele.
III
Co se přihodilo nešlechetnému bratranci
poctivého pana Knoblocha na cestě ze Štýrska do
Prahy.
Kapitola tato budiž na poučenou všem
volnomyšlenkářům. Budiž jim výstrahou, aby nikdy
nepouštěli se do polemiky s osobami duchovního
stavu, neboť z toho případu jest viděti, jak
nevěrce Bůh nechá blamovat při podobné
příležitosti.
Se zpustlým bratrancem pana Knoblocha seznámili
jsme se již v kapitole druhé a každý jistě byl
potěšen, když se mu narodilo tele bez hlavy.
Ze zlosti nad nezdarem prodal všechen svůj
majetek a umínil si, že odjede do Prahy,
předsevzav si ve své zlomyslnosti, že bude na
obtíž svému dokonalému poctivému bratranci,
hokynáři Knoblochovi na Žižkově.
Čtenář jistě již ví, že vstávaje lehaje nadával
ničemný ten muž všem svatým a proto jistě nikoho
nepřekvapí, že když probudil se ráno před Vídní
ve vlaku, nechválil Boha, ač líbezné jitro smálo
se na cestující.
Měl dle všeho těžkou hlavu po včerejší noci, kdy
utrácel zbytečně peníze ve Štýrském Hradci a
nyní, probudiv se, zaklel hrubě, načež vytáhl z
kapsy nějakou knihu, četl a usmíval se. Kniha ta
byla opravdu všelijaká, proto nebudeme se
rozhodně zabývati jejím obsahem.
Ve Vídni přestoupil do jiného vlaku, darovav
knihu dvěma mladým štýrským selkám, maje v
úmyslu je mravně zkaziti. Ony mu však knihu
vrátily, poněvadž Bůh je zachránil před hříšnou
vzdělaností a nedovolil, aby se naučily čísti.
Když vsedl do vlaku ku Praze, nemyslel již na
nic. Seděl tupě, neuvažuje jízdou ani, jak by as
bylo, kdyby se vlak někde srazil. Nemyslel na
to, že vyšinutí vlaku mohlo by mu přinésti
vstupenku do pekla.
Tak seděl sám v kupé až do Znojma, kde vstoupila
stará jeptiška s růžencem v ruce.
Mějte nyní dobrý pozor, vy nevěrci a bezbožníci!
Nešlechetný bratranec Knoblochův drze se na ni
podíval, načež vytáhl z kapsy doutník, zapálil
si a kdykoliv jeli kolem nějakého kříže a
jeptiška se přežehnala, tu se on pohrdavě usmál.
Pak si považte, že byl pátek a tu on na stanici
přinesl z nádražní restaurace kus vepřové pečeně
a hltavě jal se jej polykat, nabízeje též tlustý
kousek důstojné jeptišce: „Jen si račte vzíti
tento krásný prorostlý kousek, je pátek a to je
můj největší svátek!“
V Pardubicích přisedli k němu dva cestující,
kteří měli velkou legraci z jeptišky a říkali:
„Vida, ten trefně mluví, ani mu neumí
odpověděti.“
A ničemný bratranec pana Knoblocha zapíral Boha,
mluvil rouhavé hříšné věci až do Prahy a myslel
si též: „Neumí mně odpověděti, bojí se, že bych
jí trefněji odpověděl.“
Neustal tedy na ni dorážeti za velké veselosti
obou cestujících a když měli vystupovati v Praze
z vagónu, tu statečná jeptiška vytáhla z kabelky
tabulku, již podala třem zlotřilcům a na níž oni
zahanbené četli: „Jsem hluchoněmá“ a po druhé
straně: „Ich bin taubstumm“.
Tak zvítězila církev nad ničemným nevěrcem.
IV
Jak málem byl by arcibiskup kmotrem malému
Františkovi.
U Knoblochů měly být křtiny jediného malého
pohana, jenž přečkal pět svých sourozenců, kteří
do 24 hodin zahynuli jako kuřata perliček, když
zavane studený vítr. Zachován byl naživu jedině
tento červíček s hlavou zmáčknutou, prací to
pomocnice ku porodu paní Holfelové, aby jméno
Knoblochovic rodiny zůstalo zachováno.
Lékař, který nemluvně prohlédl, pravil, že dle
všeho bude sice slaboduché, ale že vydrží.
Pan Knobloch hledal tedy kmotra, jsa hrdým na
to, že jest otcem. Předně si řekl, že kmotrem
jeho syna musí být nějaká vznešená osobnost.
Kostelník Ticháček mu poradil, aby požádal za
kmotrovství pražského arcibiskupa.
Hokynář Knobloch oblékl si černé šaty,
vyzpovídal se, přijal tělo Páně a ubíral se
vážně a důstojně na Hradčany. Cestou stavěl se u
Křížovníků v hospodě, kde na něho čekal
kostelník Ticháček a oba šli za tichého
podzimního dopoledne přes Karlův most.
U Glaubiců zastavili se rychle ještě na jednu
sklenici a kostelník Ticháček se v Ostruhové
ulici rozpovídal o tom, že potřebuje pět
zlatých. Také si je před Hradem od pana
Knoblocha vypůjčil. Zanedlouho octli se před
palácem arcibiskupa a vešli do průjezdu. Pan
Knobloch políbil vrátnému v komediantské
uniformě ruku a kostelník Ticháček zmizel z
paláce.
Pan Knobloch byl sám s přísným vrátným. „Vaše
Milosti,“ řekl, „mohl bych mluviti s Jeho
Eminencí, nejdůstojnějším panem arcibiskupem,
knížetem země české?“
Vrátný zavrtěl mlčky hlavou.
Otce Knoblocha polévalo brzo horko, brzy zima.
„Milostpane,“ prosil úpěnlivě, „jdu kvůli křtu,
prosil bych nejponíženěji.“
Vrátný opět zavrtěl mlčky hlavou.
„Prosím nejuctivěji, Vaše Blahorodí, kvůli křtu
přicházím, aby ráčil se smilovati kníže země
české, nejdůstojnější arcibiskup a Jeho Eminence
nad pohanem.“
V průjezdě zastavili se již čtyři lokajové a
naslouchali:
„Pohan zahyne, slovutný pane,“ mluvil rozčileně
pan Knobloch, „zatřepetá nožičkama a frr, jeho
duše pluje k zatracení, milostpane... Pluje,
pluje a nevidí konce, není nebožátko pokřtěno!“
Vzadu si šeptali lokajové, že se ubožák
zbláznil. Vrátný stál před panem Knoblochem v
hrůzné kráse. Jeho tatrmanská livrej zářila v
podjezdu paláce.
Pan Knobloch cítil, že je blíže nebi, že stojí
na posvátné půdě a jeho mozek rychle vyhledával
vhodné obraty: „Nebylo by jistě vaše srdce
zatvrzelé, milostpane, kdybyste věděl, jaký
zázrak se stal. Promluvilo nebe a Matka boží,
vašnosti. Žádný pozemský tvor není hoden pokřtít
pohana, leč Jeho Eminence, nejdůstojnější pan
arcibiskup a kníže země české.“
„Z vás je cítit pivo,“ řekl přísně vrátný,
„neobtěžujte mne, nebo vás dám sebrat!“
Pan Knobloch zoufale klesl na kolena a štkal:
„Prosím nejuctivěji, Vaše Blahorodí, kvůli křtu
přicházím, aby ráčil se smilovat kníže země
české, nejdůstojnější arcibiskup a Jeho Eminence
nad pohanem!“
Zvedli ho a vyváděli ven. Vrátný promluvil s
vojákem, který chodil odměřeně podél vchodu na
stráži a ten na pana Knoblocha vykřikl, aby
neobtěžoval a šel svou cestou.
Zdrceně posadil se ubožák na nejbližší lavičce
na Loretánském náměstí.
Bylo ticho kolem dokola. Naproti sochy u vchodu
do královského hradu, klášter barnabitek, vše
dívalo se na něho velebně a vážně.
Pak zahrčela kola a přihnala se uzavřená
ekvipáž.
Pan Knobloch poznal arcibiskupský kočár,
vyskočil a běžel v šíleném klusu za vozem, který
vjel do vrat paláce, vnikl s ním dovnitř
několika skoky a ocitl se u dvířek.
Vrátný ho chytil za límec a z kočáru vystupoval
pomalu muž v livreji, nějaký komorník, který
volal na lokaje, spěchajícího přes dvůr: „Sie
Karl, holen Sie die Aprikosen.“
A vskutku: koš překrásných meruněk byl uvnitř
vozu, meruněk, pro které rychle jeli do města,
poněvadž je Jeho Eminence měla tolik ráda.
Zatímco vyndávali meruňky, drželi dva lokajové
pana Knoblocha, který se kroutil a volal
udýchaně: „Proboha vás prosím, já musím mluvit s
Jeho Eminencí, nejdůstojnějším arcibiskupem a
knížetem země české, kvůli pohanovi, prosím
poníženě.“
Vypadal přitom tak vyjeveně, že ho svírali
pevněji a jeden z lokajů mu říkal: „Takhle se k
Jeho Eminenci nechodí.“
Pak přišli dva strážníci, vzali pana Knoblocha
za rameno a vedli ho, provázeni jedním lokajem,
na hradčanské policejní komisařství. Za nimi šel
zástup dětí, několik babiček, jichž se na
Hradčanech vždy dosti potlouká a když pan
Knobloch zmizel ve skleněných dveřích
komisařství, zapískala jedna babka:
„Prej chtěl zabít pana arcibiskupa!“
Mezitím byl podroben pan Knobloch důkladnému
výslechu.
Mluvil široce a dlouze o křtu svatém, o
pohanech, o sobě, o panu arcibiskupovi.
Vykládal, jak si přál, aby byla Jeho Eminence na
křtu jeho synovi.
Telefonovali tedy na policejní komisařství na
Žižkov, aby vyšetřili v bytě pana Knoblocha, zda
jeho údaje jsou pravdivy. Zatím seděl pan
Knobloch na lavici a poslouchal, jak lokaj
vykládá, že se Knobloch choval pomateně.
Za tři hodiny došla zpráva, že zjištěno bylo, že
pan Knobloch vydal se ráno na Hradčany, aby
požádal arcibiskupa, by byl kmotrem jeho dítku.
Pana Knoblocha tedy pustili a poradili mu, že
takové věci se dějí prostřednictvím konzistoře.
Jaké bylo překvapení vážného vrátného v
arcibiskupském paláci, když po půlčtvrté hodině
opět uzřel pana Knoblocha, který k němu uctivě
promluvil: „Prosím, milostpane, kdepak je zde
nejdůstojnější konzistoř?“
Pan Knobloch podal druhého dne písemnou žádost
ke konzistoři. Žádost byla zamítnuta z důvodu,
že pan arcibiskup odjel do Kladska.
Kmotrem nemluvňátka stal se kostelník František
Ticháček, který dal do vínku oněch pět zlatých,
jež si vypůjčil od otce kmotřencova, když ho
vedl na Hrad k panu arcibiskupovi.
A tak byl přece někdo z duchovenstva kmotrem
malému Františkovi. |
