Pán, který bydlí naproti…

Pán, který bydli naproti, slavil předevčírem jubileum své dvacetileté činnosti. Lidé, kteří slaví jubileum, dobře vystihují ve většině případech vážnost toho dne a tváří se neobyčejně povzneseně. Znal jsem jednoho trestance, který slavil jubileum prvního svého zavření, znal jsem jednoho soudního radu, který slavil jubileum významného dne, kdy dal zavřít ponejprv nějakého provinilce, znal jsem mnoho lidí, kteří slavili mnohá jubilea, ale žádný z nich netvářil se tak dojemně jako pán, který bydlí naproti. Konečně po delším zkoumání, proč se ten pán tváří při svém jubileu tak neobyčejně důstojně, došel jsem k závěru, že má právo, velké a obrovské, aby se tak choval. Ba šel jsem dokonce tak daleko, že já sám v ten den, jako soused onoho ctihodného muže, tvářil jsem se důstojně a vážně, jako bych já sám byl jubilantem. Vystihl jsem, že ten pán má proč se tak chovat, neboť jest si možno představit krásnějšího jubilea nad to, když člověk si řekne: Dnes jest tomu dvacet let, co jsem dopsal a vydal svou první čítanku pro děti? . . . Mou zásadou je, že rád gratuluji, což provádím důsledně, stejně jako projevuji soustrast, jest něco lepšího nad to než jít k příbuzným jakéhokoliv čerstvého nebožtíka, a tam těm uplakaným pozůstalým potvrzovat, co oni vidí a nad čím naříkají, že totiž jim umřel nebo umřela či umřelo? jest něco lepšího než dozvědít se, že tam a tam slaví v rodině nějaká služka jubileum dvacetiletých věrných služeb, a jít se podívat, jak jí na radnici odevzdávají zlatou desetikorunu a diplom, který je stál pět korun, a dívat se, jak ta šlechetná věrná duše pláče a skytá pohnutím, a v tom nejvyšším rozruchu její radosti přistoupit k ní, neznámý a cizí, a strhnout jí ruce a zašeptat: „Dovoluji si gratulovat k vaší věrnosti“? Jsa tedy důsledným v té věci, zašel jsem k sousedovi jubilantovi, abych mu gratuloval a podrobil ho zároveň interviewu, předpokládaje úplně správně, že bude pln ochoty odpovídat na mé otázky, neboť interview je slovo, které otvírá ústa všem, od obyčejného trpaslíka, který vystupuje v panoptikách, až po nějakou primadonu, kterou by podrobil rozmluvě Miloš Čtrnáctý z Politiky.

Šel jsem tedy k němu, uvítal mne a vybídl, abych se posadil; zůstal jsem ovšem stát, neboť gratulovat vsedě jest neslušným, už z toho důvodu, že u Bačkovského vyšla knížka Milý společník, kde za statí „Pocení nohou a jak tomu lze odpomoci“ jest stať „Gratulování“, kde stojí: „Negratuluj vchodě, vsedě, vleže. Postav se před toho, komu gratuluješ, zpříma, pokud možná láskyplně“, atd. Vážím si pana Bačkovského už řadu let, zejména od té doby, co četl jsem v kalendáři Malého čtenáře od něho výbornou anekdotu, jak dva studenti šli na Říp a jeden se už nevrátil. „Proč?“ táže se uděšeně pan Bačkovský a sám si vtipně odpovídá: „Proto, poněvadž sestoupil druhou stranou z Řípu.“ Vážím si ho ještě víc od té doby, kdy vydávat začal Svátkovy dějepisné romány s pověstným katem v čele, a proto chovám se přesně dle knih vydaných jeho nakladatelstvím.

Gratuloval jsem vstoje. Jubilant stiskl mně ruku, zavedl do salónku, vybídl, abych se posadil, a pravil: „Ano! Dvacet let jest dlouhá doba.“ „Ovšem, velectěný pane zemský školní rado!“ „Dlouhá doba, milý příteli, ale utekla jako voda.“ „Ovšem, jako voda, velectěný pane zemský školní rado.“ „Zcela správně, milý příteli. Zdá se mi to být, jako kdyby to bylo včera, když jsem vydal svou první čítanku pro děti, pro žáky malinké škol národních obecných. Mám to vědomí, že nežil jsem nadarmo.“ „Račte ještě dobře vypadat,“ ozval jsem se duchaplně. „Už, milý příteli, není to, co dřív. Už mně schází ta duševní síla, abych vytvořil pro mládež díla podobná, jako byla ta první čítanka. Jaké to byly články! Jaký oheň v nich, vemte si tento: »Nemohl se učiti Emil Novákův, přišel jednou do školy bez slabikáře. Učitel se ho ptal: ,Nováku, kde máš slabikář?’ Emil odpověděl: ,Doma‘. ,A proč?’ ‚Maminka mi dala do brašny veliký krajíc chleba. Slabikář se tam nevešel, tak jsem ho nechal doma.’« To je přece pro děti, aby věděly, kam vede špatná výchova. Dejte jim volnou školu, tak z nich budou raubíři a budou nosit samé krajíce v brašnách místo slabikářů. Na dítě se musí již v útlém jeho věku, milý příteli, působit, aby byl z něho později řádný člověk a křesťan. Napsal jsem za tím účelem do té čítanky tento dobrý článek: »Pozdravuj! Chlapci šli ze školy domů. Na silnici potkali starce. Opíral se o hůl a šel těžce. Žáci ho uctivě pozdravili a smekli čepice. Jen Vladík nesmekl a nepozdravil. Stařec žákům poděkoval. Sotva chlapci poodešli, zafoukal prudce vítr. Vladíkovi shodil čepici a zanesl ji do kaluže v příkopě. Spolužáci se mu smáli, ale pomohli mu čepici z kaluže vytáhnouti. Tak naučil vítr Vladíka smekati.«“ Zemský školní rada a spisovatel čítanek pro děti se zasmušil. „Teď si vzpomínám na socialistickou výchovu. Když děti tenhle článek četly, tak se hlásil jeden kluk, jehož táta byl socialista. A ten kluk se ptal: ,Proč si ten Vladík nedal klobouk na šňůru, když byl vítr a nechtěl toho starce pozdravovat?’

Povinností každého spisovatele čítanek je, milý příteli, vésti děti k poznání dobra. Proto jsem napsal pro ně toto: »Jak vrabec ošidil chlapce. Zlý chlapec lezl na strom, kde vrabci měli hnízdo. Vrabec ho uviděl a pokřikoval na něho. Výš, výš! A chlapec lezl pořád výše. Najednou se pod ním zlomila větev, chlapec spadl a zlámal si nohu. Teď se mu vrabčík vysmíval: Cítíš, cítíš!« - Věříte, že děti, když si tohle přečtou, nelezou na stromy? A potom, co říkáte tomu, že tímhle článkem, který vám řeknu, vzbudil jsem u dětí lásku ke zvířatům? Má název Gustav a Micka. »Jeden chlapeček jmenoval se Gustav. Jednou byl v zahrádce. U dveří seděla kočička a ta se jmenovala Micka a byla velmi roztomilá. Gusta volal na ni: ,Micko, pojď sem, Micko!’ Micka přišla ke Gustavovi a hrála si s ním. Měli se brzo rádi. Ale Gustav byl najednou zlý. Sáhl špatně na Micku. Tu se Micka rozhněvala a škrábla Gustu. Už se neměli rádi. Micka utekla a Gustav zůstal samoten a dal se často o samotě do pláče.«“

Zemský školní rada upřel na mne tázavě zrak, co jako tomu řeknu. Přirozeně člověk pochválí takové dobré věci. Pravil jsem, že jsou skvostné a že děti asi leží celý den v takové čítance. „Dělal jsem, co jsem mohl, milý mladý příteli. Vychovával jsem. Hleďte! Vštěpoval jsem soucit k chudině ve článku Chudobný chlapec. »Váša dostal od tety pětník. Zašel do krámu k pekaři a koupil si koláč. Pak šel domů. Na cestě potkal chudobného chlapce. Chlapec třásl se zimou. Vášovi bylo hocha líto, a když přišel domů, snědl koláč a zaplakal nad chudobným chlapcem.« - A což článek Mladí ležáci, staří žebráci ...“

Vstal jsem: „Děkuji vám, velectěný pane zemský školní rado, že seznámil jste mne u příležitosti vašeho jubilea s tak výbornými pedagogickými články. Jsou neocenitelné.“

Poroučel jsem se. Jubilant doprovodil mne až ku dveřím, tam mně důstojně stiskl ruku a řekl: „Nyní píši mluvnici českou pro obecné školy. Co říkáte těmto výborným větám, které v ní budou: Můj bratr má černé oči a velké brvy. Kdo jde pomalu, ten se nezapotí. V lese bývá za noci tma, ale hajný v lese i v noci vidí ...“ - Sláva pedagogům, třikrát sláva!

*

V neděli tomu bylo 132 let, co u Libně rozprášili vzbouřené sedláky, kteří táhli na Prahu. Až do Staré Boleslavi věšeli pak zajaté sedláky vojáci na stromy. Ubozí sedláčkové, škoda, že nebyli v době elektřiny, s jakou radostí by uvítali slova jednoho řečníka, který pokusil se vyvrátiti naše zásady na jedné schůzi v Libni. Ten pán totiž řekl: „Kdyby vy jste se, anarchisté, domohli za čtyři sta let takové svobody, jakou máme my u nás na Křižíkově elektrické tramvaji, pak si budete moci gratulovat!“ A tak nám nic jiného nezbývá než pořídit si dle všeho nějakou elektrickou tramvaj.

Blažený český lid! Má ve svém středu muže, kteří slaví jubileum sepsání duchaplných čítanek pro děti, má ve svém středu lidi, jichž ideálem jsou poměry na Křižíkově tramvaji v Libni -Vysočanech. A tak ke vší blaženosti nám nezbývá nic jiného než si uvědomit, že za pár dní můžeme se přihlásit u pana arcibiskupa, aby nám umyl nohy a dal korunu. Zítra už je Zelený čtvrtek. Člověk by plakal radostí.