I
Jedna z nejkrásnějších, nejdivočejších krajin
Sedmihradska táhne se od města Nagy Banyi k
bukovinským hranicím. Pralesy, vodopády a
obdivuhodné útvary skal. A v tomto kraji obývají
Sikulové, cikáni, černí medvědi a divocí kanci.
Pokud se týče Sikulů, vyskytl se před několika
léty důležitý vědecký spor mezi maďarskými
jazykozpytci. Jsou Sikulové Maďary, či nejsou?
Když byla popsána a potištěna spousta papíru a
za nejnesmyslnější úvahy vyplacena od Královské
uherské akademie věd hezká suma, jejíž čtvrtinu
strčil vrátný v Akademii do své kapsy, uznáno,
že Sikulové náleží k Maďarům. Jazyk Sikulů byl
prohlášen za podřečí maďarštiny.
Dr. Károly, hájící stanovisko, že Sikulové patří
sice jako Maďaři k Uralcoaltajcům, ale že jsou
samostatným národem, zpolíčkoval vítěze PhDr.
Menese při schůzi Akademie dne 15. června roku
1902 vytknuv mu, že je idiot, protekční dítě a
že má nemanželskou dceru.
Tento dr. Károly, statečný obhájce Sikulů, odjel
pak mezi ně na severovýchod Sedmihrad, kde
popletl několika obecním sikulským starostům
úplně hlavu, takže tito sjeli se do Nagy Banye
18. září roku 1902, kde se opili a poslali
telegram ministerstvu vnitra, že nejsou Maďary.
Byli postaveni před porotu v Aradu a odsouzeni
pro velezradu dohromady na dvacet osm let. Dr.
Károly ujel do Rumunska, kde pobyl celý půl
roku, zatímco byl na žádost obhájců odsouzených
starostů revidován celý proces. Pobloudilí
sikulští starostové s pláčem prohlásili, že jsou
Maďary, že byli Maďary a že budou Maďary. Porota
je podruhé osvobodila, ačkoliv mluvili tak, že
jim nerozuměla. Bylo to zvláštní, že musil být
vzat tlumočník.
A sotva osvobození došli ku dveřím, kdo tam
nestál? Odpůrce dr. Károlyho PhDr. Menes, který
rozdal jim na místě po své knize Székely
nyelvmagyar nyelv (Sikulský jazyk - maďarský
jazyk). Kniha ta vydržela sikulským starostům
celý rok. Balili do ní uzeny sýr, který
prodávali na trzích v Nagy Banye. Byla objemná a
oni neuměli číst maďarsky. Dr. Menes strávil pak
v těch divokých sikulských horách tři měsíce.
Nakonec ho tam zbili a oloupili. Zdrcen nad tím
koncem, vydal dílko o Sikulech, kde sice stále
trval na tom, že jsou Sikulové Maďaři, popřípadě
pomaďarštění Sikulové, ale povahou že jsou
Maďarům vzdáleni. Je to zlomyslný, lstivý lid
loupežnického nadání a nosí třebas rok jednu
košili.
Také tuto knihu dostali sikulští starostové.
Tentokráte poštou. Vydržela jim půl roku. Balili
do ní slaninu. Ale ta kniha způsobila, že mezi
Sikuly hnaly se proudy turistů. Kdyby byl dr.
Menes napsal, že jsou dobromyslný a poctivý lid,
ani noha by se byla nehnula. Ale zlomyslný,
lstivý lid loupežnického nadání, to působilo.
Klub turistů v Pešti okamžitě založil v Nagy
Banyi odbočku. Toho roku si leckdes na samotách
mezi staletými lesy dobří Sikulové pomohli. V
řídkých případech nechali turistům šaty. A když
i turista unikl v těch hvozdech Sikulům, tu padl
do rukou cikánům. Nu a cikáni nebyli tak
šlechetní a svlékali i šaty.
A u bukovinských hranic sežrali jednou medvědi
místopředsedu klubu turistů advokáta z Hatvanu
Gyondóse. Kvůli těmto maličkostem počala
turistika v sikulském kraji upadat a jest to
přece čarokrásný kraj, kde vše má svůj zvláštní
půvab, kde žijí svérázný život lidé, jako
kupříkladu pan Hó, krčmář na samotě Magarádu na
bídné cestě horské, muž zvláštního rázu, se
kterým setkal jsem se za okolností obdivuhodných
a jehož památce zasvěcuji tuto práci.
II
Pan Hó měníval svou košili třikrát za rok. Měli
mu to už v Beresánu za zlé. A do Beresánu je tři
dny cesty. Celý kraj ho považoval za hejska. Pan
Hó se dokonce myl častěji, než jen v den svatého
Štěpána, patrona Uherského království. Bylo mu
to také vytýkáno. Zradit obyčeje předků je
hanebné.
A pak se pan Hó oženil s cikánkou. On, Sikul, s
minulostí bez poskvrny, vzal si rumunskou
cikánku... Kdyby tak jeho předkové z hrobu
vstali... Jeho pradědeček by vstal v městě
Kolosvárosi ze svého hrobu na šibeničním vrchu u
pevnosti. Trochu delší dobu by to trvalo, nežli
by dal své údy do pořádku. Byl totiž podle
hrdelního práva lámán kolem, trhán kleštěmi a
sťat. Ty divukrásné kraje od Nagy Banyi vždy
vychovávaly ideální loupežníky s ideálními
konci.
Dědeček pana Hóa vstal by z hrobu v Temešváru za
pohodnicí. Osud ho zavál tak daleko. Byl pověšen
na úplné rovině. Kradl se svými intimními
přáteli stáda bělošedých krav na širých rovinách
mezi Tisou a Dunajem. Jeho svědomí, kromě krav,
bylo obtěžkáno pěti pastevci. „Špatně se horalům
daří na rovinách,“ to byla jeho poslední slova,
když ho věšeli.
A otec pana Hóa, kdyby se chtěl podívat na svého
nezdárného syna, narovnával by svůj zlomený vaz
v hlavním městě Bukoviny, v Černovicích. Tento
dobrý muž držel se hor, lpěl na nich s plnou
odevzdaností své junácké duše. Ten zde v horách
na samotě Magarádu, u bídné horské cesty,
spojující mezi nedozírnými hvozdy Uhry s
Bukovinou, založil si hospodářství, krčmu
sroubenou, se střechou z mechu. Zde poskytoval
občerstvení polským židům, vracejícím se od
Verespataku ze západní strany země, kde již
staří Římané se svými otroky dobývali zlato.
Tito polští židé kupovali tam od sedláků
primitivním způsobem, ze stálého strachu před
četníky, rýžované zlato a starý pan Hó rýžoval
polské židy, jak říkával s jemným sarkasmem. Pak
vypravil se jednou na bukovinskou stranu a více
se nevrátil. Zastřelil prý tam někde dragouna.
Jak se dostal starý pan Hó ke dragounovi a
dragoun k panu Hóovi, to pověst přes ty hvozdy
sem nezanesla.
Jen takhle jednou přišlo dvacet četníků na
Magarád k mladému, svázali ho a odvezli do Nagy
Banye. Tam si poseděl půl roku. Černovický soud
totiž oznámil do Nagy Banye, že byl před
půlrokem pověšen starý pan Hó, a vybízel tamější
četnickou stanici, aby to v náležité formě
sdělila mladému. A četníci tuto truchlivou
zprávu sdělili synovi výše uvedeným čistě
uherským způsobem.
I vrátil se osiřelý Hó po půlroce na svou samotu
do Magarádu a zpozoroval k svému úžasu, že
samota je obydlena tříčlennou rodinou cikánskou.
Prosil tedy ve svém vlastním domě o
pohostinství. Neodepřeli mu. Spřátelil se s
vetřelci a nakonec přiženil se do své vlastní
domácnosti, vzav si cikánku Duscu, dostal věnem
svou vlastní samotu a dva velké zlaté kruhy v
ouškách své drahé Duscy. Kruhy ty byly zarostlé.
„Bídy se nemusím bát,“ říkal prý pan Hó, „když
mně bude nejhůř, uříznu své Dusce obě uši.“
Tohle všechno vám poví každý Sikul, třebas až u
Beresánu.
„Hle,“ řekne s povzdechem, „tací byli jeho
předkové, stateční a dobří, a co je on? Bojácný
zajíc…“
A přece pan Hó loví černé medvědy. Ale když to
všechno nic není proti slávě jeho předků…
III
Pan Hó seděl naproti své krčmě na hrobech svého
cikánského tchána a švagra a kouřil z krátké
dýmky. Pochoval je před rokem ve vší poctivosti
tři neděle po jejich smrti. Uschoval je prozatím
do sklepa, než sezval po okolí na pohřební
hostinu své známé. Tu jdeš den, dva dny, než
přijdeš k známému, tu zas tři dny a všude musíš
vykládat, jak se nebožtíci mezi sebou popíchali,
až z toho zemřeli. Pak musíš dát dovézt z Nagy
Banyi kořalku, víno, tabák, to trvá také tři
dny. Pak ovšem s radostí sedneš v kruhu známých
za stůl, opiješ se i s kruhem, vytáhneš
nebožtíky ze sklepa, zapláčeš, pochováš je s
úctou, zatančíš, popereš se a je po pohřbu.
Hosté se rozejdou a samota Magarád je tichá. Jen
vítr ve hvozdech slyšíš zpívat, hromy burácet,
divoké kance chrochtat...
Pan Hó poznovu si nacpal a hleděl na oblaka
průsekem cesty, širokým průsekem, kterým viděl
mraky plout, slunce svítit a v noci hvězdy se
třpytit. Vidět nebe jest zde řídký zjev. Cesta
ztrácí se pod klenbou velikánů, jejichž větve se
spletly v neproniknutelnou paprskům masu.
Všude temno, zádumčivá houšť křovin. Jen stromy
v té tmě, které padly a hnijí, světélkují. S tím
se ti ještě zdají ty hlubiny temnějšími. A za
Magarádem přijdeš na průsek za dva dny cesty. Až
u Tárese, polozbořené vsi sikulské s prastarými
hroby a mohylami, roztroušenými pod stínem
obrovských dubů. A v těchto samotách je rozkoší
pozorovat oblaka.
Pan Hó oddával se se zanícením tomuto požitku.
Díval se, jak plují nad ním vysoko a jak slunce
září. Cítil to teplo a nastavoval své tváře jeho
paprskům dnes po kolika dnech zachmuření a
lijáků, které z potoků udělaly proudy, jež řvaly
v těch lesích kolem den ode dne. A ještě dnes
slyšet hukot řítících se vod z hor.
A proto jeho žena Dusca nevrací se z Nagy Banyi,
kam šla před týdnem ještě před lijáky odevzdat
na úřad kůži ze zastřeleného černého medvěda a
vzít odměnu dle vypsání úřadů čtyřicet korun.
Deště ji zdržely jistě na zpáteční cestě. Snad
přijde zítra. Trochu ho to znepokojovalo a pak
si vzpomněl, že včera vypátral medvěda za
potokem Börágem. Zabije ho a dostane zase
čtyřicet korun za kůži. A až se Dusca vrátí,
půjde znovu s koží do Nagy Banyi. A když nebude
chtít jít opět ty tři dny cesty pustými lesy do
města, zbije ji, namouduši, že zbije. Což jí
nedal vždy s sebou zásoby jídla na ty tři dny? A
ještě by snad něco říkala. Na koni jede jako
husar, pěkně se projede, lidi vidí. Musí ji
zbít. Až se vrátí, zbije ji, děj se vůle boží.
Pak zas myslil na toho medvěda. Kýty z něho
hezky uloží do sklepa, posolí a vyudí. Nikdo
tomu nechce věřit, jak chutná uzené medvědí
maso. A když občas pozří člověka, tu prý je
ještě lepší.
„Těžko vyzkoušet,“ vzdychl si pan Hó a šel domů
pro pušku, starou, zepředu k nabíjení, pro nůž a
pro kůži na obvázání ruky, bude-li třeba chytit
medvěda za chřtán.
Vyšel ven za chvíli a zmizel ve tmě hvozdu,
prozpěvuje si jednu z těch podivuhodných písní
sikulských: „Kořisti ty nedočkáš se, nejsem
tvůj, ne, nejsem tvůj...“
Měl daleko k potoku Börágu, kde usídlil se černý
medvěd. Přes tři hodiny cesty. „Vyvrhnu tě hned
na místě,“ přidělával sám nový verš, přelézaje
někde v hloubi vichrem a stářím skácené kmeny.
A za dlouhých sedm hodin objevil se pod průsekem
poznovu pan Hó, vleka s sebou kůži medvěda a
kýty. Nezpíval. Pak z kapsy košile vytáhl u
hrobů svého tchána a švagra dva podivné
předměty, které hodil na hrob. Byly to uši Hóovy
ženy Duscy se zlatými kruhy, které nalezl v
žaludku zabitého medvěda. To černé zvíře nemělo
času je strávit... S povzdechem uložil pak pan
Hó medvědí kýty do sklepa.
IV
Širokými ulicemi malých domků Nagy Banyi šel pan
Hó, maje ve vysokých botách schovány zlaté ušní
kruhy nebožky Duscy. Šel je prodat zlatníkovi u
kostela, aby si mohl koupit hříbě, když mu koně
podle všeho medvědi také roztrhali. Pak na cestě
si to podruhé rozvážil. Proč bys vlastně hříbě
kupoval? Než hříbě vyroste, tu třeba mnoho
opatrování. Nejlépe bude, když někde ukradne
dospělého koně. Sám se podivil, že dříve na to
nepřišel. Jednalo se mu nyní o to, co dělat s
penězi, které dostane za zlaté kruhy. Předně
půjde dát na modlení za nebožku ženu, pak půjde
do krčmy vypít nějaký litřík vína a až se
posilní, vydá se na krádež koně a jak se samo
sebou rozumí, než se vydá krást, objeví se
podruhé v kostele a pomodlí se pro štěstí.
Rodina Hóů byla vždy zbožná, i za starých časů,
kdy jeho předkové před popravou vždy čile
přijali tělo Páně, o čemž s hrdostí vypravuje
pan Hó, usmívaje se příjemně.
Za pět minut po své zbožné úvaze stál pan Hó v
krámě zlatníka, žida Zómáse, velkého Maďara a
liberálního vlastence.
„He, pane Zómási, nekoupíte zlaté kruhy do uší?“
Měl pan Zómás toho roku několik nepříjemností
stran koupi kradených věcí, proto nedůvěřivě
řekl: „Nu, strýčku, koupil bych, jako že je Bůh
nade mnou, koupil, ale, strýčku, úřady by třebas
namítaly, bůhví že by namítaly. Dnes je těžko
kupovat věci, když člověk neví, odkud jsou, jak
jsi jich nabyl. Nu, strýčku, ukažte...“
Pan Hó zul si boty a vyklepal z nich zlaté
kruhy. „Jsou, pane Zómási, nebožky mé ženy
Duscy, cikánky, Bůh ji navštíviti ráčil
medvědem. A černý medvěd, jak račte vědět, si
nevybírá. Hnědý byliny, zvěř požírá, ale černý,
co mu přijde do cesty. Vás by sežral také,
nadtož slabou ženu, tvora bídného. A černý
medvěd sežral mou Duscu jaksepatří i s ušima.
Ale milostivý Bůh přivedl mi onoho medvěda do
cesty, aby mně navrátil nebožčino zlato. Medvědí
kýty vyudím a zlato prodávám...
Pan Zómás poškrábal se na nose. Připadalo mu to
tak nějak zvláštní. Ostatně Sikulové jsou všeho
schopni.
„Nu, strýčku,“ řekl potěžkávaje a prohlížeje si
kruhy, „těžko se rozhodnout, těžko koupit. Úřad
řekne: ‚Pročs kupoval? Věřil jsem,‘ řekneš, ‚co
prodávající povídal. Ale úřad, strýčku, pokrčí
rameny, dá ti džbán vody, bochníček chleba na
den, dá ti zamřížovanou světničku a ty se díváš
z vězení a přemýšlíš, jak jsi výhodně koupil.
Tak trestá Bůh lehkověrného. Vidíte, strýčku,
nevím ani, jak se jmenujete...“
„Říkají mně pan Hó, pane Zómási.“
Pan Zómás škrábal se ještě více na nose. Znal to
jméno z pověsti o starém Hóovi a jeho předcích a
vzpomněl si, co říkával kdysi mladý Hó: „Až mně
bude nejhůř, uříznu své Dusce obě uši“.
Přehazuje zlaté kruhy z ruky do ruky, dostával
pocit, že drží v rukách uřezané uši. Ti sikulští
barbaři z vrchů a lesů jsou schopni zabít
ženu... Byl jste, strýčku, se svou ženou
spokojen?“
„Nebyl, pane Zómási, je sice už na pravdě boží,
ale řeknu to upřímně, ta ničemnice se opíjela.“
Panu Zómási to úplně dostačilo. Pozval dál do
vedlejší jizby pana Hóa, vybídl ho, aby se
posadil, nalil mu sklenku vína a odešel dle
svého vyjádření zvážit zlaté kruhy.
„Proč mne zamyká?“ divil se pan Hó a s
odevzdaností vypíjí sklenku vína. Sedí tak čtvrt
hodiny a tu čeká ho nové překvapení.
Přichází pan Zómás, odmyká a za panem Zómásem
stojí dva četníci. Pan Zómás pouští četníky
napřed.
„Půjdeš s námi,“ praví četníci a dávají mu,
udivenému, železa.
„Pročpak?“ táže se pan Hó.
„Jaký jste to lotr, strýčku,“ vzdychá pan Zómás,
„ženu zabijete, uši uřežete, kruhy prodáváte a
nakonec ptáte se, proč vás vedou k soudu.“
Pan Hó dal se do smíchu. Je to záviděníhodná
vlastnost všech Sikulů, že proti lidské mizérii
staví svůj úsměv.
A po celé cestě k soudu usmíval se pan Hó vesele
na četníky, na lidi kolem něho, na svá želízka a
na celou Nagy Banyu. A jeho úsměv nezmizel, když
ocitl se v cele se třemi pryčnami s vyhlídkou na
hory sikulské.
Ach, tam někde daleko leží za lesy jeho krásná
samota Magarád... V tom se zachmuřil... Vzpomněl
si, že pravděpodobně dají se do kýt onoho
medvěda v jeho sklepu červi. A on přece by rád
okusil z něho maso, které je prý znamenité, když
medvěd pozřel člověka... To byly myšlenky
sikulského vdovce...
V
S nynějším národnostním rumunským poslancem dr.
Vlado seznámil jsem se ve Verespataku. Byl to
důvěrný přítel známého tolstojisty slovenského
dr. Dušana Makovického, znal slovensky.
Cestoval právě po Sedmihradech, aby studoval v
celé zemi hospodářské poměry, bídný stav
tamějšího rolnictva maďarského, rumunského a
sikulského a dobrý stav hospodářství usedlých
Sasíků. Věc ta byla úřadům nepříjemná, neboť
články dr. Vlado, uveřejněné v rumunské Tribune,
poukazovaly na celý ten vyděračský systém
maďarského liberalismu a na způsob hospodářské
sebeochrany sedmihradských Sasíků, kteří
vymanili se z područí těch různých liberálních
velkostatkářů a židovských pachtýřů, zatímco
rumunští a sikulští sedláci žijí ve svých
rozbitých chatrčích v úplné nevoli vlasteneckých
Maďarů.
„Libo-li vám,“ řekl dr. Vlado, „pocestujte se
mnou. Ukáži vám tu zem, o které říkají faráři,
že je pánembohem požehnána všemi dary. To ovšem
zástupcům božím nevadí, že prodávají kořalku a
mají pronajaty své kořalny mezi Rumuny a Sikuly.
Máte kraje, kde mezi Rumuny řekne pravoslavný
pop: ‚Zítra budu číst za tebe modlitbu, za to
mně obděláš pole a zavážeš se, že do konce roku
jinde nebudeš odbírat kořalku než u mne.‘ A dělí
se o sedláčka žid, velkostatkář, kněz a úřady. A
přitom vtlouká se jim do hlavy, že Uhry jsou tou
nejkrásnější a nejsvobodnější zemí, že se nikde
nemají občané tak dobře jako v Uhrách. Ostatně
to znáte ze Slovenska. Ať Slovák či Rumun,
stejně musí věřit, že bůh chrání Maďary a že on
sám je Maďar a když ne, tak ho polechtá četnický
bajonet někde v zádech a odsoudí ho pro
velezradu v soudní síni, kde pod Košutovým
obrazem visí heslo maďarského národa: ‚Eljen a
szabadság!‘“
„Ať žije svoboda!“
Tak jsme tedy odcestovali společně z Verespataku
do severovýchodních krajin Sedmihrad.
Viděli jsme vinice s tmavomodrými révami,
kukuřicová pole a zahrady s broskvemi. To byl
pěkný rám na mizerný obraz bídy. Viděli jsme
chatrče Rumunů dva metry vysoké a tři metry
dlouhé. Místo dveří otvor, místo komínu otvor. A
všude bylo cítit kukuřicovou kaši, jediné jídlo
lidí pracujících na cizím, poněvadž jejich pole,
vinice a zahrady jim páni dávno vzali.
Tak jsme přišli do Nagy Banyi a ubytovali se v
hotelu U černého kamene. Za hodinu po zapsání
svých jmen přišli dva četníci a vybídli nás,
abychom šli s nimi na stoliční úřad.
A tu ponejprv ve svém životě viděl jsem služného
nagyibanyiského pana Debereyho. Tento pán
pronesl roztomilou větu, že dobře ví, proč se
potlouká dr. Vlado po Sedmihradech. Chce prodat
Sedmihrady Rusům. Toto oslovství řekl tak
přesvědčivým hlasem, že dr. Vlado se ho skromně
ptal, zdali chodil do školy.
Pan slúžný Deberey obrátil se ke mně. Ne! Čechům
on nevěří. Češi nemají dost své agitace na
Slovensku, přenášejí ji i do Sedmihrad. A on
dobře ví, proč chodím v tomto kraji. Češi chtějí
prodat Sedmihrady Rusům. Pan Deberey kýchl.
„Pozdrav pánbůh,“ myslím si, „tak je to přece
pravda.“
Pan Deberey utřel si nos vážně a dlouze. Pak se
podíval do svého šátku... Patrně tento dobrý muž
soudil jako augurové dle zvláštních znamení.
Obsah jeho nosu byl nám nepříznivý.
„Pánové,“ řekl, „věc se musí vysvětlit, proč zde
jste , co zde chcete, a proto...“ kýchl a
podíval se poznovu do svého šátku.
Byli jsme ztraceni.
„A proto,“ řekl cituplně, „jsem nucen, ačkoliv
uvěříte mně, jak doufám, nerad, velice nerad, na
nějaký čas vás, abych tak řekl, oddělit od
vašich známých za hranicemi!“
Za čtvrt hodiny po této zajímavé rozmluvě seděli
jsme na pryčnách v soudní budově nagybanyiské v
jedné cele s panem Hó, obžalovaným ze zločinu
vraždy úkladné...
A tak jsem viděl tohoto slavného muže a dodnes
slyším jeho první slova k nám: „Koho jste ráčili
zabít, velkomožní pánové...?“
A večer toho dne, kdy měsíc obléval hory
sikulské, seděli jsme na pryčnách a poslouchali
vypravování pana Hóa o medvědovi a jeho Dusce.
Několik opilých Sikulů zpívalo v blízkých lesích
a pan Hó dušoval se, že své Dusce uši neuřízl.
To byla sikulská idyla a ta trvala osm dní, než
nás pustili.
„Velkomožní pánové,“ volal za námi pan Hó,
„navštivte Magarád a obraťte kýty medvědí ve
sklepě...
To jsme mu nesplnili... |
