|
Pan Florentin byl třídní profesor a Chocholka
byl primán. Pan Florentin byl Chocholkův třídní
profesor a profesorem latiny, kdežto Chocholka s
latinou ukrutně zápasil a latina byla mu nejen
španělskou vesnicí, ale španělskými botami,
užívanými v dobách inkvizice ku slávě boží. Ale
také se pan Florentin dívával opovržlivě na ten
vyjevený obličej primána Chocholky, který se
klepal po celou hodinu latiny, takže proklepal v
pravém slova smyslu první i druhou deklinaci a
když přišly doby, kdy nastala deklinace třetí,
Chocholkovo klepání změnilo se v pravidelnou
zimnici. A pak Chocholka, kdykoliv se profesor
Florentin na něho podíval, pozvedl své vyjevené
oči ku stropu a počal se hlásit, že prosí, aby
mohl jít ven.
Podobně chodíval ven, kdykoliv měla přijít na
něho řada při vyvolávání. A když přišly školní
práce, tu Chocholka úzkostlivě se třásl
pomyšlením, jak vlastně tu školní práci z latiny
přečká.
Byla první školní práce latinská a tu Chocholka,
když po modlitbě rozdány byly sešity s
připomenutím, že se opisovat nesmí, že když se
najdou podobné chyby, tu ti, jejichž chyby budou
stejné, že dostanou zcela nedostatečně, tu
Chocholka vzal péro do ruky a opisoval třesoucí
rukou z tabule věty, které má přeložit do
latiny, s tou jedinou myšlénkou, aby se povedly
chyby odlišné od chyb jeho souseda, jinak že
dostane zcela nedostatečně a bude ztracen. Psal
si první slovo nanečisto a úkradkem nahlédl
vedle k sousedovi Baťkovi, který byl znám tím,
že není také žádné světlo. Ten pohled do
sousedovy práce přesvědčil ho úplně, že jsou i s
Baťkem ztraceni. Neboť Batěk počal to právě tak
překládat jako on. Chocholka se lekl a jeho
uslzený zrak ze smutného obrazu na zříceniny
Tróje na stěně svezl se na spásný klíč od
záchodu. A jako v dobách helénské kultury
hledali pronásledovaní zločinci bezpečné
útočiště v azylech, tak Chocholka pádil s klíčem
na záchod, opustiv klasickou vzdělanost, která
zářila ze školní tabule větami: Stůl není ani
vysoký, ani široký. Pata je část těla, pěšák je
vojín. Matka není sestra. V Římě bylo mnoho
domů. V zahradě jsou stromy - a podobné pravdy.
To vše za sebou zanechal a jeho jedinou
myšlénkou bylo, tam na záchodě, v tom úkrytu, v
tom azylu všech uštvaných primánů, setrvati až
do konce hodiny, aby zaskvěla se jeho písemní
práce čistotou a prázdnotou, ve které nelze
najít žádných chyb proti gramatice ani duchu
jazyka latinského. A když bude tázán
zapomnětlivým třídním profesorem, proč to
nepřeložil, tu odpoví pevným hlasem: „Já byl
prosím po celou hodinu na záchodě.“ A nebudou-li
mu to věřit, povede je sem a zde uvidí na prkně
napsáno: „Václav Chocholka, I.a, 16.XI.“ A
napsal to markantními rysy na stěnu a seděl tu v
té malé, zazávorované prostoře ne sice úplně
klidně, ale již s jistým vstupem do
rezignovanosti.
Někdo běžel po chodbě a zabouchav na dvéře
zvolal: „Chocholko, máš dělat.“
„Nemůžu,“ ozvala se odpověď Chocholkova na vzkaz
pana profesora Florentina, zatímco posel
Čtrnáctý ubíhal nazpět, by nezmeškal kompozici,
seděl zas dál Chocholka velice vážně u vědomí,
že tím slovem „nemůžu“ postavil se proti
autoritě svého třídního profesora.
Boj byl vypovězen.
Za pět minut klusal posel Čtrnáctý opětně k
poslednímu útočišti primána Chocholky a
zabouchav zase na dvéře, vyřizoval: „Máš ale už
doopravdy dělat“
„Nemůžu,“ odpověděl poznovu Chocholka, tentokrát
tak hrdě, jak odpověděl Leonidas u Thermopyl
perským poslům.
Zas nastal klid na ponuré chodbě gymnázia, kde
každý krok mocně se rozléhal. Chocholka počítal
vteřiny, minuty a napočítal pomalu již šest set,
což znamenalo přibližně asi deset minut od
posledního vzkazu pana profesora Florentina.
Pak ozvaly se pádné kroky a mocné zabouchání
poděsilo Chocholku. „Chocholko, polezte už ven,
vždyť neuděláte kompozici.“ Byl to hlas třídního
profesora Florentina, hlas přísný a hrozivý,
hlas ukrutníka, žíznícího po nevinné dětské krvi
primánů.
„Nemůžu, pane profesore,“ zazněl hlas
Chocholkův, třaslavý a skromný.
„Poroučím vám, abyste vylez!“
Krutý zápas rozvířil se v duši Chocholkově a
vzpoura zvítězila. „Já prosím nemůžu!“ řekl
hlasem již pevným.
„Tedy nechcete vylézt?“
„Nemůžu, prosím.“
Pan Florentin běžel do ředitelny. „Pane
řediteli, jeden žák, jménem Chocholka, při první
písemné práci tráví vyměřený čas na záchodě a
zdráhá se jej opustit.“
Ředitel vstal, oči jeho zaplály hněvem nad tou
zpustlostí a oba vážně kráčeli k útočišti
Chocholky.
První zaklepal pan Florentin: „Chocholko,
pamatujte se, je tu pan ředitel, vylezte ze
záchodu.“
„Poslyšte, vylezte ven,“ ozval se ředitel,
„nevzpírejte se, bude vás to mrzet, kdepak
bydlíte?“
„Vojenská ulice číslo pět, pane řediteli. Matka
jeho posluhuje,“ zmínil se třídní profesor.
„Tak vidíte, Chocholko,“ jal se domlouvat
ředitel, „matka vaše posluhuje a vy, místo
abyste jí udělal, té zubožené matce, radost
krásnou známkou z latinské kompozice, sedíte na
záchodě a nehýbáte se, není vám líto vaší
matičky? Ale copak, jaké dlouhé řeči, poroučím
vám, abyste vylezl a vrátil se ku své
povinnosti.“
„Nemůžu, ještě nemůžu.“
„Nedělejte si z nás blázny, budete zapsán do
třídní knihy.“
„Nemůžu.“
„Bude vám snížena známka z mravů!“
„Nemůžu.“
„Budete vyloučen z gymnázia!“
„Nemůžu.“
Jest těžko rozuměti duši davu! Panu profesorovi
zablýskly oči a pan ředitel zařičel jako
rozdrážděný jelen a oba páni spojenými silami
vrhli se na dvéře záchodu. Byl to hrozný útok a
Chocholka, slyše jejich úsilí dostat se dovnitř,
opřel se vší silou o dvéře, aby se bránil. Ale
úsilí jeho bylo marné. Pan Florentin s panem
ředitelem mocně zvenčí útočili svými těly na
dvéře pevnosti, které povolily, a oni vlámali se
dovnitř.
Ale pevnost byla prázdná. Chocholka, aby nepadl
živý do jich rukou a nemusel dělat kompozici,
když uslyšel praskot dveří, střemhlav vrhl se do
záchodu.
„Je to pro něho lepší,“ řekl profesor Florentin,
„beztoho by měl v kompozici hromadu hrubých
chyb.“
Ale ředitel zvolal do oné jámy, která pohltila
statečného obránce: „Chocholko, máte
šestihodinový karcer!“ |
